Album měsíce května

goddon_tGod Don’t Never Change: The Songs Of Blind Willie Johnson
O albové poctě Blind Williemu Johnsonovi, jednomu z nejzajímavějších afroamerických bluesmanů dvacátých let 20. století, se mluvilo už přede dvěma lety. Producent Jeffrey Gaskill se tehdy rozhodl využít internetovou službu Kickstarter, jejímž prostřednictvím mohou dobrovolníci podpořit projekty, které by jinak nedostaly šanci. Dobrá věc se podařila, cédéčko vyšlo a na značce Alligator Records šíří opět slávu dávno mrtvého muzikanta.
Písničky slepého kazatele, který mezi lety 1927 a 1930 natočil pouhých 30 tracků v žánru tzv. gospel blues, mají tuhý kořínek. Důkazem budiž fakt, že si je během dalších desetiletí rozebrali Bob Dylan, Ry Cooder, Eric Clapton, Nina Simone, Bruce Cockburn, Nick Cave, Jack White nebo Led Zeppelin. Letošní album God Don’t Never Change: The Songs Of Blind Willie Johnson je podle očekávání napěchováno dalšími hvězdnými cover verzemi, chraplákem Toma Waitse počínaje a otráveným, líným frázováním Lucindy Williamsové konče.
Podobně jako Waits, i Blind Willie Johnson zpíval o věcech, které by si měl každý bohabojný křesťan natlouct do palice, neuvěřitelně drsným hlasem, jenž jako by se ozýval z jámy pekelné. Právě tento kontrast způsobil, že je jeho odkaz dodnes tak přitažlivý i pro tvrdé rockery. „Máš-li doma bibli a nečteš si v ní, následky si přičti sám,“ varuje nás v písni Nobody’s Fault But Mine, která o půl století později uhranula britským „Zeppelinům“. „Prochodil jsem celej kraj a nikde jsem ji nenašel: můžete mi někdo říct, kde se skrejvá lidská duše?“ přemítá v nezařaditelné, fascinující skladbě The Soul Of A Man. Konkrétně v ní se dostal hlouběji pod povrch než Robert Johnson, kterého považujeme za jakéhosi bluesového Shakespeara. Tohle je ještě vyšší stupeň: metafyzika jak vyšitá, Everyman uvízlý v Deltě, středověká alegorie situovaná do předválečné Ameriky.
Blind Willie Johnson však dokázal mnohem víc. Proti této meditaci, zcela se vymykající běžným bluesovým písničkám typu „I love my baby – my baby don’t love me“, postavil jiný klenot, tentokrát bezeslovný. Uhrančivou melodii Dark Was The Night, Cold Was The Ground zkrátka zamručel – ale tak, že ani nemusíme stát o půlnoci na mississippském rozcestí, aby nám naskočila husí kůže. Struny kytary mačkal kudlou, čímž z nich dostal pozoruhodný kvílivý tón. V roce 1977 vynesla sonda Voyager jeho temnou instrumentálku na planety Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Ano: žádný úpis ďáblu, nýbrž uvedení do jiné dimenze je původním smyslem prastarého afrického rituálu… A teď si představte, že si pustíte CD God Don’t Never Change a hned první tóny zní, jako když vypustíte džina z láhve. Je to až neuvěřitelné, s jakou lehkostí vklouzl Tom Waits do kůže Blind Willieho Johnsona – a není to jen tím povědomým rachotem! Tohle je vskutku působivé vtělení, včetně autentického soundu a jemných fines, co se týká frázování. Ostatní předělávky jsou ve světle Waitsova výkonu v písni The Soul Of A Man už „jen“ hodně dobré – asi jako když Arthur Rimbaud prohlásil: „Vedle mne jste všichni jenom básníci.“
Znovunalezená Lucinda Williamsová jde na věc jinak: všudypřítomné blues v jejím hlase má nádech drzosti, vyzývavosti, a zároveň je v něm určitá bázeň –bázeň polepšeného hříšníka, chce se říci. Vědomí závažnosti toho, o čem se v Johnsonových textech zpívá, je patrné i u povznášejícího gospelu Trouble Will Soon Be Over, který si vzala na starost Sinéad O’Connor. Blind Boys Of Alabama, Luther Dickinson, Cowboy Junkies, ba i ta nestárnoucí Waitsova múza Rickie Lee Jonesová musí slepému Williemu na výsostech dělat svým poctivým přístupem radost. Nejlepší je ale těch pár momentů, kdy se žáci urvou ze řetězu a převálcují originál. Vždyť i Blind Willie Johnson jednou v New Orleansu způsobil povyk a výtržnosti, když spustil píseň s názvem If I Had My Way I’d Tear The Building Down neboli: „Kdyby bylo po mým, tak bych zboural tenhle barák!“

Alligator Records, 2016, 41:56

Přidat komentář