Zlo se pořád opakuje

Jakub Čermák, známější jako Cermaque,  se od poezie dostal k písničkářství a stále častěji sklízí chválu i za svoje videoklipy. Loni si spolu s manželkou Andreou alias zpěvačkou Iamme Candlewick vymysleli projekt Cosmobile Hobos, koupili karavan a i s malou dcerou projeli půl Evropy. Po cestě o tom natočili dokument, nahráli základ pro nové album a Jakub napsal knihu pro děti.

zloMěli jste předem jasnou trasu?
Měli jsme záchytné body. Spíš než země nás zajímali konkrétní lidé: kamarádi a umělci, se kterými jsme chtěli něco natočit. Trasa se do poslední chvíle měnila. Původní záměr, který vznikl asi o tři čtvrtě roku dříve, kdy jsme mimochodem ani jeden ještě neuměli řídit auto, bylo natočit dokument o buskerech, lidech, kteří hrají na ulici. Napsali jsme projekt pro televizi a chtěli jsme u toho i sami buskovat. S tím, že oba s tím máme zkušenost, známe lidi, kteří se tomu věnují, i místa, kde by bylo možné natáčet. A zajímaly nás i podmínky, za kterých to lze v různých městech praktikovat. Ale jednak jsme na to nesehnali peníze a zároveň se ukázalo, že bychom k tomu potřebovali ještě alespoň jednoho člověka, který by natáčel nás. Tak jsme změnili koncept.

Jak?
Rozšířili jsme téma dokumentu na různé alternativní životní styly v různých místech Evropy, v kontrastu se středoproudou realitou, tak trochu „ohrádkovou“. Ale vedle dokumentu jsme ještě měli druhý cíl nebo oblast zájmu, a to byli muzikanti, se kterými jsme nahrávali písničky, které jsme přímo po cestě psali jako materiál pro příští desku.

Finance jste nakonec získali prostřednictvím crowdfundingu. Co všechno ta sbírka pokryla?
Na cestu, benzín a jídlo jsme si vydělávali až po cestě. Ta vybraná suma byla určená na postprodukci – tedy mix a master nahrávky pro desku a také na postprodukci filmu. Plus jsme museli dokoupit část potřebného vybavení, třeba kvalitnější mikrofony. Všechno ostatní, tedy i například koupi auta nebo pak jeho opravy, jsme si platili ze svého. Naštěstí auto, tedy Volkswagen LT 28, který je starší než Andrea, bylo v perfektním stavu.

Žádné zásadní poruchy vás cestou nepotkaly?
Ne. Jen na začátku jsme měli problém s baterií, který jsme sami nebyli schopni vyřešit, takže nám nešlo topení a asi čtrnáct dní jsme spali zabalení do několika vrstev oblečení nebo u kamarádů, které jsme navštěvovali. Baterku nám nakonec v Rakousku vyměnil izraelský klaun, který tam bydlí v jedné vesnici. Další problémy už jsme si způsobovali jen sami, když jsme si třeba při parkování o větev stromu poničili kus střechy.

Bylo řečeno, že jste si vydělávali po cestě. Jak? Hraním?
To sice byla idea, která se ale ukázala jako nereálná. Ne, že by to nešlo, ale hrát je obvykle potřeba v centru, kde je u tak velkého auta nutné placené parkování, navíc jsme sebou měli rok a půl staré dítě, o které se vždy jeden z nás musel starat. Takže by to bylo efektivní až ve chvíli, kdy by se buskovalo třeba osm hodin. Hlavní zdroj peněz tak byl, že jsem po cestě dělal animované klipy. Andrejka zas dělala workshopy, kde vyučovala jógu, a také vyráběla přírodní kosmetiku, kterou jsme prodávali. A také jsme odehráli jeden zaplacený koncert.

zlo_2Jak dlouho nakonec celá cesta trvala?
Půl roku strávených v autě, z toho asi pět měsíců mimo Českou republiku. Projeli jsme Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Itálii, Francii, Španělsko a přes Švýcarsko a Německo zpět. Mohl by to vlastně být i prima hippie výlet, ale nakonec to bylo dost náročné tím, co všechno jsme se rozhodli cestou dělat. Kromě natáčení filmu a desky a animování videoklipů jsem napsal dětskou knížku, ale hodně pozornosti vyžadovala především naše Agátka, která se akorát učila chodit. Někdy to byl i dost nápor na psychiku. Do Prahy jsme se nakonec vraceli s tím, že si vlastně potřebujeme trochu odpočinout.

Plánujete to někdy zopakovat?
Ta zkušenost byla skvělá a i v budoucnu asi budeme občas takto žít. Ale zároveň je u našich zájmů potřeba mít zázemí, a asi všichni rodiče s malými dětmi vědí, jak nedocenitelné jsou třeba babičky.

V jakém stádiu je materiál, který jste cestou nabrali?
Deska je v tuto chvíli skoro dokončená. Nakonec procedura jejího vzniku trochu připomínala to vaření sekerové polévky z jedné pohádky. Navíc je to vlastně naše první opravdu společná nahrávka, protože se nám s Andrejkou v minulosti nikdy nepodařilo spolupracovat. Oba máme poměrně vyhrocené názory na tvorbu a trošku jiný vkus a zkrátka to předtím nikdy nefungovalo. Tentokrát jsme si vyzkoušeli všechny myslitelné způsoby spolupráce – já jsem třeba napsal text a ona ho zhudebnila. Nebo jeden druhému pomohl s jeho textem a společně jsme ho zhudebnili. Nebo jsem napsal celou skladbu a Andrejka ji nazpívala. Prostě všechny varianty. Část písniček jsme nahrávali s dalšími lidmi a naopak tři z nich jsme si nechali až do studia po návratu. Měli jsme hodně materiálu a nechtěli jsme, aby to byl jen záznam z cest, takže jsme pak přizvali několik lidí, kteří producentsky zaštítili jednotlivé písně. Je to Martin Kyšperský, Bonus, Kittchen, Marek Doubrava z Hm… a Tomáš Hubáček z Listoletu. Ti pak zcela zásadně ovlivnili finální zvuk těch písní, řada původního materiálu šla nakonec i úplně pryč.

zlo_3Jak to s těmi písničkami plánujete koncertně?
Většinu z nich jsme schopni hrát i v akustické verzi, jen ve dvou. Ale na křest desky a zároveň i premiéru filmu, které proběhnou 12. dubna v pražském Bio Oko, bychom rádi pozvali alespoň některé z těch lidí, kteří se na desce podíleli a měli tam více „kapelový“ zvuk. Jak to bude dál, uvidíme. Andrea teď, myslím, víc tíhne k vlastnímu kapelovému projektu, který by ráda postavila, já naopak jsem polevil ve snaze udržet kapelu za každou cenu, protože jsem si uvědomil, že Circus Cermaque z osmi let, co existuje, strávil šest v hibernaci. Navíc všichni členové dnes jsou hodně vytížení a já jim nemůžu garantovat, že se jim vrátí alespoň náklady. Sólově hraju rád, a i když po vydání určitě odehrajeme k téhle desce nějaké koncerty spolu, zároveň se určitě budeme každý chtít věnovat i tomu svému pojetí.

Pořád tě uspokojuje akustická cesta? Ti, které jsi zmiňoval, často pracují se současnými technologiemi.
Samozřejmě mě i jiná hudba hodně láká, mám rád alternativní hiphop a poslouchám hodně věcí, které jsou například na bázi akustiky řízlé elektronikou. Nejsem ale vůbec technicky založený, nemám hračičkářskou povahu, spíš mě prudí, když se musím zabývat jakoukoli technikou. A úsilí, které bych musel vynaložit, abych sám vše zvládl na přijatelné úrovni, je neúměrné tomu potenciálnímu výsledku. Nemá to u mě prioritu. Ale zároveň mě to láká. Takže teď dělám takový pokus, že jsem oslovil několik elektronických producentů, zda by zpracovali ten můj současný, řekněme společensky angažovaný materiál, a pokud to dobře dopadne, na podzim mi vyjde elektronická deska. A pak se ukáže, zda to vyústí i v koncertní podobu.

O které producenty se konkrétně jedná?
Zatím dvě skladby zpracovává skvělá ukrajinská dvojice Zapaska, snad něco bude od Bonuse, a taky jsem si psal s Ondřejem Anděrou z WWW. Což by byla pro mě čest.

Zmínil jsi angažovanou tvorbu a komentování společenské situace. To je jednak hodně tenký led, kde hrozí propadnutí do ideologických agitek a zároveň je u toho velké nebezpečí, že ty skladby budou mít jen časově omezenou životnost, protože za pár let nikdo nemusí pochopit, o čem byla řeč.
To samozřejmě hrozí. Ale zároveň to možné je. Já jsem se ale narodil v roce 1986, a když poslouchám válečný nahrávky Voskovce a Wericha, nemám pocit, že bych tomu nerozuměl. A skvěle se bavím. Rozumím sarkastickým komentářům z roku 1968, baví mě Cimrmani… Zlo se pořád opakuje, a když se autorovi podaří přesah, pořád to smysl má. Primárně píšu z potřeby. Je to emocionální reakce a i když píšu o konkrétních věcech, jako jsou uprchlíci nebo Ortel, snažím se ji zobecnit co nejsubjektivněji. Potřebuju se sám zbavit pocitu naštvanosti nebo tísně a potvrdit si svůj vztah ke světu. Je to ovšem vždy balanc na tenké linii. Vedle všeobecné platnosti tam ale musí být i silná emoce, potřeba, která tu píseň snad uchovává do budoucna.

zlo_4Předpokládám, že lidé, kteří navštěvují tvé koncerty, budou naladěni na podobnou vlnu, ale přesto tyto názory dnes společnost hodně polarizují. Měl jsi i negativní reakce?
Nejvíc v kontaktu s publikem, které si to nevyžádalo, jsem asi byl při hraní na ulici. Ale to byla nejnegativnější reakce spíš ve stylu „co si to kdo dovoluje, rušit na ulici ostatní“. Ale na samotné texty mám zatím reakce hlavně pozitivní, někdy až srandovní ve smyslu „básník, který se stává svědomím lidu“ apod. Což je pro mě absurdní. Ale někdy přímo lidé děkují za to, že za ně někdo vyslovil jejich vlastní emoce, a to je pro mě hodně zajímavý moment. Protože i když píšu z vlastní potřeby, zjevně jsem schopen i naplnit potřeby druhých lidí. Všichni se v tom nějak snažíme zorientovat, situace je komplikovaná a je dobré vědět, že v tom člověk není sám. A nejde jen o uprchlíky nebo Ukrajinu. Třeba takové stravování – nejde v podstatě odžít jediný den, aby se člověk nedostal před zásadní etickou volbu a do pozice rozhodování, zda určitým způsobem zhřešit. Veškeré jednání a situace jsou obetkané velkým množstvím etických otázek: „Kdo dělal oblečení, které chci nosit?“ V těch písních neustále zkoumám vlastní postoje a sám pro sebe si je aktualizuji.

Stále častěji jsi vyhledáván jako tvůrce videoklipů. V tom posledním, pro Hentai Corporation, si otevřeně děláš legraci z národovectví a jeho přerůstání v nacismus. Jak v tomhle s kapelami nacházíš společnou řeč?
Já jsem vlastně celkem nekonfliktní typ, až mi to někdy žena vyčítá. Ale myslím, že k některým věcem, je potřeba se vyjádřit. Většinou mám ten luxus, že mi kapely dávají volnou ruku. Tady jsem ale měl v duchu grotesky třeba Konvičku, jak dolévá Hitlerovi čaj z červené konvičky a Tomáše Ortela, jak se objímá s Danielem Landou na louce a na konci jsou proměněni v hipíky. A kluci z kapely nakonec část z toho vyhodili s tím, aby tomu i za tři roky někdo rozuměl a já s tím vlastně souhlasil. Když měl klip premiéru na 25. narozeninách Rock Café, tak jsem říkal, že jsem rád, že se tak rozhodli, protože by vlastně bylo hezké, kdyby za pár let nikdo nevěděl, kdo nějaký Ortel nebo Konvička jsou.

Jak ses vlastně ke klipům dostal?
Pozvolna. Úplné kořeny byly, že jsem měl v osmnácti k dispozici foťák, který uměl nahrávat videa. Tehdy jsem teprve začínal psát písničky a tak jsem natočil a sestříhal takový asi dvacetiminutový abstraktní blok videí k mé dlouhé básni, Karel Šidlo z kapely Spolčení hlupců k tomu udělal hudbu a vznikl jakýsi poem, kde se spojoval přednes poezie, komponovaná hudba a video. V druháku na vejšce jsem pak byl rok ve Francii, kde jsem moc nekomunikoval, zavřel jsem se introvertně do toho svého pokojíčku a poslouchal dokola Květy, které jsem si tehdy čerstvě objevil. A v takovém jednoduchém programu na stříhání rodinných videí jsem nesmyslně pracným způsobem udělal svůj první animovaný videoklip. Aniž bych vůbec věděl, jak se to má dělat. Bylo to trochu bizarní, nacpal jsem tam třeba fotografie kámošů, ale důležité bylo, že se ten klip některým lidem líbil, což pro mě bylo určité zrcadlo. Takže jsem dál experimentoval a učil se animovat.

zlo_5Kdy nastal zlom, že to přestaly být jen úspěšné pokusy?
Když jsem se přestěhoval z Brna do Prahy, byl jsem nucen vydělávat peníze na větší nájem a vůbec se přepnout do takového toho dospělého módu. A dostal jsem nabídku od Zrní. Rozhodl jsem se udělat loutkový klip, napsal jsem scénář. Poměrně velkorysý rozpočet mi dovolil si koupit počítač, na kterém jsem to mohl zanimovat, a pak jsem strávil měsíc a půl na klipu k písničce Dva. Od té doby dělám už klipy pravidelně, a zhruba poslední rok se jimi převážně živím.

Bývaly doby, kdy se klipy i u nás natáčely se statisícovými rozpočty, pak zas bylo období, kdy je televize přestala načas úplně vysílat, takže jejich tvorba skoro ustala. S rozvojem internetu se zase vrátily, ale spíš začaly vznikat díky nadšenectví, málokdo se jim věnuje profesionálně. Jak to, že se to tobě daří?
Přistupuju k tomu podle možností kapely. Jsem schopný udělat jednoduchý klip za šest tisíc, a jsem schopný udělat klip za čtyřicet tisíc, kterému se pak můžu věnovat déle než měsíc každý den, a budu tam mít spousty rovin a významových ploch. Jak jsem říkal, já to vlastně dělám úplně jinak, než vystudovaní režiséři a vlastně jich ani moc neznám. A ti, které znám, třeba dokumentarista Bohdan Bláhovec, o mně říkají, že jsem zvláštní úkaz, protože dělám něco, co vlastně nejde, a jen proto, že jsem nevěděl, že to nejde a začal to dělat. Ostatní to zřejmě prostě buď dělají za mnohem větší sumy, anebo to dělají zadarmo. Já mám celkem volnou ruku ke zhmotňování snů a kreativitě, ale ještě za to dostanu peníze, které mi umožní v tom pokračovat. A jsem dostupný i pro menší kapely, protože i ty dnes pochopily, že to je dobrý marketingový nástroj a navíc něco hezkého, co ještě jejich posluchače inspiruje i jiným směrem.

To, že tě oslovilo Zrní, vlastně není překvapivé, zatímco z úplně jiné hudební komunity pocházející Hentai Corporation už pro mě trochu překvapením jsou. Jaká nabídka tě potěšila, a pro koho z úplně jiných žánrů bys třeba rád klip dělal?
Třeba mě hodně názorově zaujal Jan Vrobel, který má takovou keltmetalovou kapelu Cruadalach, což je hudba, kterou jinak neposlouchám. Nebo by se mi líbilo dělat pro rapera, který si říká Smack. Ale udělal jsem klipy třeba pro Hradišťan nebo slovenské Bad Karma Boy. Srdeční věc pro mě byla Mariana pro Už jsme doma. Už proto, že to byla první věc, kterou jsem dělal s tátou. Poprvé od doby, kdy mi v patnácti dělal korektury první sbírky básní.

Když zmiňuješ svého otce Míru Waneka: vaší pozoruhodnou společnou aktivitou je malý festiválek u něj na zahradě. Jak k němu došlo?
Já vlastně nevím, jestli o tom vůbec můžu mluvit. Ta akce totiž není veřejná, jde o soukromou oslavu a datum se vždy dozvědí jen lidé, kteří o tom mají vědět. Podobných festiválků je ale spousta, rád na nich sám hraju. Třeba Beata Bocek jeden takový má. Vzniklo to před deseti lety, poprvé jako moje narozeninová oslava, ale zároveň se záhy narodila i moje sestra Anežka. A já se rozhodl, že to budu dál pořádat na její počest a až jí bude osmnáct, tak si to buď převezme, anebo to skončí. Jezdí už tam zadarmo a pro radost hrají i špičkové kapely, kterých si vážím – Dva, Zrní, Květy, letos tam budou OTK… Ale jak už jsem říkal, není to veřejně přístupné. Vlastně jsem i radši, když se tam nesjede těch lidí moc, aby si všichni spolu mohli popovídat.

Čím se vlastně cítíš nejvíc? Muzikantem, písničkářem, videovýtvarníkem nebo básníkem?
Ono se to průběžně mění. Já jsem v pubertě začínal psaním poezie, na hudbu jsem původně vůbec nepomyslel, protože jsem měl pořád před očima toho tátu, jehož hudba se mi ještě navíc vždycky líbila, takže nebylo vůči čemu se vymezovat. K dokonalosti dotáhl formu, která je pro mě přitažlivá, a tudíž jsem se tím neměl potřebu zaobírat. Možná v tom byla i pohodlnost, protože on ten punk už jakoby prozkoumal za mě. Celkově jsem vlastně hodně pohodlný, málokdy – na rozdíl třeba od táty – něco vyloženě lámu přes koleno. Takže jsem tehdy asi radši víc psal. Postupem času se to ale stejně nabalilo hudbou, a v jednadvaceti už jsem měl tři sbírky, a nějak jsem si „odškrtl“ potřebu dalšího vydávání poezie. Následovalo sedm studiových alb. Teď mě ale láká dětská literatura. Zkusmo jsem to, co jsem napsal po cestě Evropou, poslal nakladatelství Baobab a druhý den mi psali, že by to chtěli vydat. A jednou bych rád napsal i velký sci-fi román.

Přidat komentář