Achim Kaufmann + Frank Gratkowski + Wilbert De Joode

kgdj1Následující rozhovor se členy tria Kaufmann / Gratkowski / De Joode vznikl přes e-maily, Frankovy odpovědi jsou nejstručnější, protože je psal mezi koncerty v Lisabonu.

Jaká je vaše vůbec první vzpomínka v životě?
Achim Kaufmann: Jedna z mých nejranějších vzpomínek je spojena s návštěvou restaurace nebo nějakého občerstvení, kde jsem byl se svými rodiči a měl jsem poprvé ve svém životě hranolky. Na stěně tam visela abstraktní malba s podivným názvem. To mi musely být tak tři nebo čtyři. Také si pamatuji na jízdy vlakem. A byl jsem zcela pohlcen mými dětskými knížkami. Prohlížel jsem si obrázky a snažil se číst příběhy. Měl jsem pocit, že do těch knih vstupuji a jsem tam s těmi postavami.
Frank Gratkowski: Opravdu nevím.
Wilbert De Joode: Když jsem hrál Kačera Donalda v nějaké hře ve školce. Neviděl jsem moc dobře přes masku a narážel jsem do spolužáků, kteří byli oblečeni jako stromy. Rodiče na to koukali a smáli se.

Jaká je vaše první hudební vzpomínka?
AK: Jak moji rodiče hrají na piano. Pořád si pamatuji některé kusy, které moje matka hrávala – Partitu Bb dur od Bacha, Beethovenovu Bouři a Sonatinu od Ravela. Můj otec hrál spíš modernější věci – Stravinského, serialistickou hudbu – ale to si nepamatuji přesně. Určitě jsem to nicméně tehdy slyšel, protože na tomhle typu hudby v té době pracoval. A určitě jsem také slyšel z rádia tehdejší populární hudbu, dobové hity šedesátých let.
FG: To také nevím.
WDJ: Poslech terénních nahrávek (zvláště fléten) z různých afrických zemí na jednom ze dvou elpíček, která můj otec nechal doma poté, co se s maminkou rozvedli. To mi bylo pět. To druhé bylo Concert by The Sea od Errolla Garnera. To mě, mám pocit, později ovlivnilo.

Jaké bylo vaše hudební zázemí?
AK: Oba mí rodiče jsou muzikanti. Když jsem byl úplně malý, tak maminka studovala piano na Kolínské konzervatoři a potom učila. Tatínek je dirigent a korepetitor.
FG: Když jsem byl mladý tak jsem hodně poslouchal muziku. Někdy až šest hodin denně. Pak jsem cítil, že ke mně ti muzikanti promlouvají a posléze, že mám taky co říct.
WDJ: Vůbec nemám ponětí! Kromě toho, co jsem už zmiňoval v předešlé otázce. V naší rodině nebyli, jak se tak ohlížím, žádní hudebníci. Jenom mi bylo řečeno, že můj prapradědeček byl multitalent – žurnalista, spisovatel, herec, farmář a dirigent ve vesnickém orchestru. Doufám, a rád bych věřil, že mám něco po něm.

Kdy jste poprvé vystoupil na veřejnosti?
AK: Hrál jsem něco na piano ve škole, když mi bylo devět. Snažil jsem se to zahrát tak rychle, jak jsem jen mohl. Možná proto, abych to už měl za sebou. Můj nejlepší kamarád mi pak škádlivě dal přezdívku „piano tinkler“.
FG: Se školní kapelou.
WDJ: S kapelou Cakewalk někdy okolo roku 1980, hrál jsem na baskytaru. V říjnu 1982 jsem hrál svůj první jazzový koncert na kontrabas.

Chtěl jste být vždycky muzikantem nebo jste měl nějaké jiné profesní sny?
AK: Od chvíle, kdy jsem se v patnácti opravdu ponořil do hudby, tak jsem o nějakých jiných cestách neuvažoval.
FG: Původně jsem chtěl být elektroinženýrem, což jsem taky studoval.
WDJ: Studoval jsem učitelství pro základní školu, ale v posledním ročníku studia jsem objevil poloakustickou baskytaru, Hofnerku, jak na ni hrál taky Paul McCartney. A pak se to všechno změnilo. Ale nikdy jsem neměl ambice stát se muzikantem. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se jím mohl stát. Neuměl jsem si představit, co je k tomu potřeba a co to vyžaduje být muzikantem, možná ve snu, možná mě nakonec přesvědčilo naslouchání mému talentu a mé lásce ke zvuku.

Jaká hudba se vám líbila, když jste byl teenager?
AK: Když mi bylo deset, tak jsem miloval Beatles. Slyšel jsem u kamaráda album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band a musel jsem to poslouchat pořád dokola. Ale z nějakého důvodu mě pak hudba přestala zajímat. V našem domě byla hudba vždycky přítomna – většinou někdo hrál na piano a měli jsme spoustu desek, většinou klasiku, nějaký jazz a nějaké vykopávky jako Spike Jones nebo skvělého kabaretiéra a šansoniéra Georga Kreislera a anarcho-politickou desku pro děti s obscénními říkankami. Ale mě zajímaly jiné věci, třeba kreslení komiksů. Nijak zvlášť se mi ani nelíbila hudba, kterou poslouchali mí spolužáci, možná s výjimkou Led Zeppelin. Měl jsem jenom pár kazet. To bylo v polovině sedmdesátých let. Když mi bylo kolem patnácti, tak mě dostal jazz – zpočátku jsem byl hlavně fascinován jeho historií a různými příběhy, které se ho týkaly. Zvlášť období bebopu, takže jsem začal poslouchat Charlieho Parkera, Thelonia Monka, Buda Powella, Dizzyho Gillespieho… a odtud jsem se odpíchnul k současnějším věcem.
FG: Rock. Santanu, Genesis, Yes, Emerson, Lake and Palmer.
WDJ: Když mi bylo třináct, začal jsem poslouchat staré blues. Blind Lemona Jeffersona, Lead Bellyho, Roberta Johnsona… Ani nevím proč, ale uchvátilo mě to. Pak Jimiho Hendrixe. Hodně jsem poslouchal hudbu a trošku hrál na kytaru – třeba House of the Rising Sun – prostě ta flower power léta. Pak jsem taky poslouchal Johna Mayalla. To byly doby Beatles a Rolling Stones, ale to mě nikdy neoslovilo. Měl jsem rád něco od Boba Dylana. A Sly and the Family Stone, zvlášť dvě desky: Smalltalk a Fresh. Ale nikdy jsem opravdu neměl ambice stát se muzikantem, dokud jsem neobjevil tu semi-akustickou baskytaru v antíku, když mi bylo cca třiadvacet. To mě nakoplo k něčemu novému. Ale nikdy jsem neměl ambici nebo plán nebo hrdinu, abych vůbec uvažoval o tom stát se muzikantem. To se zkrátka přihodilo.

Proč jste si vybral právě svůj nástroj?
AK: Protože jsme měli doma piano. Zkoušel jsem jako malý pár dalších nástrojů, třeba kytaru nebo klarinet, ale moc daleko jsem se nedostal. Piano mi přišlo nejpřirozenější a nejpřístupnější, také pro skládání hudby – i když do patnácti mě hudba opravdu vážně nezajímala.
FG: Protože je velice blízký hlasu a zpívání.
WDJ: Jsem si naprosto jistý, že si ten nástroj vybral mne. Nejdřív jsem objevil tu poloakustickou baskytaru a pak, když jsem dělal přijímací zkoušky na konzervatoř (a vyhodili mě), tak učitel byl kontrabasista. Tak jsem musel na těch zkouškách zahrát něco na kontrabas. A líbilo se mi to! Dynamika a témbr tvých vlastních rukou a prstů! Bez reproduktorů!

Kdy jste začal improvizovat?
AK: Když mi bylo kolem patnácti.
FG: Když mi bylo patnáct, tak jsem dostal svůj první saxofon a rozhodl jsem se zkusit rovnou improvizovat.
WDJ: Začal jsem improvizovat od první noty, kterou jsem zahrál. A dělám to dodnes. Ale až po letech hraní v kapelách a orchestru v nočním klubu jsem zjistil, že to je umění samo o sobě – hrát improvizovanou hudbu. Nikdy jsem nechodil na žádné lekce. Jsem samouk.

Co pro vás vůbec znamená improvizace v hudbě a obecně?
AK: V hudbě je to pro mě ekvivalent „dávat věci do pořádku“. Proto pro mě cesta od malování komiksů k hudebnímu improvizování a skládání jazzových melodií nebyl zas tak velký přeskok. Vlastně jedno vedlo k druhému. Kdybych pro sebe neobjevil, že je možné dělat hudbu na piano, tak bych asi nikdy vážně hudbě nepropadl. Když hraju, musí v tom být obsažena určitá improvizace, aby mě to pořád zajímalo. Improvizace je přímo propojená s životem. Neprocházíš životem podle nějaké příručky. Získáváš zkušenosti, děláš chyby a učíš se. Musíš přijímat nehody. Když poslouchám hudbu, tak je mi jedno, jestli je to výsledek okamžitého nápadu nebo improvizace či s tím měl skladatel dlouhodobou práci. Později mě začala fascinovat elektronická hudba a možnosti střihu jako ve filmu. Vůbec mě zajímají strategie, které se používají v jiných disciplínách jako je film, malování, tanec, poezie – a hodně o tom diskutuji se svou ženou Gabrielou Guenther, která je básnířka a vizuální umělkyně.
kgdj2FG: Všechno co děláme průběžně přes den, co není předem dané, je improvizace. Každá konverzace, výběr snídaně, zkrátka všechno. Proto je hudební improvizace tak blízká životu. Komponování je také improvizace pokaždé, když udělám nějaké rozhodnutí. Obecně nedělám rozdíl mezi improvizovanou a neimprovizovanou hudbou. Jenom si myslím, že jsem lepší v improvizování a líbí se mi na ní ten spontánní komunikační aspekt.
WDJ: Hraní improvizované hudby pro mne znamená všechno. Je to můj život. Skvělá věc tady v Holandsku je, že se na to zaměřujeme, máme s tím zkušenosti a rozvíjíme improvizaci s povědomím možných způsobů a struktur. Instantní komponování! Je to opravdu jako komponování na pódiu v danou chvíli jako kolektiv. Přeskakuje to myšlenku ega (divy) nebo slávy jedné osoby. Je to o otevřenosti vytvářet úplně novou hudbu společně jako skupina, den po dni, rok co rok. S Achimem a Frankem to funguje unikátním, magickým a ultrasilným způsobem. Velice speciálně a krásně. Ačkoliv musím říct, že hudba pro mne NEmusí být vždy improvizovaná. Kompozice jsou také fantastické. ALE co je zásadní pro každý druh dobré hudby (improvizované nebo komponované), hráči musí být schopni nejen hrát noty, ale musí být schopni dát každé notě a zvuku tu mysteriózní kvalitu vyprávění. V improvizované hudbě je to fundamentální. Podle mého názoru to musí být v KAŽDÉ hudbě bez ohledu, zda je to improvizace, kompozice, kdy vznikla či je to nějaký žánr nebo cokoliv. Improvizace může být o inspiraci a otisku krásy všeobjímající neznámé, nepředpokladatelné, tady a teď. Něco, co bude zítra odlišné. Žádná vteřina v životě není stejná.

Máte nějaké hrdiny v improvizované hudbě?
AK: Zpočátku jsem si nebyl vědom, že „improvizovaná hudba“ by mohl být žánr nebo nějaká svébytná platforma. Byl jsem obeznámen s termínem „free jazz“ a poslouchal jsem nějakou hudbu, která byla považována za tuhle kategorii – Cecila Taylora, Ornette Colemana, Alberta Aylera, Dona Cherryho. Nebo spíš takové ty mezipolohy – hráče jako je Paul Bley a Andrew Hill. V roce 1986 jsem se zúčastnil v Banffu v Kanadě dílny improvizačních her pod vedením George Lewise, což byla velice podnětná zkušenost. Pak jsem na počátku devadesátých let slyšel při různých příležitostech inspirativní improvizační trio Georg Graewe, Ernst Reijseger a Gerry Hemingway, což se na mně hodně podepsalo. Později, když jsem přesídlil do Amsterdamu, tak jsem často vídal Mishu Mengelberga a Hana Benninka a spoustu dalších skvělých muzikantů a ti všichni mě také ovlivnili. Pravděpodobně jsem slyšel všechny důležité pianisty a někteří se na čas stali mými hrdiny. Ale pro moje hraní v kontextu souboru a texturních zdrojů jsou stejně tak důležité i ne-pianistické vlivy. Například jak Bill Frisell používá akordy a zvuk coby „lepidlo“ v triu Paula Motiana, což je kapela, kterou vídám dost často a ovlivňuje mne dodnes.
FG: Každého dobrého a upřímného hráče. Ale nikdo pro mne není hrdina. Jsou to jen hudebníci, kteří se mě dotkli. Seznam by byl dlouhý. Většina z žijících improvizátorů, které obdivuji, jsou lidé, s kterými hraji, jako je Achim Kaufmann, Wilbert De Joode, Tony Buck, Gerry Hemingway. Vlastně všichni, s nimiž hraju.
WDJ: Ne, nejsou tu žádní hrdinové. Ale je tu velká „Síla Inspirace“ jako Tobias Delius, Ab Baars, Frank Gratkowski, Achim Kaufmann, Han Bennink. Han je velmistr. Všichni víme, jak je hudebně šílený. Vždycky slyší frázování svých kolegů dokonce dřív, než to slyší oni sami. Hrát s ním je nádherné a je to výzva. Vždycky je zapálený pro muziku. Když hraju v triu s ním a Corem Fuhlerem na piano, je to nakopávající. A když s ním hraju v kvartetu Erika Boerena, tak je to vždycky vzrušující.

Je možno nazývat vaši hudbu jazzem? Má kořeny v jazzu nebo i v něčem jiném?
kgdj3
AK: Většinou to nazývám hudba. Každopádně bych nemohl dělat to, co dělám, kdybych nebyl zaháčkován v jazzu. Dokonce bych šel tak daleko, že řeknu, že každý, kdo dnes improvizuje, za to vděčí jazzu, vědomě či nevědomě. Afroameričtí muzikanti vrátili improvizaci na hudební mapu pro lidi z Ameriky, Evropy, odevšud. Ale pochopitelně i jiný typ hudby mě ovlivnil – Music of Changes od Johna Cage, Allegro sostenuto od Helmuta Lachenmanna, Stockhausenova hudba ze šedesátých let, Captain Beeheart, Jimi Hendrix, Sly and The Family Stone, Can – abych jmenoval jen pár příkladů. A potom hudba z různých částí světa – západní a střední Afriky, Maroka, Indonésie, Japonska, Korey. Zajímají mě v podstatě všechny aspekty hudby a zvuku, včetně zvuků, jimiž jsme dennodenně obklopováni. Po dalších úvahách mě napadá, že ani současné kompozice, o kterých jsem dříve mluvil, by asi neexistovaly v téhle formě bez hudby zvané jazz.
FG: Je mi jedno, jak lidé nazývají moji hudbu. Jak jednou řekl Don Cherry: „Styl je smrt kreativity.“ Nepřemýšlím o stylech, prostě se snažím dělat dobrou a upřímnou hudbu.
WDJ: Preferuji NEnazývat mou hudbu jazz. I když si myslím, že je to maximální jazz! Ale slovo „jazz“ je spojováno příliš často s bezproblémovým uhlazeným mainstreamem. Moje hudba má kořeny v úžasné lidské kapacitě vědomě vytvářet zvuky a rytmy a propojovat je, a změnit na chvíli rezonanci času, prostoru a imaginace. Takže ano, má kořeny v jazzu.

Jak jste se potkal s ostatními muzikanty z vašeho tria?
AK: Franka jsem poprvé potkal v Hamburku v roce 1984 nebo 1985, když jsem byl na turné s Thomasem Hebererem (to byla má první zkušenost s hraním původní hudby). Krátce nato se Frank přestěhoval do Kolína a začali jsme spolu hrát. Wilberta jsem potkal v Amsterdamu v roce 1999 (myslím), když dal Michael Vatcher dohromady skupinu pro večer improvizované hudby v legendárním squatu v Zaal 100. O něco později, když jsem seděl v hotelovém pokoji po celkem neuspokojivé zkušenosti s úplně jinou nesouvisející skupinou, mi začal nějaký hlas v hlavě říkat, že Wilbert je ten pravý chlapík, s kterým bych měl hrát. Zhruba v té době jsme se znovu spojili s Frankem a začali jsme se bavit, že bychom mohli uspořádat vystoupení s Wilbertem. Oni byli tehdy oba členy kapely Michiela Braama. A zanedlouho se dalo trio dohromady a poprvé vystoupilo opět v Zaal 100.
FG: Achima jsem potkal, když jsem v osmdesátých letech začal studovat na konzervatoři v Kolíně. Wilberta jsem potkal, když jsem zaskakoval v kapele Michiela Braama. Hned jsme se dali dohromady a pochopili jsme, že spolu musíme hrát víc a hlouběji a otevřeněji v improvizovaném kontextu.
WDJ: Potkali jsme se v Amsterdamu. Achim tam žil dlouhou dobu. Hráli jsme v Zaal 100. Každé úterý hudebníci z Amsterdamu a muzikanti z celého světa, kteří jsou tu na návštěvě, tam předvádějí improvizovanou hudbu, už nějakých osmnáct let. Je to iniciativa samotných muzikantů s cílem rozšiřovat a rozvíjet tuhle hudbu. Hráli jsme v různých kombinacích a jedna z nich s Frankem byla to pravé, tak jsme se rozhodli pracovat jako trio.

Co je na tomhle triu specifické?
AK: Myslím, že je to určitá pozornost na detail od samého začátku, což nás přivedlo k tomu, že jsme chtěli pokračovat. Většinou to má co do činění s rytmickým detailem, stoupající citlivostí, především ve frázování a dynamice. Pro mne to byl (a pořád je) pocit magnetické přitažlivosti a velké otevřenosti zároveň. Když jsme spolu začali hrát víc a jezdit na turné, začalo být otázkou, jak rozvíjet naši hudbu v průběhu celého koncertu, zvláště v průběhu několika koncertů v řadě, aby to zůstalo vždy čerstvé a na hraně. Nezůstávat v komfortní zóně příliš dlouho. Nechtěli jsme si to usnadňovat.
FG: Totální důvěra, žádná nerozhodnost, vždy totální odevzdanost hudbě, každý může dělat cokoliv, všechno a nebo nic. Každý se vždy snaží být inovativní a vymanit se ze své komfortní zóny, tak aby šel za hranice svých schopností a hledal nové hudební světy.
WDJ: Totální důvěra. A otevřenost pro jakýkoliv hudební vývoj přímo na místě. Fantastická individuální hudební řeč a přínos od každého bez převládajícího ega. Kolektiv jako jeden organismus. Obrovské vědomí vývoje formy v průběhu hraní – kvalita instantního komponování. Diferenciace a variabilnost a velice transparentní a poslouchatelný témbr všech hráčů. Plynoucí a inovativní.

Jak dalece jste inspirován konkrétním místem, kde hrajete?
AK: Mně se zdá, že nemůžete nebýt ovlivněn (nebo ideálně inspirován) okolím. Všechno se stává podnětem – země, lidé, město, architektura, prostor, ve kterém hrajeme a vibrace publika. Zvlášť protože improvizujeme a ne příliš „prezentujeme“ hudbu, která byla předem promyšlena, jsme k těmto faktorům mnohem otevřenější. Když máme koncert, je tady silný aspekt sdílení, protože než začneme hrát, nevíme o mnoho víc, co se bude dít, než publikum. Je to společná zkušenost a lidé v publiku jsou si toho často vědomi a odráží se to v jejich odezvě.
FG: Těžko říct. Vibrace místa, publikum a zvuk vždy inspiruje.
WDJ: Na všem záleží – na cestě, jídle, koncertní hale, akustické kvalitě, hostiteli, publiku, energii, poslouchajících uších. Je důležité vydestilovat a cítit pozitivní vibrace z toho všeho. Ale hlavní inspirací je pro mne vždy ZVUK.

Pracujete často v mezinárodních projektech. Jaké je to pracovat s „cizinci“?
AK: Posledních dvacet let jsem žil v městech s hudebními komunitami, kde umělci z jiných částí světa hráli vitální roli. Když jsem v letech 1996 až 2009 žil v Amsterdamu, byl jsem sám „cizincem“. Teď v Berlíně téměř všechny hudební aktivity, v kterých participuji, zahrnují hudebníky z jiných zemí. Zdá se to být normou, vlastně o tom ani moc nepřemýšlím. Navíc bydlím v Berlíně v místě, kde jsem obklopen imigranty nebo lidmi s imigrantským zázemím. Připadá mi to úplně normální a někdy to dokonce postrádám, když jsem někde jinde. Pochopitelně jsem si vědom různých kulturních pozadí, a když jezdím po světě, tak si uvědomuji odlišné sociální souvislosti, které mají vliv na pohled na život, chování a komunikaci, které jsou v daném prostředí nutné k přežití. Ale nakonec, když na to přijde a hrajeme spolu, velmi záhy je jasné, jestli se můžeme hudebně propojit nebo ne. Věřím, že muzikanti překračují hranice, ať už geografické, politické, rasové, dané zákonem lidským nebo imaginárním, dlouho předtím, než jsou toho schopni politici.
FG: Vždycky jsem vyhledával hraní s muzikanty z celého světa a není to zas takový rozdíl jako hrát s místními. Je to spíš otázka organizování, aby se pokryly náklady, když s nimi jedeš na turné. A složitěji hledáš čas na zkoušení. Například moje trio s Chrisem Brownem a Williamem Winantem je dost náročná věc, protože oni žijí v San Francisku. S místními muzikanty to má výhodu, že máš možnost zkoušet a pak si to vyzkoušet v lokálních klubech.
WDJ: Je vždycky zajímavé pracovat s hudebníky, tanečníky nebo jinými umělci, kteří mají odlišné zázemí. Definuje to kvality jednoho každého. Například holandský nedogmatický přístup k improvizaci – není „zakázáno“ swingovat, být lyrický atp. A na druhou stranu se od druhých učíš. Z různých perspektiv a úžasného hraní. To je báječné. Dělám to už spoustu let a přijde mi to zajímavé a jsem poněkud zklamán, že není zas tolik improvizátorů, kteří jsou TOTÁLNĚ otevřeni novým hudebním situacím. Jsou hráči, kteří mají tendence zužovat svůj jazyk do určitého stylu nebo konceptu či nějaké předvídatelné role, možná kvůli předpokládaným očekáváním promotérů a publika? Osobně doufám, že zůstanu svěží a nepředpokladatelný navždy s tím, že pro mne je jedině pravdivost chvíle. Jsem vždy připraven a plně soustředěn na to NEhrát. Anebo jako hudebník úplně zmizet.

Jaké jsou vaše nejpodivnější nebo nejbizarnější hudební zkušenosti?
AK: Za ta léta mám opravdu hodně podivných hudebních zkušeností, většinou s různými hudebními mišmaši a nebo zvláštními interpersonálními situacemi – ale nechci nikoho jmenovat. Některé dost bizarní a anekdotické věci se staly, když jsem byl mladý student a zoufale jsem potřeboval peníze, což znamenalo, že jsem musel vzít jakýkoliv kšeft. Většinou to byla „komerční“ vystoupení. Jednou mě pozvali, abych hrál sólo na piano na trhu s džínami. Problém byl v tom, že u ostatních stánků řvala hudba ze silných reproduktorů, takže ode mne nikdo nemohl slyšet ani notu. Abych k tomu ještě přidal, tak jsem si dal ráno na posilněnou nějaký pálivý koláč, abych to vůbec zvládnul. Nakonec ta džínová firma pochopila nesmyslnost celé situace a vypakovala mě. Jindy mě zase přizvali na nějakou mezinárodní taneční soutěž, která byla vysílána státním rozhlasem. Z nějakého důvodu tam neměli žádný nástroj, tak jsem musel přivézt své Fender Rhodes. Chlapíci, s kterými jsem tam hrál, byli takoví uhlazení profíci. Blazeovaní rutinéři, kteří znali všechny ty melodie z hlavy a já neznal ani jedinou. Takže jsem to musel nějak zafakeovat a v průběhu přestávek mě všichni ignorovali. Pak jsem ještě hrál s jednou taneční kapelou, která byla přesně jako z Felliniho filmu. Jeli jsme z Kolína na nějakou tancovačku na hranice s východním Německem. Byla tuhá zima a klouzali jsme po ledu a sněhu a několikrát jsme se málem vybourali a ztratili se. Měl jsem pocit, že na to vystoupení jedeme dvanáct hodin nebo snad i víc. Horší ale bylo, že kapelník byl nakonec při vystoupení tak nervózní, že občas ohlásil několik kusů najednou, takže výsledkem byla jakási quasi-charlesivesiánská kakofonie melodií, když každý muzikant hrál jinou skladbu nebo v jiné tónině a to vše dohromady. Částí repertoáru téhle kapely byly i typické karnevalové kolínské písně, které se obvykle hrají jenom v únoru, ale tahle parta je hrála vždy a všude. Nakonec za mnou přišla nějaká dáma ve středních letech a stěžovala si, proč hrajeme ve svých letech tak staromódní hudbu. Když tak o tom přemýšlím, tak mi tyhle příhody připadají jako špatné sny.
FG: Nedokážu si vybavit nejbizarnější chvíli. Vždycky se snažím přizpůsobit situaci tak, abych odvedl nejlepší hudební výsledek. Možná, když jsem hrál opilý v Oděse v nějaké restauraci, kde mě k tomu přiměl jeden z mých kamarádů. Byla to taková malá restaurace, kde jsme byli jenom my a rodina oslavující svatbu. Najednou všichni začali tančit a začala veliká party. A ta rodina do nás neustále lila šampaňské a vodku, pořád dokola. Den předtím jsem hrál grafickou partituru Treatise od Corneliuse Cardewa s Musikfabrik NRW na festivalu současné hudby a když jsme hráli asi hodinu, publikum se začalo hádat ohledně té hudby. Polovině se to líbilo, polovina to nenáviděla.
WDJ: V roce 1990 jsem napsal kompozici pro pásek (kvadrofonní) a živou (částečně improvizovanou) hudbu pro stovku lodních kontejnerů, laserové světlo a tak dál. Předvádělo se to v Antverpách – obrovská jednorázová událost. Muselo to být skvělé, ale já jsem byl tak stupidní, že jsem se rozhodl být jedním z těch muzikantů, takže jsem byl nakonec zavřený v jednom z těch kontejnerů a tudíž jsem to nikdy neviděl ani neslyšel.

Přidat komentář