Švehlík

V září 1977 byly vztahy mezi dosavadními členy skupiny Stehlík – Petrem Křečanem, Lubošem Fidlerem, Pavlem Richterem a Alexandrem Hajdovským – poněkud komplikované. Hajdovského ze souboru začátkem července vyhodili, zbylá trojice odehrála 2. září pořad Bláťák. Hned po vystoupení však Křečan skupinu rozpustil. Hajdovský mezitím připravil s F.O.K. koncertní program Srzomabra a na premiéře (16. září 1977 v karlínské Besedě) hostoval i Pavel Richter. Fidler a Richter v září založili novou skupinu Švehlík. A nakonec do ní vzali i Hajdovského a Křečana, s nimiž se krátce předtím dramaticky rozešli. Lesík Hajdovský souběžně hrál s F.O.K. a v roce 1979 do souboru zapojil všechny členy Švehlíku.

F.O.K. 1978–1979

V popisování historie F.O.K. jsme v únorovém UNI skončili u programu Srzomabra, který soubor naposled zahrál v únoru 1978 – na stejném koncertu, kde měla premiéru nová skupina Švehlík. Další koncertní repertoár F.O.K. vznikal na jaře 1978 v šestičlenné sestavě, kterou kromě rodinného jádra – Lesíka, Kateřiny a Mirky Hajdovských – tvořili kytaristé Václav Jelínek a Petr Hudec a baskytarista Michal Dittrich. První ukázky zazněly 21. dubna v Teplicích a 17. května v Kulturním domě dopravních podniků na šestých Pražských jazzových dnech. F.O.K. se přihlásili k přehrávkám u Svazu hudebníků a 5. června 1978 v nich uspěli. Kateřina už předtím udělala u PKS profesionální zkoušky a měla jako zpěvačka kvalifikaci třídy 2C, Lesík jako kytarista získal profesionální kvalifikaci třídy 2B. Moc platné jim to ale nebylo, protože stejně skoro neměli kde vystupovat. Kateřina občas zpívala s jazzovými kapelami, Lesík dostal pár nabídek hrát v baru, to ale odmítal.
Pořad Sny zdravého dítěte v krizi měl premiéru 12. června 1978 v Divadle v Nerudovce, další koncert se konal 21. června v Edenu (společně se Švehlíkem). Od září byla sestava F.O.K. osmičlenná: přibrali Pavla Richtera a Miladu Šantrochovou. Zvuková paleta F.O.K. se ještě rozšířila, vedle neobvyklých písniček se objevovaly i dlouhé a vrstevnaté instrumentální plochy – „frippovská“ kytarová předehra celého pořadu či komplikované jazzrockové pasáže. K folku měla tahle polystylová míchanice dost daleko, na Portu by už F.O.K. nepustili, i kdyby se tam náhodou ještě chtěli hlásit. Ale to pro F.O.K. skutečně byla minulost: teď chtěli hlavně uspět na sedmých Pražských jazzových dnech, kde dostával alternativní rock stále větší prostor. V rámci PJD vystoupili 7. října 1978 v Radiopaláci na Vinohradech na Šesté celopražské přehlídce amatérských jazzových a rockových skupin.
Jan Rejžek ve své recenzi napsal: „Nu a F.O.K.? Kdysi trio, které jsem neslyšel dobré dva roky, za tu dobu udělalo kus cesty srovnatelný snad jen s chrabrými raziči metra. Složení se zdvojnásobilo, přibylo zvonivých, kluzkých kytar, přesných úderů perkusí (Milada Šantrochová), ale hlavně úžasných nápadů. Tolik barev, dynamiky, uvolnění a nadhledu nad tím vším jako v uvedené koláži z cyklu Sny zdravého dítěte v krizi neuslyšíte v rádiu za čtrnáct dní dohromady. Lesík Hajdovský zpívá skoro jako Semelka v letech největší slávy, Káťa Hajdovská s Vaškem Jelínkem textují s tak jemně humorným odstupem, až to můžete přehlédnout, avšak přesto je v jejich dada textech mnoho – jazyk a styl pokleslé literatury, výsměch zpocené spisbě pop textařů, i nemálo těch vážně myšlených a podařených obrazů. Tak celistvý zvuk nebyl na amatérské přehlídce dlouho k slyšení. Apropó, už by měl někdo napsat diplomku na téma Vliv Franka Zappy na naši hudbu… (Největší šok způsobil F.O.K., program PJD, 8. října 1978)
Skupina přehlídku vyhrála, byla oceněna lahví šampaňského a velkými ovacemi publika. Přes tyto úspěchy se Sny zdravého dítěte v krizi hrály už jen třikrát: 13. října U Zábranských (společně se Švehlíkem), 25. října v Nerudovce a 29. listopadu v Edenu. Listopadové vystoupení bylo v kronice F.O.K. popsáno takto: „Samostatný koncert, bylo plno. Hráli jsme Sny zdravého dítěte v krizi a Ukolébavku. (…) Munzar už nám nechce dělat zvukaře a Prokopec nechce dělat šoféra. Nemáme aparaturu na zpěv, Dittrich ji taky na svoji basovku nemá, nemáme peníze a není ani nadšení. Hudec si klidně nepřijde na zkoušku, Pavel Richter se s námi rozešel, Lesík hraje a zkouší s novým složením Švehlíku. Museli jsme odříct zájezd do Teplic a prakticky budeme muset asi odříkat všechno. Nemáme žádný nový program, se kterým bychom se mohli prezentovat např. na jarních PJD v Lucerně, kam máme být už tentokrát pozváni. Je to v prdeli.
V Lucerně však ještě vystoupit stihli, bylo to 26. května 1979, půl roku po tomto oprávněně pesimistickém záznamu. Rodinné trio doplnili všichni členové tehdejší sestavy Švehlíku: kytarista Pavel Richter, baskytarista Luboš Fidler a bubeník Ivan Pavlů. Představili novinku Podoba tvých rukou a zásadně přepracovanou píseň Ukolébavka (ta zazněla už na prvním koncertě F.O.K. v prosinci 1974 a hrávali ji také jako součást pořadu Folkšou). F.O.K. vystoupili na úvod večera, po nich Nouzový úlet Michaela Kocába, britská skupina Art Bears a Classic Rock’n’Roll Band.
Josef Vlček o koncertu referoval: „F.O.K., respektive Švehlík plus Káťa a Mirka, předvádí nejlepší koncert své historie. Richter i Hajdovský se překonávají, v hudbě je něco tak nesmírně vzrušujícího, že to zvedá i diváky ze sedadel. První, ‚akustická‛ skladba má podivně orientální melodiku, druhá ve strhujícím tempu připomíná psychedelic music v době největšího rozkvětu. Pětadvacet reprezentativních minut! (Zpravodaj pro československou jazzovou scénu, č. 2, červenec 1979) . Záznam v Kronice F.O.K. ale jako by referoval o zcela odlišném vystoupení: Kateřina zapsala několikařádkovou zprávu, že na osmých Pražských jazzových dnech v Lucerně F.O.K. odehráli svůj poslední koncert, a vše uzavřela lapidárním nápisem „KONEC“. Lesík oponoval tímto zápisem: „Jak si můžeš, Káťo, dovolit mluvit o konci F.O.K.? Možná pro tebe konec, ale pro F.O.K. nikdy.“ Ale konec to opravdu byl.

Švehlík 1978–1979

„Když se po rozpadu Stehlíka rozhodovalo, s kým budu dál hrát, zvolil jsem Luboše, protože jsem si ho velice vážil jako hudebníka,“ vzpomíná Pavel Richter. „To byla největší hudební škola, jakou jsem kdy měl – brnkat si s Fidlerem. To mi nejvíc dalo k nalezení vlastní hry. Kdyby mě slyšel, ten by se smál. Zároveň jsem od Lesíka dostal lano do F.O.K., takže jsem mu nabídl, aby se Švehlíkem hrál taky. Lesík byl zásadně proti, ale když jsem mu pak pouštěl nahrávky ze zkoušek s Lubošem, tak byl okamžitě a zásadně pro. Tím začalo jedno z nejhezčích období naší spolupráce. Zkoušeli jsme skoro denně. A skladby, které začaly vznikat, jsme vypilovávali do nejjemnějších detailů. Zároveň jsme hodně improvizovali a nahrávali to. Potom jsme nahrávky vyhodnocovali a někdy z toho vznikaly nové skladby. Problém byl v tom, že jsme nemohli sehnat bubeníka. Zkoušeli jsme ve třech, ale s bubny se počítalo. Nakonec na bicí nastoupil, jak je ta Praha malá, Petr Křečan, který krátkodobě pro naše nové věci vzplanul.“
Fidler a Richter chtěli vytvořit koncepční dílo, které by mělo ústředního hrdinu – fiktivní postavu Madena Zunta. Z původní představy nakonec sešlo, nicméně zůstal název Sny psychopatického děcka (původně se tak měla jmenovat část plánovaného projektu), stejně jako rozdělení na čtyři díly podle ročních období. Zkoušení bylo dlouhé a velmi intenzivní. Autorsky si Sny rozdělili, ale aranžmá pak společně dotahovali do nejmenších detailů. Premiérový koncert v únoru 1978 na Baráčnické rychtě (s hostujícím Vlastimilem Markem na perkuse) byl vyprodaný a měl úspěch.
Celé Sny psychopatického děcka pak odezněly na dalších dvou vystoupeních (Teplice, březen 1978 a Kulturní dům Na Zavadilce, Praha, 6. dubna 1978), tentokrát doplněné několika dalšími skladbami, někdy ještě z repertoáru Stehlíku (dvě nahrávky, Džínový nohy a Oknem zamřížovaným, obě z dubna 1978, jsou zařazeny na Richterově dvojalbové retrospektivě Richtig Music). Jaro a Léto ze Snů zůstaly v repertoáru souboru do roku 1979, některé pasáže z Podzimu několikrát odezněly na vystoupeních F.O.K. Jiná než koncertní nahrávka Snů neexistuje – což je poměrně překvapivé, protože členové Švehlíku se v příštích letech soustředili především na domácí nahrávání a dospěli v tomto směru i přes nedokonalé vybavení k překvapivě dobrým výsledkům.
V květnu 1978 se konaly šesté Pražské jazzové dny. Švehlík se 17. května zúčastnil Celopražské přehlídky amatérských jazzových a rockových skupin v Kulturním domě Dopravních podniků v Holešovicích. První otištěná zmínka o souboru vyšla následující den v programu PJD a zněla takto: „O skupině Švehlík odmítám vůbec psát. Jestliže je určeno, aby skupina hrála maximálně 30 minut, a soubor opustí pódium až po 50 minutách, ublíží tím nejenom následujícím skupinám, které jsou nuceny v časovém stresu své vystoupení zkracovat, ale zneregulerní tím i celou soutěž. A může to být hudba sebelepší, když není kázeň, nemá skupina nárok účastnit se jakékoli soutěže.“ (Josef Vlček). V hodnocení poroty Švehlík skončil až na posledním místě, v hlasování diváků ale zvítězil. Proto hrál v pátek 19. května v Lucerně. Zazněla tam dvacetiminutová ukázka ze Snů: obě části Léta a Jaro II.
V sobotu vyšla v programu PJD recenze Josefa Vlčka: „Švehlík se konečně probojoval do Lucerny. Na první vystoupení před takovým masovým publikem odvedli až neuvěřitelně dobrý výkon beze vší trémy, která by jim svazovala ruce. Hráli hlasitou, ale dobře promyšlenou heavy metal music. Podle toho, co jsme se dozvěděli v kuloárech, skupina vypustila pro tuto příležitost ze své kompozice Sny psychopatického děcka veškeré lyrické pasáže. Je diskutabilní, zda to bylo ke škodě či ku prospěchu věci, ale odlyričtěný hard rock nesmírně zapůsobil na posluchače svou v dobrém slova smyslu monotónní jednolitostí. Jsem rád, že mohu Švehlík pochválit za dobře odvedenou práci, protože mě členové souboru už asi považovali za zapřísáhlého nepřítele všech švehlíků, stehlíků a podobného zpěvného ptactva.“
Rozhodnutí vynechat akustické skladby a zdůraznit těžkotonážní zvuk jakoby předurčilo další vývoj skupiny. Tiché písničky, které ostatně vznikaly při zkoušení u Hajdovských v Karlíně, kde nešlo naplno pustit aparaturu, z repertoáru brzy zmizely. Sny se zvukovou pestrostí a dynamickým rozpětím blížily tvorbě britských hudebníků, které členové Švehlíku tehdy poslouchali nejvíc – Genesis, King Crimson, Roberta Wyatta nebo Gentle Giant. Pozdější tvorba, svými hutnými zvukovými stěnami srovnatelná například s Hawkwind, se od poetiky Snů dost lišila. Švehlík po Lucerně taky získal na sebevědomí; Sny ještě byly plné sebeshazujícího humoru, který trochu maskoval nejistotu před publikem.
Hned po vystoupení Švehlíku odehráli Fidler, Hajdovský a Richter v Lucerně půlhodinový blok se souborem Amalgam, vedeným Vlastou Markem. Pokus o fúzi s východní hudbou (účinkoval s nimi také indický tablista Mohan Lal) měl velký ohlas. Členové Švehlíku pro Amalgam také skládali hudbu, nakonec to však byla jen jednorázová spolupráce. Připravovali sice ještě další nové skladby pro podzimní vystoupení na sedmých PJD, ale během přípravy se s Markem neshodli, koncert zrušili a nikdy už spolu nehráli.
Po úspěchu v Lucerně se mohlo zdát, že Švehlík vykročil vstříc úspěšné kariéře. Richter to koncem roku 1979 zhodnotil v rozhovoru s Ladislavem Zajíčkem pro druhé číslo časopisu Kruh: „Trochu nám narostla křídla, protože stát poprvé na pódiu narvané Lucerny, když se do vás opřou decibely z hrdel publika a proud světel z reflektorů, je silný prožitek se vším všudy. Tehdy jsme si říkali: Tak – a konečně jsme dobyli Lucernu, máme vyhráno, sláva je tady… a usnuli jsme na vavřínech – no, nevím, jestli to zrovna byly vavříny – zkrátka: usnuli jsme.“
Definitivně odešel Křečan, což sice nebylo žádné překvapení, ale skupina pak ještě dlouho hledala náhradu. Na inzerát se přihlásil Josef Bartoš, který však se Švehlíkem odbubnoval jediný koncert (v červnu 1978 v pražském Edenu). „Bylo to z poloviny improvizované a velmi drsné vystoupení,“ hodnotí to Richter. „Potom se nám ale přestalo dařit. Neudělali jsme přehrávky – s odůvodněním, že se věnujeme příliš experimentální tvorbě. Bartoš odešel, přes léto jsme připravili, už zas bez bicích, nové písničky, jednodušší než dřív, třeba Pussy, pussy. Na podzim jsme s hostujícím bubeníkem ze skupiny Index Y odehráli koncert U Zábranských, ale hned poté jsme se shodli, že takto by to nešlo. Novými členy skupiny se na jaře 1979 stali baskytarista Jaroslav ‚Jerry‛ Tomášek, který předtím hrál v Extempore, a začínající bubeník Ivan Pavlů. Vznikaly nové věci – například Koleda, celkově to ale bylo dost nešťastné období.“
Na každém z nečetných koncertů prezentoval Švehlík hlavně čerstvou tvorbu. Josef Vlček neklidnou dráhu Švehlíku vystihl v programu Pražských jazzových dnů: „Trio, trpící potom stálým hledáním vhodných bubeníků, našlo východisko ze zappovské krize naší progresivní hudby v originálně pojatém art rocku, v němž je důraz kladen na pečlivou invenční kompozici a strakatá dueta kytarových pastelů. Zatímco první z těchto výrazných rysů Švehlíku je pravděpodobně doménou Lesíka Hajdovského, kytaristou číslo jedna je Pavel Richter – a nejen ve své skupině! V historii našeho rocku mu bude patřit jedno velké prvenství – byl to on, kdo během svého působení ve Stehlíku, Amalgamu a Švehlíku zavedl důsledné využívání barev, které nabízí elektronické příslušenství kytary, a postavil je na úroveň melodické invenci. Posunul tím chápání rockové hudby u nás o velký kus vpřed. Doplnění jedním z nejlepších basových kytaristů Lubošem Fidlerem se zdáli být daleko nejnadanějším souborem současnosti. Dlouho se však nedařilo schopnosti těchto tří výjimečných osobností zúročit.
Vzhledem k malému počtu koncertů a minimální publicitě (programy Pražských jazzových dnů byly určeny jen návštěvníkům festivalu, časopis Kruh dostávali pouze členové Sekce mladé hudby; nikde jinde se o Švehlíku nepsalo) neměla skupina žádnou šanci oslovit širší publikum. Na oficiální scéně o ni nikdo nestál, ani vztahy s Jazzovou sekcí nebyly zvlášť vřelé, i když Švehlík na Pražských jazzových dnech vždy vystupoval (poslední se ovšem konaly v listopadu 1979, všechny další byly zakázány). V sestavě se dvěma baskytarami naposled zahráli v květnu 1979, pak odešel Fidler. Odstěhoval se do Malechova, tam měla základnu jeho skupina Pestrá kráva. Koncem roku 1979 Švehlík opustili také Hajdovský a Tomášek, čímž se jedna kapitola existence skupiny uzavřela.

Diskografie:
F.O.K.: To nejlepší (Nextera, 2011)
Švehlík: Sny (Nextera, 2009)

Přidat komentář