Jazzových nahrávek na domácích luzích přibývá, umožňuje to vybavenost množících se studií, dostupnost techniky, vznik snadno kopírovatelných demo snímků, či přímo kapelových ,samizdatů‘, rozrůstající se obec jazzmanů, snad i publika. A také producentských dobrodruhů. Dvakrát až do noci zaplněný zámecký Skleník v Boskovicích, kdy od jazzu neodlákaly posluchače ani hvězdy na hlavním pódiu na doslech, tento fakt také dokládají.
Česko-moravská scéna je historicky vzato trvale zabydlována vynikajícími slovenskými jazzmany, jsou tedy trvalou přísadou tuzemského jazzu. Také dnes jich v Praze z mladších generací působí už trvale celá řada a patří k nim též pianista Matej Benko. Mimoklubové veřejnosti se představil jako sólista a skladatel skvělého tria basisty Víta Švece už před dvěma lety na CD Keporkak. Nyní u téže produkce vyšlo triové album Matej B enko: UNIVERSALITY (Arta/2HP, 2006, 64:54). Jeho současné trio však má své kořeny jinde – v kapele No Borders trutnovského trumpetisty Jana Přibila, po jeho odchodu z kapely. Kontrabasistou tria je Jan Greifoner a bubeníkem Branko Križek. Současně se zrodem alba opustili původní název a hrají pod jménem svého kapelníka. Nahrávka Benkových skladeb, zrcadlících ozvěny latinského jazzu, zní po pianistické stránce velmi svrchovaně. Většinu repertoáru tvoří Benkovy skladby a jestliže k titulní skladbě Universality praví, že předznamenává nový směr jeho hudby, lze toto směřování vytušit už při skladbě Lôro od Gilberta Gismontiho z jeho alba Sanfona (ECM 1981). Tento geniální brazilský skladatel pohybující se na klikaté hranici mezi jazzem a soudobou hudbou, vždy užívající výraznou tresť z kořenů brazilské hudby (což jej zase přibližuje k ranku world music), právě představuje cestu z formálních šablon latinoamerického jazzu. Závěrečná skladba Chan Chan, následující hned po probírané Universality, velký úvodní hit proslulého alba Buena Vista Social Club v podání zpěváka a kytaristy Eliadese Ochoa, není vůbec svou krásnou jednoduchostí v rozporu se směřováním Benkovy hudby – jen to potvrzuje, že ho inspirují silné melodické nápady a takové touží nacházet.
O některých albech by se dalo z pohledu této chvíle říci, že vznikají jako libůstka jazzových strejdů libujících si v předmoderní klasice. To by však bylo přílišné zjednodušení. Trombonista Bohuslav Volf naopak stál u zrodu našeho jazzrocku, u obohacování hard bopu rockovými prvky, zatím ještě v ryze akustické podobě. Vždyť u něj se v půli sedmdesátých let etablovali M. Svoboda, M. Kocáb, J. Šolc a jeho Volf Jazztet vozil z festivalů doma i v cizině jednu cenu za druhou za přínos současnému jazzu. Volfův Bohemia Big Band však vznikl z touhy po repertoáru velkých swingových orchestrů jako reakce na směřování Pražského big bandu v osmdesátých letech k autorskému repertoáru. Album Bohemia Big Band: GLENN MILLER & CO UNT BASIE 100 (Multisonic, 2006, 58:16) nahrané živě na Pražském Hradě tuto ideu naplňuje dokonale. Večer byl věnován stému výročí dvou kapelnických a skladatelských osobností narozených v roce 1904 – Countu Basiemu (1. 3.) a Glennu Millerovi (21. 8.), hvězd swingu nejvyššího jasu. Potěšení ze swingující kapely si užívali zkušení muzikanti středního až staršího věku, včetně neúnavného veterána našich bubeníků Vladimíra Žižky (*1927), zpěváků The Swings, Barbory Řeháčkové, Petra Hanzlíka a Lee Andrew Davisona. Kdo jsi bez předsudků, i zde najdeš důvod k pozornému poslechu. Toto je repertoár, na němž rostou amatérští i budoucí hvězdní jazzmani v orchestrech amerických nehudebních středních škol! Ze záliby v hraní.
Zdařilou poctu klasickému swingu bude zajímavé porovnávat s orchestrálními projekty ryze současnými a navíc výrazně autorskými. Protagonisty před dvěma roky zplozené, širší veřejnosti utajené nahrávky Jan H asenöhrl: LA PARADA (Out Of The Frame, 2004, 49:37) jsou sólista Českého národního symfonického orchestru, hráč na trubku a křídlovku Jan Hasenöhrl a všestranný kytarista Lukáš Chejn, který napsal pro album většinu skladeb. V sedmnáctičlenném obsazení, variovaném od tria po nonet, ve čtyřech věcech z devíti dobarvovaných Hasenöhrlovým domovským orchestrem, se představí řada známých výborných muzikantů: Ladislav Zámečník na basklarinet, Přemysl Tomšíček na trombón, na tenorsaxofony Bharata Rajnošek a Tomáš Křemenák, ten rovněž na flétnu, altsaxofonista Martin Plachý nebo u piána Milan Svoboda. Jediným převzatým titulem je standard My Funny Valentine, ozvláštněný Chejnovou kytarou, leč zbytečně okrajkovaný symfonickým pozadím. Z hudby lze slyšet, že ji tvoří muzikanti, kteří mají zažitý klasický jazzrock, jsou ovlivněni atmosférou iberoamerické hudby a cool jazz jako esence pro balady je jim stále přitažlivý. Album zní velmi příjemně, pohodově, a byť je v něm silná dávka eklektismu, není důvod kvůli tomu připisovat záporné body. Hudbu bych nazval – beze stopy jakéhokoliv zlehčování – kolonádovým jazzem. A jazz kolonád býval vždy kvalitní, leč jeho povinností bylo být přítulný k náhodnému publiku. Těm, kterým při vyslovení pojmu příjemné hudby naskakují pupínky, doporučím alespoň závěrečnou skladbu Lvice 2004, kde sólo trubky doprovází groove programming Waltera Krafta – takto ,molvaerovsky‘ pojatou skladbu naše scéna dosud nepředvedla.
Významný pianista dnešní tuzemské scény Kryštof Marek (*1967) se zřejmě v Kontrabandu nakazil pevným přesvědčením Milana Svobody, že pokud se na to člověk cítí, měl by se snažit o původní tvorbu. Nejde totiž jen o ambici skladatele, ale test vlastních možností, kterak originálně přispět vývoji místního jazzu. Zánovní nahrávka Kryštof Marek and www.band.cz, feat. Tony Lakatos: ANGELS’ C RYING IN MY HE AD ANGELS’ LAUGHTER IN MY HE ART (Out Of The Frame, 2006, 55:49) dokladuje tři základní věci. Za prvé Marek přivedl před čtyřmi lety na svět skutečný velký big band s plným žesťovým zvukem. Za druhé, byť se půlka repertoáru už objevila na nahrávce s triem Josefa Vejvody, poprvé pod vlastním jménem představuje vysokou kvalitu svých skladatelských nápadů zvýrazněných aranžemi pro velký orchestr. A za třetí, nahrávka je věnována významnému evropskému soprán- a tenorsaxofonistovi, Maďaru žijícímu od roku 1981 v Německu a hrajícímu v mezinárodních seskupeních po celém světě Tonymu Lakatosovi (*1958). Ten je zde hlavním sólistou a oprávněně se stává jeho osobitá hra těžištěm celého zvuku. V jeho hře najdeme ozvěny Coltranea i Shortera. Markovo album je dokonalým bigbandovým projektem, hudba, aranže, sóla, vše tvoří velmi jednolitý komplex umění jazzu k pozornému a opakovanému naslouchání.
V sídle někdejších králů a císařů evropské velikosti vznikla letos živě také nahrávka FRANTIŠEK UHLÍŘ TRIO & D usko Goykovich (Multisonic, 2006, 64:13). Basistu Uhlíře doplňují v jeho triu už řadu let bubeník Jaromír Helešic a kytarista Darko Jurkovič z Chorvatska. Je to už druhá společná hrátka na tuzemské značce (LIVE 2002, JUH Music 2002). Ještě než vložíte disk do přehrávače, náladu pokazí fakt, že se padesát procent repertoáru opakuje, což přičítám tomu, že u nás na obsah alb obvykle nedohlíží žádný neúprosný dramaturg vydavatele – takový rozsah duplicity by nepřipustil. Nahrávka představuje moderní mainstream v podání instrumentálních machrů, aniž by se vytratila přirozená živočišnost jazzu v přítomnosti převažující politickoekonomické posluchačské smetánky hradních koncertů. Uhlíř je zbytečně ve stínu Mráze: tato ,indispozice‘ prostě postihla spoustu muzikantů oddělených železnou oponou od světového jazzu. Barvu nahrávky zpestřuje světem jazzu protřelý hráč na trubku Dušan Gojkovič (*1931) z Černé Hory, který opustil jistoty tábora socialismu ještě dříve něž Lakatos či Mráz – v Německu žije už od roku 1955. Do čtyř skladeb vnese něco z davisovské baladičnosti (Jobimovo How Insensitive) a hrst hardbopové rozdováděnosti (Ow! od Gillespieho).
Na závěr jsem si nechal album Ridina Ahmedová: H LASE M (Amplión, 2006, 44:18), abych si mohl nadšeně potvrdit, že i u nás můžou vznikat mimořádné nahrávky s puncem osobnosti, svůdností nadžánrovosti, vybočující uměleckým výrazem zcela z hlavního proudu. Není bez zajímavosti, že CD vydala firma, která přivedla na svět rovněž v tuzemských poměrech nadprůměrnou studiovou nahrávku Vertigo Quintetu. Syntéza jazzu, soulu, Meredith Monkové, gospelu, plná odkazů na hudbu historickou i folklorní, vše sólové a vícehlasně vokalizované pomocí elektronických příručních zařízení, jež je možno vozit po koncertech, smyčky, vrstvení, přídavné stopy. S chutí vyzdvihnu hned úvodní Halekací, starobylým folklorem dráždivé Barvy, geniální Coltraneův standard Afro Blue, rituální Šílený kůň či ,stevereichovskou‘ miniaturu Bludičky. Považuje-li Ahmedová toto CD za dokument jedné etapy, nezbývá než doufat, že ještě objeví inspirace pro její prodloužení.