Pavel Richter 1985–1989

„V roce 1985 jsem vůbec nekoncertoval. Neměl jsem potřebu, seděl jsem doma se svými magnetofony a hledal nové cesty. Všechny ty neobvyklé hudební formy, které jsme používali s Oldřichem Janotou a Lubošem Fidlerem, jsem dál zpracovával po svém. Zjistil jsem, že hudba se dá tvořit i jinak než hraním na hudební nástroje. Vyráběl jsem hudbu nahráváním a bylo to pro mě strašně důležité období. Hodně mě to poznamenalo a pořád to ve mně je.“
Pavel Richter byl od roku 1974 pořád členem nějaké rockové skupiny. Spoluzaložil Elektrobus, roku 1976 se přidal ke Stehlíku, na podzim 1977 dal s Lubošem Fidlerem dohromady Švehlík, který – byť s častými změnami obsazení, velkými přestávkami mezi koncerty a v závěru i vynucenou změnou názvu na Marno Union – fungoval až do roku 1983. Od léta 1983 hráli Richter a Fidler s Oldřichem Janotou. Zdánlivě se tak Pavel stáhl do pozadí, do role doprovodu k Janotovým písním. Ale na zvuku tria Janota – Fidler – Richter měli podstatný podíl všichni zúčastnění, což se ještě zdůraznilo s narůstajícím experimentováním během roku 1984.

Pavel Richter, Antonín Hlávka
Pavel Richter, Antonín Hlávka

Po rozpadu tria na začátku roku 1985 Richter věděl, že chce dál hledat nové cesty. Lecjaké možnosti nabízela scénická hudba pro divadla. „První věc, kterou jsem dělal, byli v roce 1981 Paňáci a vycpaňáci divadla Kolotoč. Moji kamarádi sochař Čestmír Suška a student FAMU Michal Baumbruk přišli s nápadem dát dohromady divadlo, které bude směsicí filmů, různých výtvarných objektů a hudby. Vzniklo z toho až kultovní představení, v Řeznické se na to stály fronty. Další bylo z roku 1982–1983 a jmenovalo se Pocur/Bersi dejsi. Tam se mnou spolupracoval Pavel Švec. S ním jsem taky dělal hudbu k dramatizaci Hobita v režii Ctibora Turby. A co se týče filmů – dělal jsem hudbu k filmové verzi Pražské pětky. Pak Příběh 88, který režírovala Zuzana Zemanová. Ještě film Divoká svině, ten natočil Jan Kubišta. Do toho přišla revoluce a už mi nikdo nic nenabízel. Ale filmová hudba není nic pro mě, je to především řemeslo a rutina.“
S Janotou se už Richter nikdy znovu na pódiu neobjevil, i když v roce 1994 trio Janota – Fidler – Richter nahrálo pět skladeb pro připravované album (nakonec vyšly až v roce 2016 na osmialbové kolekci Ultimate Nothing). Ale s Lubošem Fidlerem Pavel už během roku 1985 zase začal zkoušet. „Ten rozchod s Oldřichem byl dost hořký a Luboš to těžce nesl. Když ale trochu opadly vášně, začali jsme s Fidlerem zase hrát, jen ve dvou. Vznikly nějaké nahrávky, ale nebylo to nic významného, taková roztříštěná spolupráce. S Fidlerem jsme ještě v roce 1985 složili hudbu k představení Mezopotámie pro Ninu Vangeli, byla to taková silně intelektuální záležitost. Taky jsme málem nahráli hudbu k Malému nezbedovi Vorla a Róny, ale oni brzo pochopili, že bychom jim to asi neudělali tak, jak chtěli, takže hudbu nakonec složil Babuljak.“
Z poloviny osmdesátých let se zachovalo několik pozoruhodných pásků, vybrané kusy pak vyšly na Richterově rekapitulačním dvojalbu Richtig Music. „Některé nahrávky z té doby byly spíš takovou soukromou záležitostí, ale třeba Pro tebe má lásko nebo Do práce! mohou být dobrou ukázkou toho, jak ta moje tvorba v té době vypadala. Do práce! je živá nahrávka z Chmelnice, kde jsem hrál na vernisáži. Základ pod Pro tebe má lásko je pozpátku přehrávaná hudba k představení Paňáci a vycpaňáci divadla Kolotoč. Pustil jsem k tomu náhodně vybranou desku s poezií, a protože se mi ta básnička líbila, použil jsem ji. Pak se vše doplňovalo dalšími vrstvami nástrojů. Nemožnost vícestopého záznamu jsem řešil tak, že jsem vše pouštěl v reálu z magnetofonů, kterých jsem měl tehdy asi pět, a k tomu hrál na kytaru. Magnetofony nebyly nijak synchronizované, při každém provedení tedy docházelo k časovým posunům, pokaždé to vlastně byl originál. Dost jsem v té době spolupracoval se Zdeňkem Konopáskem, dřívějším členem Dvouleté fámy. Když jsme na koncertě Tibora Szemző v Branickém divadle viděli, jak má zapojené magnetofony, aby vytvářely velké páskové echo, vyrobili jsme si to taky. Základem skladby Do práce! byla rozhlasová pohádka Jana Drdy Hrátky s čertem. Kazetu jsem za chodu vracel zpátky a najednou se tam začaly objevovat jakési melodie. Útržky těch řečí dávaly dohromady prapodivné zpěvy, které by jinou cestou nemohly vzniknout. To celé se pak pustilo přes ty dva magnetofony.“

Kořán, Pečírka, Richter
Kořán, Pečírka, Richter

V roce 1986 se Richter na pódia vrátil, i když nehrál často. První vystoupení bylo v červnu 1986 na Rockfestu. „Tam jsem zkusil sólově hrát s magnetofony, ale nepovedlo se to kvůli neschopnosti zvukařů – nechápali rozdíl mezi nežádoucími ruchy a mým materiálem, takže stopu s připraveným podkladem vypnuli. Ony se tyhle věci na pódium vůbec dají dost těžko přenést, zvlášť když zvukaři nechápou, co potřebuju.“
Ale Richter pokračoval i v hraní s rockovou kapelou: jako host občas vystupoval s Ivou Bittovou a skupinou Dunaj, podílel se i na prvním albu Dunaje. „Pavel Fajt mě na jaře 1986 oslovil, že s Ivou Bittovou zakládají kapelu, jestli bych to toho nešel. Poslal mi pásek s nahrávkami ze zkoušky, udělal jsem si k tomu nějaké party. Původně se to jmenovalo Kolektiv a po delší pauze již Dunaj. Lákali mě do Brna, ale výsledná dohoda nakonec byla, že s nimi, kvůli problémům s dopravou, budu hrát na koncertech v Praze a na západ od Prahy. Iva Bittová byla perfektní, neslyšel jsem, že by někdy zazpívala falešný tón. Deska pro Panton se ovšem moc nevyvedla, hlavně kvůli necitlivému přístupu osazenstva studia Budíkov.“
Na podzim 1986 pak Pavel založil Richter Band, což byla dost zvláštní kapela – jejím nejdůležitějším nástrojem byl fidlerofon. „Když jsme skončili s Janotou, Luboš Fidler úplně přestal hrát na basu i na španělku. Vyráběl nové hudební nástroje: sestavil si mimo jiné kuchyňské hrnce, přesněji řečeno hliníkové spodní nádoby od remosek a smaltované misky, na které se hrálo plastovými cedníčky. Každý hrnec měl dva základní tóny a ještě různé alikvóty, takže zvuk se vzdáleně podobal gamelanu. Luboš nám to dovolil používat, ale žertem dodal, že se to musí jmenovat fidlerofon. Když Luboš v roce 1986 emigroval do Německa, odkázal mi některé nástroje a automatickou pračku. Pračku nám potom přišli na udání zabavit, fidlerofon jsem si mohl nechat. Mě už rock v té době skoro nezajímal, poslouchal jsem etnickou hudbu a různé experimentální záležitosti – Johna Cage, Karlheinze Stockhausena, Lucu Ferrariho. Scházel jsem se se Štěpánem Pečírkou, takovým citlivým extatikem z Kolotoče, kterého to velice zajímalo, ale na nic moc hrát neuměl. Fidlerofon jako zcela nový a vlastní nástroj byl řešením pro naši hudební komunikaci. Řekl jsem Pečírkovi: Tak dobře, budeme mít nástroj, u kterého se ani neví, jak se na něj má hrát. Tím se rozdíly v našich hudebních zkušenostech setřou. Začali jsme v Pečírkově bytě na Masarykově nábřeží fidlerofon vylepšovat, dospěli jsme k výrobě specifických stojanů, hráli jsme plstěnými paličkami, čímž se zvuk výrazně zkvalitnil. Zvuk fidlerofonu jsme kombinovali s elektrickými kytarami, na ně jsem hrál já a Martin Bartoň. Pak se připojil Jarda Kořán, který se zrovna vrátil z vojny. My jsme ho znali z účinkování ve Vyšším populáru, což byla Lubošova skupina ze začátku osmdesátých let.“

Hlávka, Richter, Pečírka
Hlávka, Richter, Pečírka

Byla to samozřejmě zvláštní a exkluzivní hudba, ale tehdejší atmosféra byla experimentům nakloněna. Richter Band nejdřív neměl velké ambice vystupovat veřejně, ale ve velkém bytě u Pečírků se občas konaly soukromé koncerty – a kdo tam chodil, ten si jistě dodnes pamatuje, jak skvělá atmosféra tam panovala. „To byly úspěšné produkce, chodilo kolem třiceti až čtyřiceti lidí. Pak jsme začali hrát všude, kde to bylo možné. Svého času jsme měli jako zřizovatele Kulturní dům Prahy 3 a společné koncerty s Vitouš Triem, které jsme paradoxně zachraňovali před nezájmem publika. Členové Richter Bandu se během roku 1987 střídali, krátce s námi hrála Radka Hanzlíková, občas Jan Štolba. Zkoušeli jsme leccos, u Pečírků měli piano, které jsme vypreparovali – k velké nespokojenosti Štěpánovy babičky.“
V první sestavě Richter Bandu vedle Richtera a Pečírky hráli ještě Jaroslav Kořán a kytarista Martin Bartoň. Během sezóny 1987–1988 mívali jednou měsíčně koncerty na Chmelnici. To už hráli v triu Richter, Pečírka a Hanzlíková, později opět s Jaroslavem Kořánem. Na začátku roku 1988 začal vznikat repertoár pro album Smetana, shrnující to nejlepší, co v závěru osmdesátých let Richter Band vytvořil.
„Tehdy jsme hráli jen ve třech: já, Štěpán a Jarda. Rozhodli jsme se, že náš repertoár pořádně nahrajeme. Skladba V muzeu je improvizace z Uměleckoprůmyslového muzea na Palachově náměstí, kde Pečírka dělal vrátného. Přivezl jsem kazeťák a mikrofony, chtěli jsme využít zvuk prostoru tamního schodiště. Pečírka se pokoušel vyluzovat tóny na trumpetu a já jsem hrál na klarinet. Pak jsem to zpracoval, přidal další klarinety a sampler Casio SK-5, což byla spíš dětská hračka – taky je to na tom trošku znát. Byla to tedy improvizace, ale později dopracovaná. Český smutek je rovněž nahrávka z října 1988. Nasamploval jsem pětivteřinový kousek jamu s Kořánem a dohrál jsem k tomu klarinety.“
Richter sice mluví o improvizacích, mnohé nahrávky však byly pečlivě prokomponované. „Ano, většina skladeb byla výsledkem zkoušení s Jardou, před nahráváním jsme je zformovali do přesné podoby. Pečírka a Kořán hráli na rozšířený fidlerofon, Štěpán spíš základní party, Jarda to volně a citlivě rozehrával. Já jsem tam vplouval se zvukem elektrické kytary, který byl přizpůsoben tomu, aby z celku nevyčníval. Vytvářelo to souzvuk převalujících se vln různých frekvencí. V té době jsem standardním způsobem na kytaru vlastně vůbec nehrál. Zkoušeli jsme pracovat také konceptuálním způsobem, to tam vnášel hlavně Štěpán. Skladba Dvanáct hodin je takovým příkladem – má evokovat zvonění zvonů ve středu Prahy. Každý si hrál svoje pomyslné hodiny a vznikla z toho taková meditativní atmosféra. Podobně jsme experimentovali i jindy – měli jsme třeba puštěnou televizi s hokejem a hráli jsme podle průběhu zápasu. Říkám to hlavně proto, abych přiblížil atmosféru ve skupině, která byla plná hledání. Skladba Nic je hodně ovlivněná moderní vážnou hudbou, taková cageovská atmosféra preparovaného piana. Použili jsme v ní amplifikované péro z hodin. Česká řeka je nahrávka improvizace se Štěpánem, k ní jsme pak přidávali overduby – marimbu a ten sampler. Líbivá je taky improvizace, ale ostatní skladby už jsou zkomponované.“

Hlávka, Pečírka, Richter
Hlávka, Pečírka, Richter

Richter už měl s domácím nahráváním poměrně bohaté zkušenosti, ale v době nahrávání kazety Smetana (říjen 1988 – jaro 1990) se jeho technické možnosti zase zlepšily. „Koupil jsem si čtyřstopý kazetový magnetofon Tascam Porta II. Hrnců bylo hodně – osm stojanů se čtyřmi hrnci – a natáčely se dost složitě. Pořídili jsme si mixážní pult, na něm se to předmíchávalo. Pokud zbyla nějaká volná stopa, dohrál jsem druhou kytaru nebo další nástroje. Nejdřív jsme natáčeli v bytě Štěpána Pečírky, ale vadily nám tam lupance v elektrické síti, takže jsme se přestěhovali do mého bytu, kde se celá nahrávka dodělala. Byl to sice primitivní způsob práce, ale proti tomu, jak jsme nahrávali se Švehlíkem osm let předtím, určitě šlo o kvalitativní posun, především díky vícestopému záznamu.“
Nahrávka se objevila v roce 1990, ale byla šířena „postaru“, jen na kazetách. Do běžné distribuce se nedostala, ale ve spřízněných kruzích se setkala s dobrým přijetím, vyšla na ni také pozitivní recenze v Rock & Popu. Na kompaktním disku byla Smetana publikována až roku 2009.
„Koncem osmdesátých let jsme měli určitý předstih před dobovými trendy. V té době u nás ambientní hudbu, etno music nebo new age skoro nikdo nehrál – snad s výjimkou Agonu. Já jsem inspiraci těmito styly a moderní vážnou hudbou vstřebával z půjčených desek. Agon nás dokonce pozval do klubu v Trojické ulici a bylo zábavné sledovat, jak mladí i staří ,vážňáciʻ nejprve s prstem pod nosem sledovali naši produkci, ale pak bouřlivě aplaudovali. Po naší hudbě byla v době před revolucí a krátce po ní velká poptávka. Bylo to skvělé – dělali jsme, co jsme chtěli, nikdo nás v žádném směru neomezoval. Otázkou je, co se pak v devadesátých letech stalo, kam zmizel ten zájem o nové věci. Tehdy jsem většinu publika ztratil, ale to už je na jiný rozbor. Někteří skalní fanoušci označují Smetanu za mou nejlepší nahrávku. S tím samozřejmě – vzhledem k veškeré své tvorbě – nesouhlasím. Ale lze říci, že to byl největší hudební kotrmelec, jaký jsem kdy udělal.“
Richter Band pak pokračoval až do roku 1993. „V dubnu 1990 jsme ještě měli vystoupení na porevolučních Pražských jazzových dnech. Tam za mnou přišel Egon Bondy a velmi to chválil. Hlavně nás ale angažoval Borek Holeček do své agentury Rachot. Jardovi Kořánovi se prý ze zvuku fidlerofonu už dělalo špatně, takže odešel. Propadl v té době synťákům a začal budovat svojí sólovou hudební kariéru výrazné osobnosti naší alternativní scény. Místo něj k nám přišel Antonín Hlávka z Veselých Filištínů. S ním to získalo větší jistotu, i z Pečírky se už stal profík. V prosinci 1990 jsme natáčeli pro televizi, bylo to v cyklu Hudební vizitka, zařídil nám to Petr Dorůžka. Vysílalo se živě a byl to dost stres, nakonec ty hrnce v televizi skoro nebyly slyšet. Ale i tak jsme měli dost velký ohlas. Ta sestava s Hlávkou se rozjela. Taky díky Borkovi Holečkovi, který nám taky v roce 1992 vydal CD Richter Band, se kterým jsem stále velmi spokojený. Holeček nám začal dělat manažera, jezdili jsme na turné po celém Československu a všude jsme měli velmi dobrý ohlas. Na

Hlávka, Pečírka a Richter
Hlávka, Pečírka a Richter

alternativním festivalu v Berlíně nás zařadili do Ost Block sekce, byly tam třeba hrdelní zpěvy z Tuvy, taky nějaký polský a ruský hard rock. My jsme se nakonec stali hvězdami večera. Výborně si tam poradili se zvukem, což se nám doma nestávalo. Pak jsme hráli taky v Dánsku, Holandsku, Belgii a dvě mini turné po Německu. Sály byly vždy plné a ohlasy úžasné. Sjezdili jsme taky celé Československo, ale jak to bývá, když jsme se propracovali k dokonalosti, vývoj kapely se zastavil, nové věci už nevznikaly a vše šlo do vytracena. Kapela začala stagnovat, já se navíc vracel do obnoveného Švehlíku. Poslední vystoupení Richter Bandu bylo v roce 1993 na festivalu Alternativa.“

 Diskografie:
Richter Band – Smetana (Nextera, nahráno 1988–1990, vydáno 2009)
Richter Band (Rachot, nahráno 1991, vydáno 1992)
Pavel Richter – Richtig Music (Indies Records, 2003)

Přidat komentář