Babylon pořád hoří

Z podzimních punkových koncertů mě sice nejvíce nadchli Drongos For Europe, ale největším zážitkem byla přesto jiná parta pamětníků – The Ruts DC. Nabídli návrat do dob, kdy The Clash spojovali punk s reggae a tuto kombinaci dál rozvíjeli. Ruts se nakonec dostali až k dubu.
rutsNa rozdíl od The Clash je zná jen pár lidí, i když se dali dohromady jen o rok později – v pro punk tak klíčovém roce 1977. U zrodu kapely stáli dva kamarádi ze školy, zpěvák Malcolm Owen a kytarista Paul Fox. Ten přivedl svého spoluhráče z funkových Hit And Run Dava Ruffyho. Sice zpočátku hráli na koncertech proti rasismu punk, ale brzo je zaujalo reggae a dub, jejichž postupy začali uplatňovat po příchodu baskytarista Johna Segse Jenningse, přičemž Ruffy usedl za bicí.
Nový směr přiblížily na konci sedmdesátých let první singly In a Rut a Babylon’s Burning, po nichž vyšlo na konci roku 1979 debutové album The Crack s dalším hitem Jah War. Slibně se rozvíjející kariéru, kdy kapela reagovala i na nastupující vlnu 2-tone ska, ale zabrzdila tragédie, jaká potkala mnoho mladých punkových kapel. Owen, který napsal několik písní varujících před drogami jako H-Eyes, se v létě 1980 předávkoval heroinem. Po smrti zpěváka se zbytek souboru pokračující pod názvem Ruts DC stále více orientoval na dub, což vyvrcholilo na albu Rhythm Collision, pak se ale kapela nadlouho odmlčela. O čtvrtstoletí později Ruts DC potkala další tragédie, když Paul Fox podlehl rakovině plic. Z původního souboru zůstala jen rytmika bubeník Ruffy a basák Segs. Ty ale tragédie spojila a rozhodli se pokračovat.

Jaké to bylo vrátit se?
Ruffy: Fantastické, protože jsme nikdy nepřestali hrát, jen jsme nehráli spolu. Když Malcolm umřel, udělali jsme Ruts DC. Rozešli jsme se v roce 1982, rozhodli jsme se skončit, protože po Malcolmově smrti byla dynamika velmi odlišná a nefungovala. Pak jsme dělali rozličné věci, hráli jsme v hodně kapelách, Segs působil v Paříži, nahrával tam, ale zůstali jsme dobrými přáteli.
Až v roce 2007 jsme zase hráli spolu a slyšeli jsme, že kamarád Paul Fox má rakovinu. Někdo navrhl, že by se pro něho mohl udělat koncert, společné vystoupení, protože on měl svou kapelu Foxy’s Ruts, kde hrál i naše písně, ale nám to nevadilo, vždycky jsme byli hrdí na svůj odkaz. Makali jsme na tom tvrdě, i když to bylo jen krátké vystoupení, 20-25 minut, ale velmi silné. Přišlo na nás hodně muzikantů, opravdu hodně, Damned, UK Subs, Misty In Roots. Byl tam i Henry Rollins, který byl velkým fandou Ruts a s kapelou hostoval. Paul byl velmi spokojený, i když byl na pokraji smrti.
Vystoupení bylo doslova léčivé. S Paulem jsme se úplně usmířili a obnovili jsme integritu The Ruts.

Od usmíření je ale daleko k natočení nové desky.
Ruffy: Neuvažovali jsme ani o tom, že bychom znovu hráli s The Ruts. Nikdy. Ale po koncertě jsme něco dělali ve studiu a zvukař, s nímž jsme pracovali, navrhl, abychom něco provedli s materiálem z desky Ruts DC Rhythm Collision vol 1. Sešli jsme se s Mad Professorem, to byl pátek, a on řekl, přijďte v úterý. Přišli jsme, protože jsme však neměli žádné nové písně, tak jsme dorazili s dalšími lidmi, se Seamusem Beaghenem i zvukařem Stevem Dubem a jamovali jsme. Protože jsme měli málo peněz, měli jsme zamluvené jen dva dny. Přesto jsme udělali čtrnáct věcí a zaznamenali je na pás. Během následujícího roku jsme je přepsali do digitálu. Měli jsme dobrou hudbu, tak jsme si řekli, že to zkusíme dokončit. S přáteli, jako byli Aynzli Jones a Tenor Fly jsme zamluvili ještě pár nahrávacích sessions. Zabralo to nějakou dobu, album jsme vydali v roce 2011. Pracovali jsme jen, když jsme se na to cítili, takže to byl velmi přirozený proces. Chtěli jsme to smíchat u Mad Professora, ale jemu se do toho nechtělo, tak to dodělal mladý kluk Prince Fatty.

Neskončili jste však u desky, vrátili jste se i ke koncertování.
Ruffy: To byl dlouhý příběh. Segs hrál s jinou skupinou a ta nás požádala, jestli bychom jim nedělali předkapelu. Dali nám dost peněz, abychom mohli zkoušet. Segs nechtěl zpívat, tak jsem mu řekl, ať dělá jen to, co ho baví. Na prvních dvou koncertech jsme měli několik zpěváků, ale Segs nebyl spokojený, nefungovalo to, tak jsme se rozhodli si vše dělat sami. Teď jsme trio.

Co vás, punkery, přivedlo k reggae?
Ruffy: Když jsme začínali, byli jsme punková kapela, protože jsme však odehráli hodně koncertů s Misty In Roots, vždycky tam bylo trochu reggae. První deska, kterou jsme natočili, singl In the Rut vyšel na jejich labelu People Unite Records. Byli jsme přátelé, i když jsme nebyli nikdy tak politicky vyhranění. Reggae se nám líbilo, poslouchali jsme ho šest nebo sedm let, měli jsme rádi veškerou hudbu a punk fungoval jako katalyzátor, který mi dal sebedůvěru dělat to, co chci. Nemyslím si, že jako punker musíš hrát nutně v punkové kapele. A když zemřel Malcolm a odešli jsme od Virgin, tak už nebyl žádný tlak, abychom zůstali punkovou kapelou, prostě jsme dělali desky, jaké se nám líbily.

Ale na koncertech se vracíte i ke starým skladbám.
Ruffy: Jsme pyšní, že hrajeme staré písně, ale nechceme být nostalgičtí. Na konci turné chceme natočit nové album a současně s ním udělat Rhythm Collision vol. III, dvě úplně jiné desky.

Jak je pro vás důležité poselství v písních?
Ruffy: Jsme kapela, která přemýšlí. Máme své důvody, proč hrajeme tyto písně, nejsme nějaká rocková kapela, která si to jen užívá. Nepotřebujeme předstírat, že děláme uvědomělou hudbu, poselství je pravdivé, jako bylo u první písně na People Unite. Žádný podělaný sračky.

Ale některé vaše písně byly hodně spojené s problémy konce sedmdesátých let, s rasismem, policejní brutalitou při zásazích, a v Anglii se od té doby situace přece jen změnila.
Ruffy: Konec sedmdesátých let byl hodně odlišný, všude bylo hodně rasismu. Přestože však uplynulo hodně času, zase se toho tolik nezměnilo, Babylon pořád hoří, pokračují nepokoje.
Segs: Naneštěstí se nic nezměnilo. Přál bych si, aby písně jako No Time To Kill a Jah War měly nějaký dopad. Bylo by fajn, kdyby se lidstvo konečně probralo.

Přidat komentář