2 x 10:15

Cassandra Complex, 24. 4. Praha, Eden
„War Against Sleep“, tak se jmenuje aktuální LP Cassandry Complex, předních představitelů Electronic Body Music. Evropské promotion-tour již jejich sedmé desky počítá opět s Prahou. „Opět“ proto, že stájová kapela snad nejproslulejší evropské avantgardní firmy A Play It Again Sam se k nám vrací po dvou letech a jednom měsíci ode dne, kdy u nás propagovala svou výtečnou předchozí LP – Cyberpunx. Tenkrát šlo zároveň o premiéru dvojice Berdych-Stanko, tedy agentury 10:15, dnes jde o jejich jakýsi comeback. Po neuvěřitelné sérii zhruba třiceti koncertů si dali pauzičku a od dubna se jejich kalendář opět plní zvučnými jmény: Cassandra Complex, John Cale, Peter Hamill, Nick Cave, Napalm Death… Ale zpět ke Cassandře. Rodney Orpheus a spol. natočili a zkraje tohoto roku vydali další své vynikající album, které by nemělo uniknout pozornosti těch z vás, jež znají alespoň předchozí Cyberpunx (třeba díky licenci Globusu). Jako již tradičně slaví Cassandra se svou novinkou větší úspěchy na kontinentě než v rodné Anglii, která nikdy nebyla EBM příliš nakloněna. Nevím proč, důvod bude asi v tom, že tato muzika odsud nevzešla. Své kořeny má více zapuštěné v Německu a v Beneluxu. Cassandra Complex však není jen David Berdych a Rodney Orpheus syrový elektronický rytmus obalený samply. Jde o lidštější podobu. Je zde kladen větší důraz na melodii a pestřejší aranže, prostor má i kytara a k celkovému těžko zaměnitelnému soundu dopomáhá i líbivý zvuk jakési elektronické obdoby saxofonu (complexophon). Navíc Rodney nemůže zapřít, že pochází z Leedsu, města, odkud se v osmdesátých letech rekrutovala významnější část představitelů tzv. gotického rocku. Dost důvodů zamířit do Edenu a strávit příjemný večer, nemyslíte?

John Cale,  30. 4. Praha, Lucerna
„Každý z nich bude v budoucnu slavný vždy 15 minut“, tvrdil Andy Warhol o svých extravagantních superstars z bohémského centra newyorského podzemí soustředěného v hotelu Chelsea. Avšak když angažoval do své multimediální pop-artové revue provokující skupinu Velvet Underground, sotva mohl tušit, že tato kapela bude posvátně uctívaná ještě o čtvrt století později. Hypnoticky monotónní kouzlo nesmrtelné skupiny budeme mít možnost znovu si připomenout. Po Lou Reedovi a Maureen Tucker se totiž v Praze objeví další zakládající člen Velvet Underground, multiinstrumentalista JOHN CALE, jehož kakofonická viola a excentrická varhanní sóla daly legendární kapele nezaměnitelný zvuk. John Cale ani po svém odchodu ze „sametového podzemí“ v roce 1968 nezůstal nic dlužen své pověsti vynikajícího instrumentalisty a nespoutaného hudebního experimentátora, který se ještě před svým působením u Velvet Underground proslavil avantgardním koncertem, na jehož programu bylo „křičení na rostlinu v květináči, dokud neuschne“. Cale vydal během dvaceti let řadu samostatných alb, která byla hudebně značně různorodá a pestrá a pohybovala se i v oblasti moderní vážné hudby. Cale hodně koketoval s minimalismem, artificiální hudbou, psal i klasické orchestrální skladby a komornější, do sebe ponořené písně, ale na druhou stranu inklinoval rovněž k hodně syrovému, drásavému rocku, jenž reflektoval patologickou destrukci života moderní civilizace. Zařadil se tak mezi nejvýraznější představitele avantgardního rocku. Krom toho produkoval v 70. letech alba některých zástupců pre-punkové generace (Iggy Pop, Patti Smith), i desky nordické ledové bohyně Nico. Nejzdařilejším a nejvýraznějším Caleovým projektem poslední doby je rocková mše za Andyho Warhola Songs For Drella (podle New Musical Expressu devátá nejlepší deska roku 1990), jež vytváří sugestivní a zároveň nesentimentální obraz legendami a mýty opředeného života newyorského bohéma a všestranného umělce. Aristokraticky vypadající Cale ji natočil pouze s Lou Reedem, což bylo do určité míry velmi překvapující, protože až do realizace tohoto rekviem za Andyho Warhola byl mezi oběma zakladateli Velvets hodně napjatý vztah. Nicméně oba povahově zcela rozdílní protagonisté se na desce naprosto dokonale doplnili: Caleův chraptivě něžný hlas ztroskotaného romantika hodně kontrastuje s Reedovým přes zuby drceným cynismem zahořklého člověka, jenž o světě ztratil již poslední iluze. A stejně proti kladně působí i jejich nástroje: Agresívní, neúprosná kytara Lou Reeda zdrsňuje lyričtější, krásné melodické tóny Caleových kláves i violy. Zkrátka jak se zpívá v písni Style It Takes: Nejen Warhol, ale i Reed a Cale mají stále „ten styl, který je třeba a který dráždí“. V Lucerně vás o tomto tvrzení John Cale jistě přesvědčí.

Přidat komentář