Široké a bezbřehé „něco“ Oldřicha Janoty

Šuškalo se o tom už mnohem dříve, než výsledek spatřil světlo světa: Vyjde retrospektivní komplet Oldřicha Janoty! Vydatná porce osmi CD sahá od sedmdesátých let k „počátkům druhého tisíciletí“ a nabízí téměř všechny polohy autora, jenž právem bývá považován za kultovního. Vedle oprašování archivních klenotů je tu ale i pozoruhodný odstup s až sarkastickým nadhledem, který začíná (a nekončí) samotným názvem Ultimate Nothing.
janotaZajímavý je už výchozí bod, se kterým Janotova kolekce vznikala. Původně mělo jít jen o několik reedicí, doplněných koncertními nahrávkami, ale nakonec shodou okolností vznikla zcela ojedinělá kompilace, jakýsi otisk naštěstí stále neuzavřeného životního díla. Na rozdíl od jiných kolegů má ale tento autor a interpret tolik věrných a občas až fanatických obdivovatelů, že jeho čtyři desítky let dlouhá hudební dráha má opečovávanou a až obdivuhodnou kolekci archivních „důkazů“, ze kterých bylo možné vybírat. „Současný archiv historických bootlegů, směsi studiovek a pirátských nahrávek Janotových koncertů, má rozsah 120 GB. Lidsky řečeno, jeho vyposlechnutí by zabralo tak čtvrt roku čistého času,“ konstatovali v bookletu autoři kompilace. Tím byl vedle protagonisty i Jára Tarnovski z formace Gurun Gurun. „Přišlo mi skvělé, že by výběr nedělal pamětník, ale muzikant ze současné mladé generace. Že bude vybírat to, co se zdá nějak zajímavé z dnešního pohledu,“ vysvětlil mi sám Janota, proč si vybral zrovna kolegu, se kterým se potkal až při natáčení alba Ora pro nobis.
Celý komplet je rozdělený do dvou boxů po čtyřech albech. Skutečnost, že každé dostalo nejen vlastní digipack, ale i booklet, kterými listovat a pročítat se, je téměř skoro tak zajímavé a přínosné, jako poslouchat samotnou hudbu, svědčí o pečlivosti vydavatele i lásce, s jakou se k vydání přistupovalo. Stejně tak je důležité, že tu nebyla snaha mít všechno a dopředu byla opuštěna idea jak kompletu největších hitů, tak pokusu o „sebrané spisy“. Přednost tak dostaly dosud nevydané nahrávky, mnohdy raritního charakteru, řazené víceméně chronologicky. Lze na tom dobře sledovat vývoj autorského rukopisu i proměňujícího přístupu k hudbě. Zatímco textařsky Janota postupuje od konkrétnějších a mnohovrstevnatých sdělení k větší poetice a zjednodušování, skladatelsky i muzikantsky naopak zrál od čistých folkových písní k alternativnímu hledání bez předem stavěných mantinelů. Do kompletu tento přístup doslova vskočí skladbou či spíše zvukovou podivností Káčátko na konci druhého disku.
Přestože celek vznikl stejně, jako probíhaly a probíhají Janotovy koncerty – tedy bez ohledu na chutě posluchačovy – neopomíjí to důležité. Silné příběhové i názorové výpovědi z počátků, období bez přehánění legendární skupiny Mozart K., asi zatím nejlepší nahrávku z období spolupráce s Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem, která dosud vyšla (a to především fantastickou atmosférou), pozdější podivuhodné improvizační i ambientní spády, a opomenuty nebyly ani ukázky směřování posledního desetiletí, s hostujícími, o generaci mladšími zpěvačkami. A „splněn“ je i určitý dluh současným příznivcům, jediným diskem, který obsahuje již vydaný materiál – tedy reedicí již rozebraného a prakticky nedostupného alba Žlutě. Přesto ale jedna podstatná etapa mezi nahrávkami chybí: spolupráce s Irenou a Vojtěchem Havlovými. Prý za to může ten nejnevyzpytatelnější prvek, který existuje – lidský faktor jako určovatel vztahů.
janota_2Přinejmenším stejně zajímavé, jako poslouchat nahrávky, je probírat se a pročítat booklety, hýřící nepopiratelnou literární hodnotou. Vedle textů (a je nutné připomenout, že mnohé chybějí i v několika již vydaných sbornících Janotovy lyriky) tu jsou i určité „vysvětlivky“, komentáře k obsahu či době vzniku jednotlivých skladeb. Obdivuhodná je i výtvarná stránka věci, na které se vedle osvědčeného studia Carton Clan podílel hlavně syn a spoluhráč z formace Ora Pro Nobis Sebastian Janota. Kupříkladu na disku s průřezem operou Zrcadlová koza, věnovanou tématu levorukého psaní a přeneseně pak i zrcadlovým obrazům, grafická podoba není daleko od samostatně funkčního výtvarného díla… U nejstarších nahrávek jsou zase komentáře prodchnuté překvapivým a nečekaným humorem, hrátkami se slovy i jejich významy a občas je – bez toho, že by to působilo jen samoúčelně – zakomponována i angličtina.
U vydatné kolekce nahrávek Oldřicha Janoty se – i díky tomu, že Milan Páleš, který stojí v čele vydavatele Indies Scope, je sám velkým interpretovým fanouškem – podařila zcela nečekaná věc. A to, že není pouze oprášenou archiválií, prvoplánovou sérií alb, určenou pro sběratele a věrné nadšence, kteří samozřejmě u něj mohou trávit hodiny v okouzlení. Ale bez zbytečných superlativů také svébytnou a i pro současného a nezasvěceného posluchače důležitou nahrávkou, která má sílu otevřít dveře do úplně nového (a nejen) hudebního světa. Kompletem, který je zdařilým důkazem o vývoji Oldřicha Janoty i jeho originalitě a neustálém hledání tam, kde jiní dávno už nemají ani potřebu, ale také inspirativní porcí životní filozofie, nabízených otázek bez podsouvaných odpovědí či jasnou alternativou pro všechny, kteří hledají cestu ven ze současné (anebo si jen prostě potřebují od ní odpočinout) masově pojímané kultury, kde se vstřícnost k příjemci často propadá do pouhého obyčejného podlézání. Dvojitý box Ultimate Nothing je toho všeho plný. A už ve chvíli, kdy vyšel, měl v sobě nadčasovost díla, které není jen splněným dluhem, ale i něčím, co bude mít smysl i v časech příštích.

JAK OLDŘICHA JANOTU VIDÍ TI, KTEŘÍ S NÍM HRÁLI:

Pavel Richter
Nikdy se nezastavil ve svém vývoji a vždy šel dál, navzdory svým fanouškům, kteří to nesli vždy s nelibostí. A to nemám na mysli jen to skandální vystoupení na Folkovém kolotoči, kde se používaly pouze magnetofonové smyčky, gramofony a rádia. Pro mnohé byl už nestravitelný Jan Štolba, natožpak já a Fidler. Oldřich si vždy zachovával a taky trochu budoval určitou tajemnost a odstup. Jeho tvorba v souhrnu převyšuje jeho kolegy (pokud je tak lze nazvat) právě z výše zmíněných důvodů. Na naši spolupráci vzpomínám v dobrém. Vše šlo neuvěřitelně rychle kupředu. Vše například začalo tak, že přišel s Janem Štolbou ke mně do bytu a hráli mi svoje skladby, ke kterým jsem hned přidával improvizované party „z první“ a příště se už hrálo na vystoupení na Folimance. Podobně se k nám připojil Luboš Fidler. Navíc vše probíhalo v šílené „vyšší“ nebo spíš soukromé legraci. Tu posléze nevydýchal Jan Štolba a odešel. Bylo velmi zběsilé období. Naše cesty se rozešly, protože jsem nesouhlasil, jakým způsobem se používala ta všechna elektronika a spol. – tedy ne že se používala. Z toho co zatím oficiálně vyšlo (řeč je o době před vydáním kompletu – pozn. aut.) nejsem moc nadšený, do nahrávek se nepodařilo přenést atmosféru koncertů.

Jakub Noha
Na otázku, proč považuji Oldřicha Janotu za jednoho z nejlepších českých autorů-písničkářů, existuje dost jednoduchá odpověď: protože napsal spoustu výborných písniček či skladeb. Ale jsou tu další věci. Jeho hledání nových cest, mnohdy až provokující nehledění na obecný vkus, vymykání se obecným měřítkům. Prohledávání různých temných koutů. Cesty až někam k hudebnímu a literárnímu šamanství. To, že mi to osobně někdy připadalo až křečovité, na výsledném působení nic nemění. Oldřich Janota u nás zanechává velmi výraznou stopu vším, čím prošel a prochází, málokdo je tak inspirující osobností. Pozval mě ke spolupráci v raných 70. letech minulého století. Kromě jiného nás spojovala inspirace tehdy zářících a zároveň už potlačovaných písničkářů Hutky, Kryla, Merty, Třešňáka, Veita… Při společném hraní jsme se snažili vylepšovat vzájemně písničky toho druhého zpěvem druhých hlasů a přibrnkáváním na kytaru a foukáním do harmoniky. A zdálo se nám, že se společně lépe prosadíme a že společným hraním vzniká určitá nová hodnota. Snili jsme o tom, že budeme mít kapelu. Koncem 70. let to skutečně vykrystalizovalo ve vznik skupiny Pentagram z Oldřichovy iniciativy a vydatné budovatelské činnosti kytaristy a fyzika Bohumila Sýkory. Kapela myslím vcelku bodovala a to zejména zásluhou silných Oldřichových písní, i já se snažil, Sýkora hrál moc dobře na kytaru a my ostatní jsme v tu dobu byli taky docela invenční. Oldřich Janota ale ve svém věčném hledačství chtěl jít dál, a tak jsme se po dohodě na přelomu 70. a 80. rozpustili, Pentagram skončil a s tím doznívala i naše těsná spolupráce. Oldřich vybudoval skvělé Mozartovy koule a já po čase trio Na Prahu! Nevím, jak bych se vyvíjel, kdybych Oldřicha nepotkal. Ale i při té těsné spolupráci, jsme si myslím šli každý svou cestou, mně zůstala tendence neodchylovat se příliš v hudební stránce písniček od tradiční stavby melodie a harmonie, Oldřich víc experimentoval, v čemž zašel dost daleko. A zaplaťpánbu za to!

Luboš Fidler
Hrál jsem s Oldřichem hlavně v letech 1983–85 ve složení, nyní nazývaném Janota-Fidler-Richter. Tehdy jsem měl pocit, že se společně, hudebně i lidsky, pohybujeme velkou rychlostí vpřed, že objevujeme neznámé hudební kraje. Z výsledků, jako je CD High Fidelity, na mne tenhle duch jiskření a pospolitosti už tolik nevyzařuje, takže v tomto případě pro mne byla cesta každopádně důležitější, než cíl. Od té doby s Oldřichem příležitostně spolupracujeme až dodnes. Vlastně… úplně jsem zapomněl na CD Jiná rychlost času – Astral map z roku 1993, nahrané v Santiniho kapli sv. Benedikta kláštera Plasy. Tam na mne něco stále jakoby dýchá a poslouchám ho s libostí. Ač cesta k němu byla naopak poměrně kamenitá…

Ľubica CHristophory
Myslím, že Oldřich Janota se jako jeden z mála nikdy nenechal vést publikem k hraní ověřených skladeb, ale vždy neoblomně zanechal za sebou to, co bylo pro něho samotného překonané, a odvážně v sobě otevíral nové prostory. K tomu je třeba připočíst i jeho humor, tvrdohlavost a nezapomenutelné koncerty. Potkali jsme se na ulici v Bratislavě – a o měsíc později jsme už spolu hráli. Jeho tvorba mě přivedla k víře ve vlastní tvořivost a autenticitu. Působení v Ora Pro Nobis zase k poctivé práci s detailem. Pomohl mi objevit netušené vlastní možnosti.

Zdeněk Konopásek
Janotovy písně si mne podmanily především v té podobě, kterou získaly ve spolupráci s Lubošem Fidlerem a Pavlem Richterem v první polovině 80. let. Koncertní nahrávky z té doby mne silně zasahují dodnes a jsem přesvědčený, že v české alternativní hudbě představují trvalý a zcela původní vrchol. Když se k hlukovým vlnám a záznějům elektrické kytary a k podivně vratkým, jakoby ostýchavým figurám baskytary začaly přidávat všelijak zasmyčkované ruchy, které se vplétaly do znovu a znovu opakovaných Oldřichových slov a do drnkání jeho akustické kytary (až občas, jako na památném koncertě v Břeclavi, zcela převládly), museli příznivci folkového písničkářství a „starého dobrého Janoty“ v publiku vytrpět hodně. Ale nikdy ho docela neopustili. To je klíčový moment. Ukazuje, jak je Janotovo hudební a básnické hledačství odvážné, tvrdošíjné, neochvějné. Svobodné. Až do krajnosti, když na to přijde. Protože ale není samoúčelné a protože mu po celá desetiletí neschází vnitřní soudržnost, zůstává poutavé a vzrušující – a to dlouhodobě a nikoli laciným způsobem. Byť zdaleka ne pro všechny. Podílel jsem se hráčsky na dvou Janotových deskách: Mezi vlnami a Sešité. Příprava a pořizování obou těch nahrávek se mi v paměti pojí nejenom s hraním někde ve zkušebně či ve studiu. Vzpomínám především na to, jak jsem tehdy celé týdny trávil čas v příjemné osobní společnosti. Dělat s Oldřichem mne prostě těšilo. Můj čas se tehdy zvolnil a jakoby roztáhl. Přibylo dobrého čaje a rozhovorů o všem možném, které se táhly dlouho do noci. Při samotném nahrávání to pak byl vždycky trochu boj s technikou a s jakýmsi technickým purismem studiové práce, na který jsme nebyli zvyklí a který se mi vlastně doteď trochu protiví. Ten boj dopadal všelijak. Ne všechno se povedlo a ne všechno se stihlo. Nicméně přičítám Oldřichově klidu, jemnosti a soustředěnosti (a jeho daru přenášet tyhle kvality i na ostatní), že obě desky jsou na světě. Jsem hrdý a vděčný, že jsem mohl být u toho, když vznikaly. Ale hodnotit výsledky té spolupráce se ostýchám; to je na druhých. Líbilo se mi, když se dařilo do průzračnosti, křehkosti a vznešené libosti těch písní propašovat trochu zvukové syrovosti a přízemnosti. Proto jsem na pozdější nahrávce (Sešité) zkoušel důsledně hrát na celou bicí soupravu, a to obyčejnými dřevěnými paličkami (ne rukama, ne štětičkami). Kombinace akustické kytary a civilního, recitativního zpěvu se hřmotným zvukem bubnů a činelů mne vzrušovala a lákala. Neklasickému a jaksi zvukomalebnému hraní na běžnou bicí soupravu se věnuju dodnes, víc a víc. Mimo jiné s Lubošem Fidlerem. Z odstupu vidím, jak důležitá a směrodatná pro mne zkušenost hraní s Oldřichem v tomto ohledu byla…

Přidat komentář