Jason Kao Hwang: Voice; Pat Muchmore: BABEL fragments

jasonČínský Američan Jason Kao Hwang (1957), kromě jiného zakládající člen The Far East Side Bandu, proslul účinkováním s takovými hudebníky, jako je Anthony Braxton, Pauline Oliveros, Butch Morris, Leroy Jenkins nebo Henry Threadgill, a najdeme ho na labelech, jako je Enja, FMP, New World nebo Victo. To nejnovější CD, vydané na Innova, značce American Composers Forum, nese prosté pojmenování Voice, pod kterým však můžeme postupně dešifrovat celý proud osobitých a záviděníhodných přístupů a postupů. Především: základem alba je zpívaná i recitovaná poezie šesti básníků (Davida Singera, Lestera Afflicka, Patricie Spears Jones, Steva Dalachinského, Fay Chiang a Yuko Otomo). Jejich verše nebyly vybrány náhodně: odpovídají Hwangovu naladění, rezonují v něm jak osobně, tak i hudebně. Nejen to: za své je vzali i oba vokalisté: Deanna Reylea, excelující v prvním oddíle, a (i nám dobře známý) Thomas Buckner, s přehledem zvládající oddíl druhý. Tyto oddíly se liší i výběrem muzikantů: tomu prvnímu s názvem Lifelines vévodí Piotr Michalowski se sopraninovým saxofonem a basovým klarinetem s kvartetem Edge, konkrétně s Taylorem Ho Bynumem (kornet, křídlovka), Andrewem Drurym (bicí), Kenem Filianem (kontrabas) a samozřejmě s Hwangem (housle), hudební ambaláž druhé části je dílem Joea McPheea (tenor saxofon a pocket trubka), Williama Parkera (kontrabas), Sanga Wong Parka (kayagum, ajeng a doprovodný hlas) a Hwanga – tentokráte s violou. Nepředstavujme si však obvyklé básnění, obklopené hudbou, Hwang jako skladatel je mnohem rafinovanější, svobodnější, neočekávanější. Poezii hudbou prodramatizovává, někdy mu jde zejména o střídavě oblačné svěřování, jindy o periflážové zheroizování, které nejvíce svědčí vokalistce. Ta je pateticky vznosná i polorozpustile dialogizující, většinou však svůj projev přehání až k hranici sebeparodie, pohybuje se mezi melodramatem a kabaretiérstvím, gejšlí, vlnobití hlasu je proklamované, sebebičující, zpěvačka je neustále vzrušená (a vyrušovaná hudbou), nadnesená až do excitace, občas „čaruje“ slabiku po slabice a zdá se, že si verše jednotlivých básníků přizpůsobuje do jednolité pahorkatiny (nikoli roviny!), aniž ztrácí působivost. Vnímáme, že hudba nepropásne jediný mžik, aby vyjádřila svoji sounáležitost s poetickou rovinou, jednotlivé nástroje se až štafetově prostřídávají ve vévodění, hudba je přeháňkově zrůzňována, je vyjíždivá, fičí i povýskává, smýčí, vlíná se, zahání zpěvačku do pozice anti-árie, piskoří, burácí i text pozahaluje, používá intermezzové špumprnákle. V části, pojmenované Words of Our Own,následující po nečekaném vstupním tintítku z Knitting Facory s triem Charlese Gayleho, můžeme najít více vzájemného souznění mezi Bucknerem a hudebníky, zpěvák je sice rovněž značně nadnesený, zdůrazní každé slovíčko, jeho projev je však rozmanitější, variabilnější, dosáhne až pozic žalozpěvu, přednášeného s přemáháním. Je však i sdělně povídavý, vypravěčský, objevující i doličující, zatajemňovaný, plný napětí i vnitřního pohnutí, elegický i vypjatý do hlasového (z)ruinování. Hudebníci tu více swingují, jsou pozornější i pokornější k veršům, synchronizují se s nimi, což neznamená, že by si nedopřávali dostatek naschválů, rozčeřujících hladinu, nicméně setrvávají v atmosféře proparcelování ze střídmějších poloh, kdy i zádrhelnost je jemnější. I tak z hudby čiší napínání, naleptávání, podškrcovávání i probalancovávání textů až do závěrečného útlocitného zkonejšení. Je to vynikající album, osobní a osobité, se scenéričností hudby, do které je jako do diadému zasazen vzrušený i vzrušující hlas.
patPat Muchmore
, žijící v New Yorku, se neustále pohybuje mezi Skyllou a Charybdou nejrůznějších protikladů, jeho hudba, kterou sám označuje jako klasický punk (lépe snad zapunkovaná klasika), je navýsost frakturovaná a fragmentarizovaná, znepřehledňovaná podivnými názvy v nepřehledné grafičnosti. Název nového alba je proto až přízračně příznačný: BABEL s dodatkem fragments, nicméně pětifázová kompozice s tímto pojmenováním a přidaným dovětkem (maya) tvoří pouze druhou položku ze čtyř prapodivně graficky zobrazených a fragmentarizovaných do 32 rozrůzněných rozehrávek.
Těch prvních 11, označených jako f(f(4))/Kr/5s ^ 18d ^) (:Fr.I.a-k, dostalo do vínku smyčcové trio, jehož členem je vedle houslistů Huberta Chena a Jean Cook i skladatel s violoncellem. Pojímáme-li Babel jako zmatení jazyků, zde hudby, prolíná bábelení bez ohledu na obsazení rozkotaných skladeb v celém albu. Zmíněné smyčce jsou tu vemlouvavě náruživé, plné zmatečních nápovědí, nabádavě i rozrušeně vlezlé, s protiklady výhrůžek i útěšlivosti. Jde tu o směsici zanášivých protikladů, plnou roztříštěnosti, breptavě shánčlivou, riskantně virválující i provokativně zašmodrchávanou, vyťukávanou i sirénující, těkavou i odtumlovanou. Samotný Babel nabídne vedle hromadivé hudby, plné osočivé roztěkanosti violoncella a srážlivě vehementní elektroniky (vedle Muchmora také Tom Tierney, jinak producent celé záležitosti), sopranistku Kamalu Sankaram. Její vokál, zákřikný i oponující, se vznáší do zanaříkavých výšin, proniká až do dřeně, je jurodivě b(l)áznivý, vymyká se až do meluzínovosti, jindy do skřehotavé havranovosti, souzní s cellem a za chvíli se s ním disproporčně střetne, je modlivý i furiózní, od výkřikovosti se vmžiku sesune do smířlivostní árie. Muchmore z řítivých smrští dospěje až do hromovládného vyvrcholování a rozrušenému zakončení.  Zakončení platí pro tento oddíl, autor však rozehraje dalších 11 peripetií na nedoprovázeném skordatura violoncelle zcela nestandartně, s útočnou úsečností, sjíždivou náznakovostí, zádernou pinkavostí i proklouzávavou zarputilostí. Je hlomozivý i hrouživý, poskočně dráždivý i vábivě pobluzující. Bábel v jedné osobě, což dovozuje změtení melodičnosti se zabrumlaností nebo ponornosti s poskočností. Opravdový Bábel pak znovu nastane ještě v pětidílném Sheshach (maya), rozprostraňující se od lodních sirén do neustále rozharašovávané výstřelnosti. Na této zhutnělé, zakotávané, hnětené a hrčivě mračné rovině se spolu se vždy přítomnou elektronikou podílejí pouze v duu (samozřejmě) Muchmore s trombónem a Ken Thomson s altsaxem, klarinetem a barytonsaxem. I když nečekáme nic jiného nežli námatkovost, násobí vyznění zcela (nad)přídavně vichrná veletočivost, vybičovávaná do hudebního bezčasí, které postupně protne několikanásobná erupce, načasovávaná i vypuzovaná se zahráváním pohráváním, vše je to zadrháváno do vyviklávání a rozcapení s neustálými průniky hudebních „žmolků“ a citátů; celková zanášivost a těkavost je v averzi s chlácholivostí, pod náklapnou melodií slyšíme cídivost, rozmorseovkované vření, a to až po závěrečné do(s)konávání s kulometným-jako předělem rozkaceného průrvování.  Je to neobvyklá deska, ale Babely už takové bývají. A je dobře, že se Innova ani takových experimentů nezříká.

Innova, 2016, 71:40; Innova, 2016, 75:44

Přidat komentář