Jméno Robina Propera-Shepparda většině nic neříká, málokdo zná i jeho skupinu Sophia, jinak je to ale s kapelou, ve které začínal – američtí, v Británii působící God Machine patřili k objevům počátku devadesátých let, kdy se jim dařilo originálně spojit tvrdou hudbu s elektronikou i písničkářstvím, takže nepůsobili jako další klon Ministry. Měli v sobě i něco z The Cure, ostatně vydávali na stejném labelu Fiction.
Podobně jako jiné Američany, i God Machine zlákala v divokých polistopadových časech Praha, kam přijeli na konci léta 1993 pracovat na svém druhém albu. V září vystoupili se svou temnou tvorbou před Nickem Cavem. Pořádající agentura 10:15, která přidávala druhý koncert, využila, že jsou zrovna v Praze. Tehdy jsem s Robinem mluvil poprvé. Ptal jsem se ho, proč vlastně do Prahy přijel: „Z podobných důvodů, kvůli kterým jsme ze San Diega přes New York odjeli do Londýna. Cítili jsme, že nastal čas trochu se podívat po světě. Šlo nám o to získat zkušenosti. Proto jsme s sebou nebrali žádné nástroje, fakt, že jsme začali v Londýně hrát, je něco jiného.“
Cestování považoval za velmi důležité: „Jako umělci potřebujeme poznávat nová prostředí, dostávat se do nových situací. Bohužel, řada mých přátel ze San Diega nikdy neopustila město. Přitom v Americe skoro každý vydělá dost peněz, aby mohl někam jet, jenomže si radši koupí nové auto, které je symbolem úspěchu, než by utratil peníze za cestování.“ (MF Dnes 21. 9. 1993)
Prahu Robin považoval za optimální: „Potřebujeme se posunout dál a tady máme svobodu. Nikdo o nás neví, nikdo od nás nic neočekává, můžeme udělat desku, jakou budeme chtít. Nechci pořád vytvářet stejné věci na stejném místě.“ Postěžoval si však, že minulosti se zbavit nemůže: „Naneštěstí neseme s sebou všechnu hudbu, kterou jsme kdy udělali.“ Změnu stylu však nechystal, i když nakonec bylo druhé album dost odlišné od debutu. Na otázku, zda chce změnit styl, odpověděl: „Nechci, ale chci zůstat svobodný a moci se kdykoli rozhodnout, jestli ho změním nebo ne. Důležitá je pro mne možnost volby.“ Začátky v Praze však pro God Machine úplně snadné nebyly: „Musíme najít místo, kde bychom zkoušeli. V Praze je řada vhodných míst, ale nenechají nás je využívat, stále uvažují, co by z nich získali. Trochu mě mrzí, jak se Praha pozápadňuje, na každém rohu je pizzerie, peníze korumpují město. Na jednu stranu je dobré pro lidi, že jim trochu vzrůstá životní úroveň, ale na druhé se stávají otroky peněz.“
Nakonec zakotvili v suterénu Obecního domu, kde vznikaly písně pro druhé vynikající album One Last Laugh In A Place Of Dying, které vyšlo v roce 1994 – po tragické smrti jejich baskytaristy Jimmyho Fernandeze, u něhož zjistili nádor na mozku. Členové skupiny dospěli k závěru, že ho nelze nahradit, God Machine se rozešli a Proper-Sheppard založil v roce 1995 Sophii, se kterou vydal devět alb. Letos na Prvního máje skupina vystoupila na Dobešce a nabídla nezaměnitelnou temnou melancholii. Tehdy jsem se s Robinem sešel podruhé.
Vrátil bych se do minulosti. Jsou pro vás God Machine hudebně důležití, i když se od nich Sophia stylově tak liší?
Pro mě byli důležitější z hlediska životní zkušenosti, být s přáteli ze školy, s nimiž jsem vyrůstal. I u Jimmyho to byla spíš otázka toho, jaký jsem k němu měl vztah v životě. S God Machine jsme udělali dvě alba, první bylo docela elektronické a taneční, druhé mi připadalo spíš jako od Neila Younga, ale spíš než o hudební styly šlo o to, jak na nás působily životy, energie, kterou jsme měli… Někteří lidé obviňovali God Machine, že to byla metalová kapela, jenomže já jsem poslouchal The Cure, Bauhaus a Echo & The Bunnymen. Nikdy jsem se nezajímal o metal, neposlouchal jsem hard core, ale mohu pochopit, proč se někdo zaměřil na tvrdou hudbu, byla v tom energie a hutnost. Ale byl byste překvapen, kolik metalových kapel poslouchalo The Cure.
Mně druhá deska One Last Laugh In A Place Of Dying připadá o dost tvrdší a temnější než Youngova alba.
Ale vezmi písně jako In Bad Dreams, ačkoli je to spíše ta tvrdší elektrická poloha Neila Younga. Když Austin, bubeník God Machine, slyšel první desku Sophie, řekl, že slyší, kam God Machine zamířili.
Pro mě představovala první deska Sophie velkou změnu.
V té době jsem měl pocit, že je tu tolik tvrdé hudby, velká vydavatelství ti ji cpala do chřtánu, takže to byla reakce na to, udělat úkrok zpátky, aby se zvětšil prostor. Ale neudělal jsem to na základě nějakého plánu změnit svou hudbu, přišlo to úplně přirozeně. Legrační je, že máme v repertoáru jednu píseň, River Song, a ta skutečně hodně tvrdá je. Se Sophií ji hrajeme už od prvního turné, takže mezi těmi všemi akustickými skladbami byly pořád tvrdé, i když alba, zejména kvůli způsobu, jak jsem je nahrával, byla více postavena na dronech.
Osobně se mi nejvíc líbilo akustické album At Home With Sophia, protože na něm vystoupila do popředí podstata písní, jejich kostra.
Během akustického turné a nahrávání akustického alba jsem objevil kostru písní. Písně samozřejmě skládám s akustickou kytarou, ačkoli nejsem písničkář, který by si sedl a tvořil – tak nepracuji. Písně začínám skládat na akustickou kytaru, ale nehraju je nutně hned od začátku do konce. Když jsem však byl na akustickém turné a pak natáčel akustické nahrávky, dovedlo mě to k tomu, že jsem musel jít do hloubky skladby. Jak jsi řekl předtím, je to kostra. Oholená, svlečená, očesaná, zůstal jen interiér. Transformovalo to můj vztah k mému hlasu a ke kytaře.
Kde jste hledal nápady na vaše poslední album As We Make Our Way (Unknown Harbours)?
Písně vzešly z mého života. Byl jsem donucen cestovat. Nevím, jestli to víte, ale musel jsem opustit Evropu, protože se mi nepodařilo získat další pracovní povolení, přišel jsem o papíry, musel jsem odjet během sedmi dnů. Skončil jsem v Kalifornii, kde jsem nebyl patnáct let, a byl jsem obklopen americkou kulturou, ke které nemám moc velký vztah. Cítil jsem se hodně odcizený. Zase to byly jen moje zkušenosti, ale možná to, že jsem byl vlastně deportován, vedlo k tomu, že jsem více otevřel svou hudbu. Protože jsem nebyl v Evropě, neměl jsem okolo sebe normální lidi, kteří jsou obvykle kolem mne, když vytvářím svou hudbu a umožňují mi jít dál.
Souvisí s tím nějak téma námořníka a přístavů?
Přístavů, a co je ještě důležitější, neznámých přístavů. Když jsem poprvé začal přemýšlet o názvu desky, tak to byla As I Make My Way (Unknown Harbours). A pak jsem se podíval na vztahy kolem sebe a uvědomil si, že hodně mých přátel, mých nejbližších přátel, bylo v podobné situaci. Možná posledních deset patnáct dvacet let skrývali své vztahy, které už ani neexistovaly. Možná měli práci a dům, mysleli si, tohle je můj život, to je směr, kterým jdu, a náhle jím nepokračují, protože se celý život změní. Uvědomil jsem si, že tato deska, byť možná ne textově, protože texty jsou pořád velmi osobní, ukazuje mnohem více životy mých přátel, než můj.
Proč vyšly Unknown Harbours po tak dlouhé pauze?
Protože jsem neměl desku, o které bych si myslel, že bych ji mohl vydat, která by ke mně promlouvala. Měl jsem počítač plný písní, mohl jsem je zařadit na desku, abych dalších několik let platil nájem, zaplatil dceři školu, mohl jet na dovolenou. Život by byl mnohem jednodušší, ale když ke mně nahrávky nepromlouvají, nemohl bych jim věřit. A tak budu radši strádat chudobou, než abych vydal hudbu, kterou by sice fanoušci poslouchali, ale mně by nic neříkala. Bylo tomu tak rok, dva, pět let a nakonec osm let.
Někdy ale mluví umění samo za sebe a autor si to ani nemusí uvědomovat.
To ano, ale když to umělec dopustí, tak ztrácí kontrolu nad svou vizí. Nemůžeš nechat jiné lidi, aby ti říkali, co je dobré, bez toho, abys věřil sám sobě. Když tohle dopustíš, dopadneš jako ty skupiny, které natočily jedno dvě skvělá a úspěšná alba, a pak jim ti okolo nich začali říkat: hele poslouchej, prodali jsme všechny vaše desky, to třetí album nemusí být dokonalé. Když tomuhle podlehneš, ztratíš klíčový smysl tvorby. Já jsem nemyslel tento případ. Spíš jsem narážel na
Franka Zappu, jemuž firma Warner Brothers vydala několik alb bez jeho souhlasu, přičemž In New York a Studio Tan rozhodně nejsou špatná.
Kdybych byl tak plodný jako Frank Zappa, asi bych měl tu svobodu být jako on. Jenže takový nejsem. A v tom okamžiku své umělecké kariéry, když jsem vydal tuto desku, jsem ani nevěděl, jestli si lidé pořád kupují CD. Když jsem vydal předchozí desku Sophie, tak Spotify ještě ani neexistovalo, CD končily, a ve flóru byl opět vinyl. Což bylo dobré, protože vinyl si oblíbili přesně ti lidé, kterým by se Sophia mohla líbit. Ale o chodu hudebního průmyslu jsem nevěděl nic.
Přinejmenším od půlky šedesátých let bylo jeho základem album, které říká více než jednotlivé písně. Přestalo tedy být pouhou kolekcí singlů. To ovšem dnes začíná být pomalu passé. Opět je tu jednotlivá písnička, která se může dát na YouTube, Spotify…
Přesně, album je o atmosféře, je to celek. Dokonce i nyní, když jsme na turné a potřebujeme další singly, tak nechci vybrat z desky jen jednu píseň, uvažuju, jakou jinou hudbu bych k ní přidal, abych vytvořil EP se čtyřmi pěti písněmi. To je způsob, jakým tvořím.
Uděláte tedy ještě vůbec nějakou desku?
Myslím si, že ano, zejména kvůli tomu, že od té předchozí desky uplynula tak dlouhá doba. Když jsem dokončil Unknown Harbours, mohl jsem se ohlédnout za dalšími písněmi. Jednu z nejoblíbenějších skladeb mé kapely, kterou jsme připravovali na toto album, jsem z něj vyřadil den předtím, než šlo na mastering. A hned následovalo – nemůžeme uvěřit, že jsi ji vyškrtl. Jenže ona nesdělovala to, co jsem chtěl, aby říkala tato deska. Takových skladeb je víc, pořád jsou to skvělé písně, které mám hodně rád, ale v rámci tohoto uměleckého díla nefungovaly. Rád bych proto do roka měl další desku, ale mé vydavatelství mi řeklo, že to nemohou udělat. Možná bych mohl album vydat jako Beyoncé, prostě náhle a nečekaně nahrávky vypustit, ale zase tolik lidí to bohužel nezajímá. Takže jsem závislý na labelu.
Cítíte se spřízněný s nějakou kapelou?
Myslím si, že člověk, k němuž mám hudebně nejblíž a navíc je to můj dobrý přítel, je zpěvák a písničkář Malcolm Middleton, který byl kytaristou Arab Strap. Ti se rozešli, myslím, před deseti lety a nyní je to písničkář, opravdu úžasný, je velmi cynický a temný a suchý. Vypadá trochu bláznivě, ale na povrchu nevidíte, že je až tak praštěný. Až když se do něj ponoříte hlouběji, najdete tam skutečné šílenství. Odhaluje to ve své hudbě. A to je mi blízké.
Vaše písně jsou temné.
To jsou.
Z čeho to plyne?
Je to taková temná melancholie. I teď, když spolu mluvíme poté, co jsem celý den řídil dodávku cestou na koncert, a já se snažím být otevřený, veselý a pozitivní, je tam pořád přítomný ten temný, pesimistický, negativní a cynický prvek. Podobně jako u Malcolma, o kterém jsem mluvil. A když vezmu kytaru, tenhle prvek se prostě projeví, i když jsem šťastný.
Ale to není jenom ve stylu hry.
Ne, je to všechno propojené. Nikdy jsem si nesedl s hotovými slovy, že k nim složím hudbu. A nikdy jsem neměl hudbu, ke které bych psal slova. I když jsem skutečně šťastný a dostanu třeba nějaké skvělé zprávy, když vezmu kytaru, všechno štěstí opadá a přichází ta „druhá osoba“. Nevím proč.
Nicholas Bullen, který byl v Napalm Death, než se dal na elektroniku, mi říkal, že dělá temné věci přirozeně, protože hudbou se má chuť vyjadřovat, jen když má chmurnou náladu. Když je šťastný, nemá potřebu tvořit.
Rozhodně. Když se cítím dobře, tak to poslední, co by mne napadlo, by bylo tvořit hudbu. Chci si užít okamžik čistoty, krásy, štěstí, ale když jsou elementy temné, je hudba jediný způsob, jak mohu komunikovat. A mnohdy nejde o komunikaci s druhými lidmi, záleží jen na vyjádření sebe sama. Co mě zraňuje, jaké mám těžké pocity. Neřeknu si, že o tom napíšu píseň. Je to prostě přítomné. A jsem si jistý, že stejné to má většina umělců, s nimiž jste dělal rozhovory.