Album měsíce dubna

Cermaque:  Neboj
Jakub „Cermaque“ Čermák na svém loňském „road albu“ Gravitace spolu se svou ženou Iamme Candlewick propojili témata rodiny a cestování, ale současně naznačili, že je cosi shnilého ve společnosti evropské a že je to dost pálí. Když zpívali své dcerce Agátce, která je na hudební cestě Evropou provázela, „ať se ti vyhnou dějiny“, současně naznačovali, že dnes se tyto pohnuté dějiny píšou. A právě aktuálním událostem, jejich reflexi a strachům, které si s nimi spojujeme, věnoval Čermák své nové album. Album, které vydal necelý rok po předchozím silném titulu. Album v černé barvě, album s krvavě rudým bookletem, album s konejšivým – nebo varujícím a úderným? – názvem Neboj.‘
Leccos předznamenala na minulé desce nejen ukolébavka Agátko(která má na novém CD pokračování s názvem Kus ráje), ale především silná píseň Imigranti („Kdo utěší ty utrápený duše? / (…) / kdy už přijde Vilém Tell / a jednou ranou z kuše / zkušeně z nich sejme jejich strach?“) a v závěsu za ní skladby Israel o plotech v nás nebo Saracén o tom, že i Arabové mají dcerky, kterým něžně zpívají ukolébavky. Nová deska je ještě znepokojivější, ale – raději to prozradím – končí slovy naděje: „Ještě, že je kus ráje v labyrintu světa.“ Předtím však jeden z nejlepších básníků současného českého folku stihne vyzpívat své obavy i strachy druhých, ztělesněné na jedné straně mrazivou písní Ortely („kde Bůh se dávno odmlčel / lid vzhlíží ke Gottům / a hlasuje v anketách / pro svůj vlastní Ortel“) a na straně druhé zoufalým voláním v písni Hora a stín („Svobodo, krásná paní / prosím tě, zůstaň s námi / bouřka až usedlý prach rozvíří“). Svobodu si Čermák nijak neidealizuje – patří k ní ovečky, pastýři i vlci – a my jí „umíme vytknout jen bezbřehost“ (Havlovy děti).
Na album Gravitace Cermaque navazuje nejen tématy svých písní. I tentokrát zvolil osvědčenou spolupráci s několika producenty a hudebníky. V jednotlivých písních se u nástrojů, mikrofonů, počítačů i za mixážním pultem střídali lidé jako Ondřej Ježek, Jarda Svoboda, Honza Kratochvíl, Christoffer Strandh nebo Nèro Scratch. A samozřejmě také Iamme Candlewick. Třebaže jsou v bookletu rozděleny role na „produkci“ a „nahráli“, vnímám zde úlohy producentů a hostujících muzikantů a vokalistů jako spojité nádoby, které Čermákovy deklamované básně (a básně skutečně velmi silné) přetvářejí ve skutečnou hudbu. Krásná Strandhova trubka v písni Klícka, minimalistické elektro ve Lvím srdci, hutnější a lehce chaotické Šípky i sbor klanu Svobodů v písni o svobodě (Hora a stín) – to jsou jen některé kamínky v pestré mozaice, v níž člověk s každým dalším poslechem objeví něco nového.
Jakub Čermák novým albem znovu dokázal, že mu na naší písničkářské scéně patří výsadní postavení. Budeme-li měřit pěvecký výkon, v anketě, o které zpívá v písni Ortely, asi nezaboduje. Ale díky opravdovosti, síle témat, odvaze jít s názory na trh a také odvaze svěřit své písně kolegům a nechat je přetvářet má u nás jen málo konkurentů.

Indies Scope, 2017, 48:07

 

Přidat komentář