Mám rád zpívající NEzpěváky

Nejnovější album Romana Pokorného, jazzového kytaristy a držitele žánrového Anděla, není čistě jazzové. Posluchač si na něm užije dostatek rocku, blues i latinskoamerických rytmů. Pokorný hraje vedle kytar na banjo a ukulele a především také zpívá. Ostatně i všechny texty – anglické a jeden španělský – si napsal sám. Svůj projekt Eldorado představí 14. listopadu v Šumperku na festivalu Blues Alive.

pokornýZatímco vaše předposlední album Feelin’ The Spirit – pocta Grantu Greenovi – bylo instrumentální, následující Eldorado je zpívané. Byl to od počátku záměr?
Nebyl to přímo záměr, ale ani to není v mé diskografii nic výjimečného. V roce 2004 jsem pro Artu natočil dvojalbum 2 Faces a toto je ta druhá z mých tváří. Miluju jazz, ale zároveň mám stále rád funk, blues, rockovou muziku. A nijak se to ve mně nepere, obojí je součástí mé bytosti. Eldorado byl ambiciózní projekt – nejen množstvím muzikantů –, který už asi nikdy ve vlastní režii nebudu opakovat.

Na Eldoradu účinkuje vedle vás deset hudebníků, o kytarové party se dělíte s Marcelem Flemrem, ale zpěvák jste tam jediný. Baví vás zpěv?
Nejsem ten typ zpěváka, který by rád zpíval moc. Ale když je dobrá kapela a je pro zpěv dostatek prostoru, zazpívám si rád. Mimochodem nikdy jsem neměl moc rád zpěváky. Spočítal bych na prstech jedné ruky ty, kterých si vážím. Patřil mezi ně v rockové hudbě Joe Cocker, mám rád něco od Janis Joplin a v jazzu například Joe Williams nebo Billie Holiday… Většinou jsem měl rád zpívající nezpěváky, tedy muzikanty, kteří zpívali k nástroji. Za takové považuju například Raye Charlese, Jimiho Hendrixe, Erika Claptona nebo Nata Kinga Colea. Ti hráli na nástroj a k tomu zpívali a mně se to stalo úplně stejně. Kdysi jsem jezdil trampovat a tam nemůžete jen hrát na kytaru. A tak jsem k tomu začal zpívat. Později, když jsem se začal věnovat jazzu, jsem to opustil. Až Jirka Londin, tehdy majitel Ungeltu, dnes klubu Jazz Republic, mi před nějakými třinácti lety řekl: „Hraješ super, ale měl bys k tomu zpívat.“ To pro mne byl důležitý impuls. Naučil jsem se nejprve skladbu Chevrolet od Taj Mahala, protože se mi její text zdál jednoduchý a jasně srozumitelný. Pak přišla klasika jako Sweet Home Chicago, The Thrill is Gone, Hoochie Coochie Man a další. Odehráli jsme první koncert, Jirka mi koupil panáka a říká: „Vidíš, to je ono!“ Pro mne je důležité, aby byl můj projev věrohodný, abych to byl opravdu já a abych nezpíval falešně. Caruso ze mě samozřejmě nebude, ale svoje si zazpívám. Navíc písně, které si sám píšu, mají srozumitelné, z hlediska angličtiny až primitivní, texty a mají vždy nějaký téměř autobiografický obsah. Proto jsem si je chtěl napsat sám.

Je pro vás při psaní textů důležitější obsah – tedy ona autobiografičnost –, nebo forma, tedy ta určitá „primitivnost“ a srozumitelnost?
Abych byl upřímný, texty u písní zas tak moc nesleduji. Jasně, poslechnu si je, ale zaujme mě spíše fráze než celý text. A to je podle mne typické pro blues. Vezměte si třeba velký hit B. B. Kinga The Thrill Is Gone – tam se v podstatě jen opakuje titulní fráze: „Ta láska už je pryč, měli jsme se rádi, teď jsme svobodní a je to za námi.“ Jde jen o sdělení pocitu nebo nějaké situace. A přesně tak blues vzniklo, oni se z takových pocitů chtěli vyzpívat. Moje texty jsou myslím v něčem podobné. A také jsou často poťouchlé a ironické a nesmí se brát smrtelně vážně.

Liší se vaše hra na kytaru podle toho, jestli hrajete instrumentální skladbu, nebo píseň?
U písní není třeba kytarová ekvilibristika. Dávám jim přesně to, co z mého pohledu potřebují. Nemá smysl do nich cpát všechno to, co jsem se na kytaru naučil za třicet let. Sestava, která vás na albu doprovází, je úctyhodná – saxofonista Osian Roberts, hráč na harmoniku Mátyás Pribojszki, od nás na hammondky Jan Kořínek nebo dechová sekce Jan Jirucha a Miroslav Hloucal. Předpokládám, že jste si spolupracovníky pečlivě vybíral, ale překvapil vás potom někdo ve studiu? Překvapil mě především Martin Šulc, známý jako jazzový bubeník. Měl jsem trochu pochybnosti, jak se postaví k tomuto žánru, ale opravdu velmi příjemně mě to překvapilo.

pokorný2Vraťme se ještě k vašim autorským písním a k jejich textům. Která z těch, které se na albu objevily, je nejstarší?
Úplně první věc, kterou jsem napsal s textem, bylo Don’t Kiss Me Baby, a to na základě hádky s mou partnerkou. Bydleli jsme tehdy v Kozomíně u Prahy, já jsem se šel projít do polí, začal jsem si zpívat blues, a tak vznikl tento text. Bylo to sice – pokud jde o angličtinu – úplně špatně, ale Rene Trossman, rodilý mluvčí z Chicaga, mi to opravil tak, aby i slang byl v pořádku. Další texty už vznikaly různě. Píseň Mary Smith je například pro mou prababičku Marii Šmídovou, která se o mě starala, když jsem byl malý. Bydleli jsme tenkrát na jižní Moravě v obci Horní Dunajovice. No a tam, jako tříleté dítě, jsem jí jednou na procházce utekl vysoko na stráň nad vinný sklep. Ona se přirozeně bála, že spadnu dolů, a nevěděla, jak mě přivolat zpátky. Protože už v té době chodila o holi, nemohla za mnou vylézt nahoru, a tak si vymyslela trik. Řekla mi, že má v ruce malého ptáčka. Na to mě nalákala, já jsem slezl dolů, dostal jsem na prdel a šli jsme dál. Tahle příhoda mi uvízla v paměti na celý život.

Jak se v textech projevuje ironie, o které jste mluvil?
Mně se například líbí, když člověk machruje a druzí to odsuzují a nelíbí se jim to. Něco, jako byl třeba Andy Kaufman. To je tedy ta má přirozená poťouchlost, kterou jsem zhmotnil v písni Pokyman: „Měla by ses na mě podívat, jaký jsem borec, jaké mám svaly“, i když skutečnost je zcela jiná. Nebo Can’t Turn Back Time – to jsem si v patnácti představoval, že jsem vyvolený a že zemřu ve třiatřiceti jako Ježíš Kristus. A příští rok mi už bude padesát! U titulní písně Eldorado jsem složil napřed hudbu, a pak jsem si řekl, že se k ní nehodí jiný text než španělský. S ním mi pomáhal brazilský bubeník Dudu Morais. Text jsem mu přinesl a on tam opravil jen asi dvě drobnosti. V anglických textech jsem kupodivu měl víc chyb než ve španělském!

Album Eldorado představíte v listopadu na festivalu Blues Alive v Šumperku. Nebudete tam hrát sice s celou sestavou z desky, ale jako speciálního hosta jste si přizval už zmíněného špičkového hráče na harmoniku z Maďarska Mátyáse Pribojszkého. V čem bude pro vás živé provedení desky jiné než studiová verze?
Ta sestava bude pochopitelně osekaná. Já budu muset hrát i beglajty, které na desce obstarává Marcel Flemr, a zároveň budu samozřejmě zpívat. Bude to náročnější, ale už jsme to tak hráli na koncertě pro Americkou obchodní komoru. Eldorado, stejně jako Feelin’ The Spirit, vyšlo i na vinylu.

Opravdu stojí za to, vydávávat dnes vinyly?
Nestojí to za to. Je to takové splnění mého snu. Eldorado sice na vinylu vyšlo, lisovalo se v Německu, ale myslím, že do budoucna od toho upustím. Je to nákladné, s vinylem celý projekt hned stojí o sto tisíc víc. Minimální náklad pro vinyl je tři sta kusů a tolik bláznů, kteří by si desku koupili, se najde jen těžko, na koncertech se prodávají především cédéčka. Takhle padnou na výrobu vinylů všechny sponzorské peníze a to z obchodního hlediska nemá smysl.

Vy sám vinyly posloucháte?
Já obecně hudbu už moc neposlouchám, protože už tak jí mám kolem sebe dost. Poslechnu si něco možná tak v autě nebo večer před spaním. Doma mám sice velkou sbírku desek, celé diskografie oblíbených kapel jako Led Zeppelin, Pink Floyd, Black Sabbath, Deep Purple apod., ale není čas na to, abych si sedl a jen tak si poslechl vinyl. Dnešní doba je tak zbrklá, že to asi opravdu skončí u mp3 nebo jiného digitálního formátu. Ani cédéčko jsem si už strašně dlouho nekoupil. Kdysi jsem nakupoval jako blázen a teď se mi doma povaluje kolem tisíce CD, které stály jmění a dnes nemají téměř žádnou hodnotu. Když už si něco koupím, tak je to většinou přes iTunes, a to z toho důvodu, abych toho interpreta podpořil. Zásadně si hudbu odmítám nelegálně stahovat, protože tím bych přímo podporoval její zánik.

Přidat komentář