DFA Records – Brooklynská horečka 21. století (a co z ní zbylo)

dfaNení lepší zrcadlo toho, čím si hudebně prošel New York prvních patnáct let 21. století, než historie nezávislého labelu DFA Records. Z diskopunkového doupěte se postupně stala líheň, která absorbovala a následně produkovala nejroztodivnější výhonky nečekané taneční horečky od postpunku až po analogové experimentální výboje. V roce patnáctých narozenin vydavatelství je dobré si toto s Jonathanem Galkinem, spoluzakladatelem labelu a jeho řídícím mozkem, připomenout.

Je pravda, že DFA Records vznikli 1. září roku 2001?
Ano. Už pár měsíců předtím jsme s Jamesem Murphym a Timem Goldsworthym diskutovali o založení labelu. V našem studiu totiž The Rapture natočili singl House Of Jealous Lovers a my chtěli vykopnout právě s ním. Já opustil zaměstnání a 1. září jsme se oficiálně pustili do práce. Deset dnů nato přišel útok na dvojčata a my rychle změnili původní název labelu Death From Above, vojenský slogan používaný letectvem, za zkratku DFA.

Pěkně komplikovaný začátek!
Děsivý. Možná to bylo znamení: přestaňte s tou blbostí. Pamatuju si, jak jsem volal Jamesovi, který tehdy žil v kanclu vydavatelství, a tlumočil mu, že je potřeba změnit jméno labelu. A to jsme měli všechno vymyšlené – logo, vizuály, první velké plakáty byly připraveny k výlepu.

Co se stalo po vydání House Of Jealous Lovers?
Dalo by se říct, že tenhle track založil novou newyorskou scénu. Ta pokrývala centrum New Yorku, Williamsburg a Brooklyn, kde byly tradičně rozesety noční bary, večerky a vůbec se zde dařilo taneční scéně. No a pak jsme přišli my a zaseli do houseového a transového království punkrockový virus. The Rapture nebyli daleko rockovému vidění světa tehdy progresivních The Strokes nebo The Yeah Yeah Yeahs, takže byli přijatelní pro rockové DJe. Vycházeli z postpunkového podhoubí, ale jejich nahrávky byly zmixovány a editovány jako taneční dvanáctipalcové singly. To bylo celé kouzlo.

Brzy jste se dostali do hledáčku velkých vydavatelských molochů, že?
Začalo to tím, že The Rapture dostali nabídku vydat desku Echoes u Universal Music. V tom jsme jim nemohli bránit, i když nám to přišlo líto. Nakonec vše dopadlo docela dobře a se svým posledním albem se vrátili znovu k nám. Horší už byly naše námluvy s EMI. Pod jejich chomout jsme se dostali nenápadně. Nechali jsme se zastupovat pro Evropu, když vytvořili výhodné prostředí pro řadu indie labelů nazvanou Labels. Ta se posléze rozpadla a my přešli přímo pod ně. Pro LCD Soundsystem to byla výhra, ostatní avantgardnější projekty ale tímto spojením trpěly. Nakonec jsme se z této spolupráce vyvázali a já jsem za to jenom rád.

Takže jste se vrátili do nezávislých struktur?
A rádi! Stále totiž hledáme inovativní muziku napříč žánry. Pokaždé, když se rozhodneme nějaké album vydat, máme za to, že je to nejlepší album na světě. Ať už se jedná o Holy Ghost, The Juan Maclean nebo Factory Floor. Podporujeme, aby kapely, se kterými jsme se rozhodli spolupracovat, vydávaly zvukově dotažené, ambiciózní nahrávky. V poslední době jsme takto vsadili na spolky, které už často nemají s New Yorkem nic společného. Larry Gus jsou z Řecka, Nils Bech z Norska, dvojice Essaie Pas působí v kanadském Montrealu. Jedině Guerilla Toss jsou jako nováčci Američani, ovšem z Bostonu. K nim ti řeknu jednu legrační příhodu. Přišli k nám do kanceláře, oči navrch hlavy a po delší době se zeptali: „Tady opravdu spal James Murphy?“

Pro tyhle mladé kapely jsou kanceláře DFA něco jako Graceland, že?
Když si uvědomím, kolikrát James prožil opravdu horké chvilky na místní toaletě… (smích) Pro nové kapely je tohle mytické prostředí, přitom my jsme velmi přístupní novým lidem. Střeží- Brooklynská horečka 21. století (a co z ní zbylo) me si své mýty, ale přiznám se ti, většina z nich stejně není úplně pravdivá. Stále se potýkáme se stigmatem roku 2001. Lidé od nás neustále očekávají, že budeme vydávat nové diskopunkové nahrávky. Prostě „typické“ DFA.

Cítíš se jako vězeň prvotních úspěchů labelu?
Tak trochu. Na druhou stranu si vážím toho, že nám DFA přineslo možnost vést kariéru v nezávislé hudební branži. To, že každý napíše „první nahrávkou vydavatelství byl singl House Of Jealous Lovers“ není něco, za co bychom se styděli. To ani náhodou. Přesto spolu se singlem Losing My Edge tyhle dvě nahrávky zasáhly do hudebního dění tak silně, že se nám tehdy hudebním průmyslem přiřčenou definici/nálepku DFA nepodařilo dodnes překonat.

Jak je těžké vést label v roce 2016?
Velmi těžké. Co je ale zajímavé, dnes není tak těžké riskovat. Ono ti totiž nic jiného nezbývá, protože dříve se dalo z řady faktorů usuzovat, co by mohl být hit. Dnes, při absolutní defragmentaci scény, včetně té posluchačské, se už nedá vsázet téměř na nic. Tím trpí především velké labely. DFA riskoval od úplných začátků. Málokdo si dnes pamatuje, ale první dlouhohrající deska, kterou jsme jako label vydali, bylo album avantgardistů Black Dice. Z toho důvodu v současnosti přežíváme přirozeněji. Dnes se naše nahrávky prodávají v tisícových nákladech, což ostře kontrastuje s úspěchem LCD Soundsystem, kdy necelých deset tisíc nosičů poslední desky This Is Happening se prodalo jen za první týden. Na druhou stranu mi žíly netrhá, že jejich návrat už nemá žádnou spojitost v DFA. Myslím, že je správné nevstupovat dvakrát do stejné řeky.

V roce 2013 vyvrcholily spory s Timem Goldsworthym, který s vámi label zakládal. O co šlo?
V roce 2010 Tim zmizel z Ameriky a přestěhoval se zpátky do Anglie. To všechno je v pořádku. Horší je ale fakt, že nám o tomto svém kroku nedal vůbec vědět. A co víc, zjistili jsme, že nadále využíval kreditní kartu labelu a konal podivné platební příkazy, které stály vydavatelství slušné částky. A vzhledem k tomu, že se vůbec neměl k tomu se s námi dohodnout, James ho před třemi roky zažaloval. Spor se dosud táhne.

Na závěr něco pozitivnějšího. Na co jsi během patnácti let fungování labelu nejvíce hrdý?
Větu, že „jsme i po patnácti letech stále ve hře“ by formuloval asi každý druhý šéf nezávislého labelu. Tak to zkusím jinak. Jsem rád, že jsme se před lety rozhodli vrátit se na nezávislou scénu, trhnout se od EMI. Zachovalo nám to naší pověst i možnost sázet pouze na kvalitu. Dostali jsme druhou šanci a stále se ji snažíme co nejlépe zužitkovat.

Přidat komentář