Pro svoji práci potřebuji výzvy

Už podruhé se albově přihlásila ke slovu dvojice Blixa BargeldTeho Teardo. První z nich je českému publiku notoricky známý jako principál industriálních ikon Einstürzende Neubauten a dlouholetý kytarista Nicka Cavea a jeho The Bad Seeds. Ovšem i jeho v současnosti asi nejbližší hudební spolupracovník Teho Teardo si zaslouží bližší představení. A to nejen kvůli kooperaci s německým milovníkem dadaismu, ale především pro velmi bohatou karieru, během níž spolupracoval s renomovanými muzikanty napříč žánry a ceněné soundtracky, které obdivuje i Ennio Morricone.

teho1Začněme od píky. První alba jsi jako sólista vydal koncem 80. let a hned k prvnímu z nich se přichomýtla jedna významná osobnost.
Hudbu jsem začal tvořit už jako dítě. V polovině osmdesátých let jsem dával dohromady materiál na svou první desku. Elektronická tvorba, kterou jsem tehdy tvořil, byla postavena na velmi levných nástrojích. Charakterizoval bych ji jako obskurní materiál, protože tehdy jsem pouze zkoušel, co ze mne a přístrojů vyleze. Neměl jsem vizi, jak by měla moje hudba znít. Viděno dnešním pohledem, byla to naivní střelba do tmy. Významným impulsem pro mou budoucí tvorbu byla tehdy osoba Stevena Stapletona (Nurse With Wound).

V čem konkrétně?
Bylo mi sedmnáct let, když jsem mu napsal dopis, ve kterém stálo: „Obdivuji tvoji muziku. Rád bych natočil takové album, jaká děláš ty. Nemohl bys mi s tím pomoci?“ Na to mi odpověděl, že nemám nikoho kopírovat, ale snažit se dělat hudbu sám za sebe. Přes tuto reakci mi nabídl možnost konzultace a já mu naposílal kazety s mými demy. Po nějaké době mi poslal nazpátek páskové smyčky s materiálem, který obsahoval jím upravený naposílaný materiál. Byl jsem jeho prací uchvácen a jsem rád, že se objevila na mém debutovém albu. Tahle historka má navíc čerstvou dohru. Nedávno jsme se se Stevenem potkali v Irsku na jednom festivalu. Poprvé po více než třiceti letech. Strávili jsme spolu báječné odpoledne a výsledkem je dohoda, že se pustíme do společné muziky. Moc se na to těším!

Poté jsi založil kapelu Meathead. Ta ovšem po čtyřech letech ukončila svoji činnost. Proč?
Protože jsem měl jasný plán, natočit s Meathead tři desky během pěti let a pak poslat projekt k ledu. Byli jsme dokonce o rok rychlejší. Co bylo na tomto projektu nejzajímavější, je fakt, že to nebyla zpočátku žádná opravdová kapela, ale tvářila se tak. Byla postavena na síti kazetových umělců a sběratelů. Výměnou materiálu mezi umělci z Nového Mexika, Arizony nebo Londýna získala první deska projektu svůj tvar. Dokonce i na fotografii uvnitř obalu desky nejsou praví členové. Pouze já a mí kamarádi, kteří s projektem neměli nic společného. Pak ale Meathead dostali nabídky na koncertování a já se rozhodl posunout projekt do dalšího stádia a najít si spoluhráče, se kterými budu schopný vystupovat naživo. Přesto i v této pozici jsme měli chuť rozvracet zavedené pořádky zevnitř. Tvářili jsme se jako rocková kapela, ale neměli jsme bubeníka. Toho nahrazoval sampler se smyčkami vzatými většinou z industriálních provozů. A tak se z falešné kapely stala nakonec opravdová kapela. Došlo to dokonce tak daleko, že jsme předskakovali Ministry, Biohazard nebo U2. Byli jsme na konci cesty.

Kam vedly tvé další kroky?
Potkal jsem Micka Harrise, bývalého člena Napalm Death, který tehdy pár let vedl svůj projekt Scorn. Dali jsme dohromady materiál založený na manipulaci mého zpěvu, pomalých beatech a dalších zvucích. Pojmenovali jsme ho Matera. Úplně jsem se odstřihl od světa Meathead.

teho2Další dva zajímavé projekty, které jsi inicioval, byly Operator a Here. Oba s výraznými protagonisty americké rockové scény. Další výrazné výzvy?
S Meathead jsme jednou hráli v klubu s Cop Shoot Cop. To byla výborná kapela, jedna z nejlepších na nezávislé rockové scéně v devadesátých letech. Jejich album Ask Question Later považuji za rockový statement tehdejšího New Yorku. Začal jsem tam často jezdit a s jejich hráčem na sampler Jimem Colemanem jsme si sedli do noty. Začali jsme spolu tvořit hudbu a stali se z nás takoví přátelé, že Jim se stal mým svědkem na svatbě. Nakonec jsme dokončili práce na albu a celé snažení schovali pod název projektu Here.
Díky této spolupráci jsem potkal Scotta McClouda, kytaristu a zpěváka post-hardcoreové čtveřice Girls Against Boys. Ten hrozně toužil natočit elektronické album, a tak mě vyzval ke spolupráci. Já se vrhl do práce, ale stejně mi trvalo skoro dva roky, než jsem měl materiál připravený. Náš projekt jsme pojmenovali Operator, vydali jediné album a pak už Scott o spolupráci ztratil zájem. Před pěti roky se náhle ozval a od té doby jsme zase v kontaktu.

Jak ses dostal k práci skladatele filmové hudby?
Zcela náhodou. Režisér Gabriele Salvatores si koupil jedno mé album, když byl na návštěvě v New Yorku. Když se vrátil do Itálie, kontaktoval mě, že se mu moje hudba líbí a rád by, abych vytvořil hudební doprovod jeho nového filmového projektu. Já ale vůbec netušil, jak se hudba pro filmy tvoří. Byla to ale výzva. Mohl jsem se obrátit na Jima Colemana, který měl s filmem bohaté zkušenosti, já se ale obrátil na zkušeného skladatele Federika De Robertise, který mne do základů psaní soundtrackové hudby zasvětil. A od té doby přicházejí pravidelně další a další zajímavé zakázky.
Nedělám rozdíl mezi hudbou nefilmovou a filmovou. Když tvořím doprovod filmu, stále vnitřně natáčím album. Asi to není přesně podle pravidel, ale na to já kašlu. Podívejte se, kolik vzniká naprosto banálních filmových doprovodů. A to dokonce od renomovaných tvůrců. Tím, že by nedodržovali pravidla tvorby soundtracků, to tedy není.

Jak ses seznámil s Blixou Bargeldem?
Skrze práci na hudbě pro divadlo. Zajel jsem za ním do Berlína, on souhlasil a práce nám šla lehce od ruky. V tu dobu jsem navíc pracoval na hudebním doprovodu pro film v italskoněmecké koprodukci. Požádali mě, jestli bych nenatočil i písničku k závěrečným titulkům. Původní autor totiž předložil kousek, který byl hrozný. Znovu mne napadl Blixa, který byl v tu dobu v San Francisku, tak jsem za ním zajel, písničku spolu s ním dotáhl do konce (jedná se o kousek A Quiet Life – pozn. aut.) a protože i druhá kooperace nám šla výborně od ruky, dohodli jsme se, že zkusíme spolu natočit celé album. Oba vlastně neumíme psát obyčejné písničky, a tak jsme si řekli, že to je výzva. A ta spolupráce funguje. Máme venku dvě desky, jedno EP, téměř stovku odehraných koncertů po celé Evropě a v Číně. Letos se chystáme do Japonska. Stali se z nás během let blízcí přátelé, kteří spolu s našimi rodinami tráví i čas dovolené. Jsem zkrátka za toto setkání moc vděčný, protože mne spolupráce s Blixou velmi obohacuje. Navíc se s ním cítím v klidu. Vždy, když je jeden z nás v koncích, druhý převezme štafetu a posune rozpracovanou písničku dál.

teho3Když pracujete na nové muzice, je pro vás nezbytné být spolu ve studiu, nebo také používáte možnosti internetové spolupráce?
Už jsme tu mluvili o výměně nápadů na kazetách, takže by se nabízelo, když dnešní doba umožňuje virtuální spolupráci posunout na mnohem vyšší úroveň, že se této možnosti s radostí chopíme. Opak je pravdou. Já s Blixou tvoříme výhradně tváří v tvář. Má to pro mne mnoho důvodů. Jedním z nich je fakt, že i čistá tvorba nového materiálu je svým způsobem performance. Jedinečná performance. A právě tím, že se jí účastníme oba, můžeme snadno nápady jeden druhého posouvat dále. Navíc, neber to tak, že by Blixa byl pouze zpěvákem do mých skladeb. Plně se účastní tvorby hudby. Když uznáme, že skladba nabyla finální tvar, Blixa začne tvořit text. Je to zdlouhavý proces, jsem si toho vědom, ale v současné době mi maximálně vyhovuje.

Byla vaše spolupráce od začátku koncipovaná jako dlouhodobá nebo jste chtěli natočit desku a pak se uvidí?
Od začátku jsme současně s tvorbou debutu Still Smiling plánovali i sérii koncertů. Oba jsme muzikanti, máme rádi živá vystoupení, takže toto rozhodnutí bylo přirozené.

V rámci turné k debutové desce jste zavítali i do Prahy, kde jste hráli v klubu Pilot. Máte z tohoto koncertu nějaké vzpomínky?
Pamatuji se, že tam byla velmi, velmi špatná aparatura. Celý ten večer ale zachránilo báječné obecenstvo, které pro nás doslova dýchalo. Jejich nadšení způsobilo, že když po druhé písničce odešly všechny odposlechy, tak jsme to nezabalili, ale dohráli koncert s výborným pocitem. Moc se do Prahy znovu těšíme.

  1. září do pražského Paláce Akropolis přijíždíte představit nové album Nerissimo. Proč jste ho pojmenovali právě takto?
    Protože dobře vystihuje hudbu i naše rozpoložení. Nerissimo v italštině znamená „extra černé“. Nemá to nic společné s nějakou gotickou temnotou, negativními sklony nebo depresí. Je to poměrně archaický výraz, který jsme si zvolili proto, že černá obsahuje celé spektrum barev. A taková je doufám i naše muzika.

Obal desky je inspirován obrazem Hanse Holbeina mladšího nazvaným Ambasadoři v Londýně z roku 1533. Jak jste se rozhodli jej využít?
Debut byl laděný v černobílé kombinaci. U druhého alba tedy bylo jasné, že musí být barevný. Pokud mám charakterizovat novou desku barvou, tak bych ji nazval „zelenou deskou“. Blixa poté přišel s nápadem využití obrazu dvou ambasadorů pro naše účely. Oni ambasadoři cestovali po světě a na obraz nechali zvěčnit i artefakty přináležející k jejich osobnostem. Tento plán jsme využili i my dva. Skrze předměty, které jsme zde umístili, jsme něco řekli o svém životě. Proto na obalu najdete u mé postavy klarinet, protože jsem se na něj učil hrát od svých devíti let. Další konotace mohou být poměrně skrytými hádankami nebo dokonce falešnými stopami.
Když už jsme věnovali čas focení obalu, rozhodli jsme se rovněž, že z jedné vody natočíme i video. Protože nás většina klipů hrozně irituje, pojali jsme ho záměrně staticky zachycený na jeden záběr. Stojíme podobně jako na obalu, Blixa zpívá a já tam prostě stojím. Blixa mě poté chtěl photoshopem rozpohybovat, ale já mu dokázal při zpětném přehrání, že jsem dokonce dvakrát přendal rukavice z jedné ruky do druhé a zase nazpátek. Tak si to rozmyslel. (smích)

teho4V jednom rozhovoru jsi prohlásil, že abys začal skládat, potřebuješ si před sebe klást překážky. Musíš se cítit trochu nepohodlně. Jaké klacky pod nohy sis hodil před tvorbou novinky?
Na této desce jsem dělal dlouho. Základy dvanácti kompozic jsem nashromáždil za dva roky. Melodické skeče, rytmické paterny a lehké nástřely aranží. Minulá deska byla plná cella, a toho jsem se snažil na novince vyvarovat. Místo něho jsem vsadil na nástroj, jehož vlastnosti mi byly do té doby naprosto neznámé, a to na basklarinet. Měl jsem štěstí, že jsem v pravou chvíli potkal Gabriele Coena, vynikajícího hráče na dechové nástroje, který se objevil i na několika deskách Johna Zorna. Řadu melodických linek, které byly původně napsány pro cello, jsme tedy nechali nahradit basklarinetem. Myslím, že tohle intuitivní rozhodnutí bylo správné. Dokonce natolik, že jsme Gabriele Coena vzali s sebou na turné.

Tím se dostáváme k připravovanému evropskému turné a koncertu v Praze. V jakém složení se v Praze představíte?
Na pódiu budeme my dva, Gabriele, hráčka na cello a smyčcové kvarteto, pokaždé rekrutované z lokálních muzikantů. Spolupráci s místními muzikanty už jste praktikovali na turné k debutové desce. Jak se vám osvědčila? Nepřinesla tu a tam zbytečné komplikace? Někdy byla spolupráce dobrá, někdy vynikající, jindy jsme odehráli představení jen tak tak, ale většinou vše proběhlo v pořádku. Když se s muzikanty poprvé vidíš na zkoušce před koncertem, tak je to trochu adrenalin, to musím připustit.

Další potřebná výzva?
Někdy možná až příliš velká! (smích)

Jsi v kontaktu s Enniem Morriconem. Co říká na vaši spolupráci s Blixou?
Dal jsem mu zatím pouze debutovou desku. Tu novou mu předám, až se vrátím z turné. On žije v trochu jiném světě. Je to žijící legenda, inovátor na poli hudby, dnes ale žije ve světě klasiky a velké orchestrace. Jeho doprovody filmů Elia Petriho z poloviny 70. let působí i dnes originálně a neuvěřitelně silně. I z toho důvodu jsem ho před pár lety vyzval, jestli nechce po letech nahrát album na modulární syntezátor, na který hrál na přelomu 60. a 70. let. Dokonce jsem i vystopoval majitele, který ho v dnešních dnech vlastní.
Navrhl jsem mu: „Zavřeme se na dva dny do studia s těmito obřími nástroji a něco nahrajeme.“ A on na to: „Ne, ne.“ Zkusil jsem to jinak: „Proč tedy neuděláme album s orchestrem?“ A on řekl: „Nemyslím si, že svět potřebuje další album tohoto typu.“
Navíc mi otcovsky naznačil, že spojení s ním mi může přinést i řadu negativních aspektů. Že bych mohl být zjednodušeně vnímán jako někdo, kdo si na jeho slávě chtěl přihřát polívčičku. Byl na mne velmi hodný, ale ve svých postojích zcela konzistentní.

Na jednu stranu ta ohleduplnost až dojímá, na druhou stranu je vlastně ke vzteku…
Přesně tak.

Na čem v současné době pracuješ?
Právě dělám hudbu pro divadelní hru talentovaného irského spisovatele Endy Walshe. Je to už naše druhá spolupráce. Taky plánujeme nové EP s Blixou, které by mělo vyjít na podzim na vinylu.

Přidat komentář