1982: Chromola

Norské improvizační trio s názvem 1982, což je prostě rok narození bubeníka Skarbøa, připravilo ke svému desátému výročí nové album. Údajně páté či šesté v pořadí (prameny se rozcházejí). Jako je nejistý počet oficiálních nahrávek tria, tak je jisté personální osazenstvo a jedinečná instrumentace: Nils Økland – Hardanger fiddle a klasické housle, Sigbjørn Apeland – chrámové varhany a harmonium, Øyvind Skarbø – bicí nástroje. Leckdo 1982 řadí do kategorie jazzu, případně improvizačního jazzu. Pokud bych měl na toto vřazení přistoupit, tak je pro mne trio 1982 v současném jazzu jedním z nejvíce fascinujících. A to nejen unikátním nástrojovým spojením, ale spíše výsledným dojmem z poslechu. Jako obvykle, i na albu Chromola tito zkušení a klasicky vzdělaní muzikanti nezatěžovali sebe ani posluchače názvy skladeb, které by tak konkrétním pojmenováním mohly podprahově stimulovat naši pozornost k zavádějícím představám a částečně by omezovaly fantazie vytvářené hudbou, a tracky nazvali prostě podle jejich stopáže. Úvodní 7:56 značí charakter pocitu-vesmíru, který nám bude nabízen s následnými skladbami. Výraz či pojem skladba je zde ovšem velmi diskutabilní. Vše se tu odvíjí jakoby „mimohudebně“ (byť to bezesporu hudba je) a jde více o navození atmosféry, kterou nechť si posluchač dotvoří dle své momentální nálady. Sám jsem disk Chromola v různých mentálních stavech točil v přehrávači přinejmenším tři dny a pokaždé mi to přihrávalo a vyvolávalo různé evokace – nálady – pocity. Jeden pocit se však neustále vracel. Pokud jsem v kontemplaci s poslechem zavřel oči, cítil jsem chlad i klid kostela, místy až nadzemské chorální „dýchání“, cítil jsem i vůni čerstvě se probouzejících stromů po ránu, místy pak dokonce prudké a trochu bolavé rány právě poražených stromů. Chrámově zamřelý vzduch a zároveň vůni dřeva. Ač zde většinou dominuje Øklandův oblíbený nástroj Hardanger fiddle, což je 8 či 9 strunná stará tradiční norská verze houslí, a Apelandovy chrámové varhany či harmonium zdánlivě plní funkci „podvozku“ nebo, chcete-li, jakéhosi ambientního a místy dronově znějícího základu, při pečlivém poslechu musíme vnímat velmi jemné složitosti Apelandovy klávesové hry. Téměř si pak nevšimnete šelestných bicích, tolik bohatých na perkusivní i tympánové zvuky. Pokud by tam chyběly, jako by v Bibli chyběla slova, v bábovce cukr etc. Ve skutečnosti varhany, potažmo harmonium, plnou tonální hloubkou náladových textur tvoří spodní proud melodie, Hardanger fiddle či housle zas vnější dramatické vzdechy i výkřiky milenců a bicí nástroje drží proud větru (či alespoň vánku) ve správném směru. Album, nahrané v kostele Sandviken v Bergenu, lze snad charakterizovat jako meditativní polyfonii na bázi folklórně-liturgické improvizace. Uvnitř hudby tria 1982 je více dramatu, než se při pouhém zběžném poslechu může zdát.