Grencsó Open Collective With Rudi Mahal: Marginal Music/Rétegzene

grenscoSoprán- a tenorsaxofonista, basklarinetista a flétnista István Grencsó patří v Maďarsku ke stáložárným špičkám jazzové scény a jeho Collective v obsazení Máté Pozsár (klavír), Szilveszter Miklós (bicí), Róbert Benkő a Ernő Hock (kontrabasové duo) bývá zárukou perfektního výkonu. Když si pak přizval do budapešťského hudebního centra koncem května 2015 známého německého klarinetistu a basklarinetistu Rudiho Mahalla k nahrávání Marginal Music, bylo zřejmé, že jeho prestiž to ještě dotvrdí. Oba sólisté jsou totiž naladěni na podobné vlně a v souhře si vyhovují jak melodicky, tak ve svornosti s letmou úsečností i v souznívání jak meditativně vláčném, tak rozvíravě rozburácněném. Mahall tu nadto vůbec nepůsobí, jako by sem byl přizván v roli hosta, naopak se pevně vřazuje do kolektivu ve všech sedmi Grencsóových kompozicích. Ty totiž neulpívají na totožném přístupu, jsou na přeskáčku rozžíhané s nábožnou pokorou, rumrajově vypravené do objevovaných krajin s autostrádním předháněním, skrumážově ztajemňované, vřetenovitě pohrávané, zahrávané až do swingového rytmování, tětivově napínavé do vemlouvavosti, prohloubeně, místy až vrtohlavě hybné nebo uvolněné s hladivostní tolerantností. Uznání si nezaslouží pouze dvojice dechařů, ale i dvojbasa, která dává celku široce hloučivý základ zvláště v okamžicích, kdy oba hráči sáhnou po smyčcích, ale i při jiných příležitostech basobití rozverňuje hlubinnou prapodstatu přístupu, klavír, který jemnokurážně posouvá děj v harmonickém bujnění a propasírovává se celkem s uvolněnou procítěností, a konečně bicí, které poddolovávají rychlíkový rytmus nebo podbalustrádovávají posouvání celku. Prostě každý z hudebníků si tu vydobývá jak v součinnosti s celkem, tak v sólech, které se včleňují do základního řečiště, své místo, ale nikoli na úkor ostatních, nýbrž se závodivou samozřejmostí, s proplétajícím se dorozuměním.
Drobné nadsázky a přerývanky celkový dojem jenom násobí, podporovány hnacím motorem bas, rezonující basklarinet přidá proštěbetování, piano tětivovou napjatost, ale těch pře(d)bíhavě štafetových přihrávek je tu mnohem víc, než se vejde do krátké recenze. Poněkud jinak působí dvě kolektivní improvizace, které se tu objeví jakoby úkradkem na pouhé dvě minuty a pár vteřin. Je to v podstatě jenom prochaotizované galimatyášování, s jasnějším zabodováním, kdy se flétna rozklene nad basovou podeznívkou nebo kdy kontrabasy ostatní kolegy rozemílavě podhoubují. Připadá mi, jako kdyby si muzikanti řekli: ukážeme, že si umíme taktéž volně zaimprovizovat. Nicméně album jako celek je záležitost, která si zasluhuje vysoké ocenění, pokud jde jak o vyrovnané kompoziční hledačství, tak o absolutní součinnost celého kolektivu.

Budapest Music Center Records, 2015, 50:04

Přidat komentář