6. srpna 1937–11. července 2014
Charlie Haden byl přesvědčený, že jazz je hudba rebelů. Bílý muž nemohl ve dvacátém století rebelii založit na nutnosti boje své rasy o místo ve společnosti, ba nemohl ani v rámci jazzu přinášet zásadní hudební progres, byť Haden sám byl přizván černošskými jazzovými rebely k tomu, aby u toho byl. Ale vždy je tu možnost hudbu spojovat s vlastními občanskými postoji ke společenským problémům. Tento postulát kontrabasista, skladatel a kapelník Charlie Haden celoživotně naplňoval.
Od 30. června do 8. července 1989 se uskutečnilo v rámci mezinárodního jazzového festivalu v kanadském Montréalu osm koncertů na počest Charlieho Hadena. Nesouviselo to s žádným jeho životním jubileem, ale s prostým faktem, že byl jedním z nejčastějších účinkujících minulých ročníků a patřil k absolutní špičce jazzových kontrabasistů. Sedm z těchto koncertů pak vyšlo v průběhu let 1994 až 2004 na deskách. S výjimkou dua s brazilským kytaristou Egbertem Gismontim a závěrečného koncertu Hadenova Liberation Music Orchestra, se jednalo o tria s bubeníkem: se saxofonistou Joem Hendersonem a Alem Fosterem, klavíristkou Geri Allenovou a Paulem Motianem, trumpetistou Donem Cherrym a Edem Blackwellem, klavíristou Gonzalem Rubalcabou a Paulem Motianem a dalším klavíristou Paul Bleyem, opět s Paulem Motianem. Nebyl vydán jediný záznam, a to koncertu s kytaristou Patem Methenym a bubeníkem Jackem DeJohnettem. Celá edice dostala název The Montréal Tapes.
Z vyjmenovaných spoluhráčů byl pro Hadenovu kariéru na avantgardní scéně nejdůležitější Paul Bley. Probíhaly první měsíce roku 1957 a ještě nedávno učednický prodavač obuvi Charlie Haden už hrál v Bleyově kvartetu s vibrafonistou Davem Pikem a bubeníkem Lennym McBrownem. Ještě v srpnu téhož roku natočili LP Solemn Meditation (GNP Crescendo). Na podzim roku 1958 odjeli Paul Bley i Haden do Los Angeles, kde získali angažmá v jednom z místních jazzklubů. Ornette Coleman, který rychle rozeznal progresivní potenciál obou muzikantů, se ještě se svými kumpány Donem Cherrym a bubeníkem Billym Higginsem k Bleyovi a Hadenovi přidal. Až s odstupem mnoha let, v roce 1976, bylo toto setkání představeno na albu Live at the Hillcrest Club (Inner City) pod hlavičkou The Fabulous Paul Bley Quintet. V Hillcrest Clubu Bley představil Hadenovi kompozice pianistky Carly Borgové, Paulovy příští ženy. V tomto klubu se tak vytvořilo ložisko zásadních Hadenových aktivit formujících jeho hudbu, jeho pohled na svět a jak se hudbou k němu vyjadřovat. Především se stal členem kvarteta Ornetta Colemana zrozeného téhož roku 1957, po jehož boku se bude Haden objevovat čas od času celá desetiletí. Za druhé spojenectví s Carlou Borgovou, nyní už Carlou Bleyovou, Charlieho Hadena vedlo k založení Liberation Music Orchestra, jehož dirigování a aranžování se Carla ujala. Na Ornetta i Carlu pak už vždy jen pěl chválu.
This Is Our Music
„Tak za prvé, Ornette je jako moje rodina. Vidíme se spolu kdykoliv jsem v New Yorku a hrajeme spolu, kdykoli to jde. Bez ohledu na to, co se děje v mém životě, ať je to cokoliv, je jedno, co se stále děje v mé hlavě. To je důvod, proč hraji s Ornettem vždy znovu.“ (Jazz Forum, 1/1990)
Obecně se traduje, že cestu ke globálně pojímaným jazzovým fúzím umetla jazzrocková syntéza. Ve skutečnosti okna dokořán otevřel free jazz na konci padesátých let minulého století. Od této chvíle se tímto oknem mohl jazz propojit s jakýmkoli hudebním projevem na světě. Styl pojmenovala nahrávka Free Jazz: A Collective Improvisation By Ornette Coleman Double Quartet. Vznikla 21. prosince 1960 v New Yorku: ve studiu se sešlo osm muzikantů, kteří sestavili dvě kvarteta, pro stereofonní poslech nahrávaná každá pro jeden kanál. Z levého kanálu zní kvarteto altsaxofonisty Ornetta Colemana s Donem Cherrym hrajícím na „kapesní“ pocket trubku, s kontrabasistou Scottem LaFaro a bubeníkem Billym Higginsem. Z pravého kanálu hraje basklarinetista Eric Dolphy s trumpetistou Freddiem Hubbardem, basistou Charliem Hadenem a bubeníkem Edem Blackwellem. A těchto osm muzikantů třicet sedm minut improvizovalo bez daného tématu, udané harmonie, bez udaného metra. „Jen“ na základě vlastní intuice improvizací reagovali na to, co slyšeli od ostatních spoluhráčů, od hráče, který si právě vzal sólo, a sami přispívali tím, co jim hudební mysl napověděla. Tato nahrávka po celou následnou historii jazzu dokázala spolehlivě vyděsit prvoposluchače, který absolutně nevěděl, čeho se má v této hudbě chytit a nenapadlo ho prostě se jen tou hudbou, jejím nezkroceným zvukem, nechat unášet. Protagonisty tohoto završení jazzového výraziva byli černošští třicátníci, s výjimkou o několik let mladších bělošských basistů: Scotta LaFaro a Charlieho Hadena. Charlie Haden převzal na nahrávce sólo v čase 25:26 v doprovodu Scotta LaFaro a bicích, aby se po čtyřech minutách prostřídali – ve skutečnosti není příliš rozeznat, který je tím deklarovaným sólistou či doprovodem; oba souběžně improvizují.
Charlie Haden se podílí už také na předchozích Colemanových albech, která k free jazzu směřovala: The Shape Of Jazz To Come (1959), Change Of The Century (1959) a This Is Our Music (1960). A vedle spousty dalšího hraní po boku mnoha významných jazzmanů se naplňuje řečené v jeho úvodním citátu – kdykoli se naskytne příležitost, s Ornettem si zahraje. S jedinou výjimkou: nikdy si nezahrál s Ornettovou skupinou Prime Time: „Myslím si, že všichni muzikanti v Prime Time jsou skvělí. Mám však problém s jejich hlasitostí. Ta hlasitost je tak velká, že mně brání v opravdovém slyšení hudby.“ (Jazz Forum, 1/1990) V roce 1985 však Charlie Haden přeci jen svolil k částečné výjimce. Na ryze freejazzovém albu Song X (1986), společném kvintetním projektu kytaristy Pata Methenyho s Ornettem Colemanem, zde hrajícím nejen na altku, ale také na housle, s bubeníky Jackem DeJohnettem a Denardem Colemanem, si s Methenyho elektrickou kytarou a syntezátory Hadenův sluch v některých skladbách své užil – například v Endangered Species nebo ve Videos Games. Jinak je album jednoznačně „colemanovské“ a Metheny se této free hudbě přizpůsobil věrohodně.
Hudba pro svobodu
Jak jazzman vyjadřuje své „rebelské“ postoje? Hudebně je to zřejmé: po stylové etapě cool jazzu a third streamu, neboli „chladném“ jazzovém období ovlivněném evropskou vážnou hudbou a bělošskými jazzmany, nastupuje hard bop završený free jazzem Ornetta Colemana, neboli nové „hot jazzové“ období. Jeho mírou bylo vrátit jazz na afro-americkou vývojovou linii, odklonit jazz od hudebního evropanství. Charlie Haden mohl být od počátku u toho – hudebně tak měl svůj revolucionářský postoj vyřešen. Zbýval ještě ten občanský. Byla mu inspirací různá hnutí za občanská práva a protiválečné postoje, se zvláštním zřetelem na iberoamerické osudy – a k nim patřila také občanská válka ve Španělsku v letech 1936–39, neboli už patřící ke vzdalující se historii. Tak vzniká v roce 1969 Liberation Music Orchestra ve spolupráci Hadena s pianistkou, skladatelkou a aranžérkou Carlou Bleyovou, jež se současně ujala řízení orchestru. „Carla je skutečný hudební génius. Slyší hlas hudby jako nikdo jiný. Je jedinou osobou, které jsem kdy důvěřoval, a vždy důvěřovat budu, když ji svěřím aranžování hudby pro Liberation Music Orchestra. Děkuji ti, Carlo, za tvé hluboké a jedinečné muzikantské vize.“ (sleevenote Dream Keeper, 1990). Orchestr pracoval příležitostně a jeho alba jsou řídce roztroušena v čase. Představovací album Liberation Music Orchestra vzniklo hned na jaře 1969 a bylo to první těleso, jehož byl sám lídr. Album je jednoznačně občansky angažované: Hadena inspirovaly písně ze španělské války, zlidovělé i lidové, příběh Che Guevary, Colemanova skladba věnovaná válečným sirotkům. Dalšími tématy hudby byly činy americké demokratické strany, protesty proti válce ve Vietnamu, odborářská melodie We Shall Over Come – k nepoznání provedená formou orchestrálního free jazzu. Ostatně hudba na albu je plná překvapení, napětí, dynamiky a freejazzové pasáže jsou často protestním řevem vůči všemu, co lidi činí nesvobodnými, vůči všem nespravedlnostem, které musí snášet.
Na další album Liberation Music Orchestra The Ballad Of The Fallen se čekalo až do roku 1983. Inspirací názvu byla poéma, která vznikla po vraždě studenta na univerzitě v San Salvadoru při tamním masakru salvadorskou Národní gardou. Tematika skladeb vychází částečně z tradičních songů španělské protifrankovské války. Jsou zde také dvě skladby signální pro budoucnost obou protagonistů – Carla napsala krásný duet To Late pro sebe a Hadena, který je zřejmou předlohou pro příští její duetní souhry se Stevem Swallowem. Podobně Hadenova posmutnělá skladba Silence, jíž dal autor filozofický existenční podtext faktu, že ticho je počátkem a koncem všeho v životě, a platí to i pro lidstvo v řádu vesmíru. Silence provází Haden celou jeho kariéru jako krédo; nahrál ji například s trumpetistou Chetem Bakerem, à capella ji nazpívala jeho dcera Petra Haden, hrál ji s Egbertem Gismontim, též se svým Quartet West, a do repertoáru si skladbu brali mnozí další, „sedla“ dokonale například Michelu Petruccianimu. Silence se ocitlo i na The Montréal Tapes, na záznamu festivalového koncertu Liberation Music Orchestra, v pořadí třetím albu kapely.
Možná za programově nejzávažnější je možné považovat následné album Dream Keeper (1990). Kvůli titulní sedmnáctiminutové skladbě, po níž bylo album pojmenováno. Inspirací (včetně použitého textu) byla poéma As I Grew Older básníka Langstona Hughese ze sbírky The Dream Keeper And Other Poems (1932), básníka, který v roce 1926 napsal: „Jen ať vřeštění černošských jazzbandů a drsný hlas Bessie Smithové zpívající blues pronikají do zacpaných uší barevných rádobyintelektuálů tak dlouho, až je zaslechnou a možná jim i porozumí.“ – což se hudbě Ornetta Colemana, za přispění Charlieho Hadena najisto podařilo. Vlastní skladba Dream Keeper je jazzové oratorium, kde je duchovní podstatou Hughesova báseň v autorství Carly Bleyové sborově zpívaná ve čtyřech partech, v nichž se ozvou sólové hlasy nástrojů Charlieho Hadena a Toma Harrella, sbory jsou prostřídány orchestrálními úpravami tradicionálů z El Salvadoru, Venezuely a hymny anarchistického ženského hnutí z období španělské války – se sóly trumpetisty Toma Harrella, altsaxofonisty Kena McIntyra, perkusisty Dona Aliase, kytaristy Juana Lazara Mendolase, tubisty Joe Daleye a bubeníka Paula Motiana. Album končí Hadenovým Spirituálem neworleanského střihu, který věnoval památce Martina Luthera Kinga a dalším černošským aktivistům Medgaru Eversovi a Malcomu X.
Příběh Liberation Music Orchestra pokračuje titulem Not In Our Name (2005), věnovaném distanci vůči soudobým špatnostem, na nichž se USA podílejí a je odkazem na pravou tradici a hrdost Ameriky představovanou výběrem skladeb Hadena v aranžmá Bleyové ze skladeb This Is Not America (Pat Metheny, Lyle Mays, David Bowie), vlasteneckého songu z počátku minulého století America is Beautiful (směs), až po skladby Ornetta Colemana (Skies Of America), Billa Frisella (Throughout), tradicionál Amazing Grace, Adagio amerického skladatele Samuela Barbera (2. věta ze smyčcového kvarteta B-dur) až po – Goin’ Home, jak bývá nazýváno largo z Novosvětské Antonína Dvořáka. Je to tak. S věkem přichází touha po ztraceném, návraty k tomu, co překryl vír prachu bojů a revolucí, leč zůstává jako prověřená jistota. Posledním albem The Liberation Music orchestra bylo Time/Life (2016, ale nahráno už 2011). Jen dvanáctičlenný band, v němž se vystřídali dva basisté – Charlie Haden a baskytarista Steve Swallow, nahráli tři skladby Carly Bleyové, Blue In Green Milese Davise a Song For The Wales Charlieho Hadena. To, co je na všech těchto albech slyšet, patří k tomu nejlepšímu a nejzajímavějšímu, co se od konce šedesátých let v jazzové orchestrální tvorbě odehrálo. Punc hudby – skladeb i aranží Carly Bleyové, je zde podstatný, muzikantský cit Charlie Hadena, který ve svém a po svém už v muzikantském mládí vstřebal a pochopil free jazz Ornetta Colemana, filozoficky i hudebně, se s její skladatelskou progresí prolnuly v hudbu, která nezestárne.
Půlstoletí jazzu podle Charlieho Hadena
Diskografie Charlieho Hadena obsahuje přes sto třicet položek. Jen těch komorních setkání v různých duetech až kvartetech pod jeho jménem se blíží ke třicítce. Šest položek představují The Montréal Tapes, šest The Liberation Music Orchestra, osm alb Quartet West a čtyři Old And New Dreams. A vedle toho nekonečná spolupráce s dalšími, někdy příležitostná, někdy dlouhodobě se vracející, jako s Ornettem Colemanem (1959–1987), dvacet alb s Keithem Jarrettem (1967–2014), několik s Paulem Motianem (1972–1991), s Patem Methenym (1980–1992). S big bandy Carly Bleyové hraje na slavném projektu Escalator Over The Hill, v jazzrockové opeře na text básníka Paula Hainese v podání JCOA (Orchestr asociace avantgardních jazzových skladatelů), vznikající na pokračování v letech 1968–1971, Musique Mecanique (1978), kde však hraje jen v jedné skladbě, jinak již basuje Steve Swallow, dodnes stálice Carliny hudby. Další alba má s Artem Pepperem, s pianisty Dennym Zeitlinem i s Gonzalem Rubalcabou. Je dobré připomenout tři alba s Geri Allenovou a Paulem Motianem, nahrávky s Gatem Barbierim, Kennym Barronem a Royem Haynesem, další s Michaelem Breckerem a s Donem Cherrym, s Alicí Coltrane a dokonce jedno s jejím mužem Johnem (The Avant-garde, 1959). Objeví se po boku Dizzyho Gillespieho, Toma Harrella, Joea Hendersona, Freda Hersche, Leeho Konitze s Bradem Mehldauem, Dava Liebmana, Archieho Sheppa, Joea Lovana (ten, David Sanchez a Metheny sólují na Hadenově „karibském“, leč překvapivě zasmušile barovém albu Nocturno s pianistou Gonzalem Rubalcabou, 2001). Doprovodí zpěvačku Abbey Lincolnovou, našeho dobrého polského známého, pianistu Adama Makowicze. Přitaká spolupráci s ex-beatlem Ringo Starrem (Ringo Rama, 2003), na Plastic Ono Band Yoko Ono (1970) si zahraje jednu skladbu s Colemanovým kvartetem (1970). A výčet by mohl pokračovat…
Old And New Dreams
Tento název neslo kvarteto působící podle chuti v letech 1976–1987. Založila jej parta tvořená tenorsaxofonistou Deweyem Redmanem (na CD In Angel City výjimečně v Mendozově Fortune’s Fame také na saxofonový Yamaha syntezátor), trumpetistou Donem Cherrym (na Playing také na klavír), bubeníkem Edem Blackwellem a samozřejmě Charliem Hadenem. Mimo Redmana spolu ostatní tři hráli s Ornettem Colemanem už pro free jazz v důležitém období konce padesátých let. Redman do hudby přináší i exotický prvek – čínskou dvouplátkovou hornu musette. Své první i poslední album kvarteto nahrálo u italské značky Black Saint (Old And New Dreams, 1976, A Tribute to Blackwell, 1987), která se soustřeďovala na avantgardní americké jazzmany, samozřejmě také na evropské, kteří se ve free jazzu našli, včetně italského trumpetisty Enrica Ravy. Prostřední dvě alba pak vyšla pod etiketou ECM (Old And New Dreams, 1979, Playing, 1980). Repertoár kvarteta obsahuje vedle skladeb svých členů řadu titulů od Ornetta Colemana, jako hold nadčasovosti jeho tvorby, a dosvědčuje, že nové standardy se rodí i v prostředí jazzové avantgardy. Stylově toto kvarteto vycházelo ze zvuku klasického Colemanova kvarteta. Bez Redmana si ve třech zahráli také v rámci The Montréal Tapes (Haden, Cherry, Blackwell).
Quartet West
Charlie Haden, byť součástí jazzové avantgardy, mnoha pozdějšími nahrávkami dokazuje, že free jazzem jednou vydobytá svoboda hraní, improvizace, nebojící se zrušit tonalitu, harmonii, pravidelný tep, nemusí znamenat stylové sešněrování. Že kdykoliv se muzikant chce vyjádřit s harmonií v duši i hudbě libě znějící, dokáže to. Přesně to se událo, když se Haden v roce 1984 vrátil na místo, kde s Colemanem začal – do města Andělů, do Los Angeles. Tam se seznámí se svou příští ženou Ruth Cameronovou a tvrdí, že toto setkání probudilo jeho touhu zahrát si trochu jinak. Společně hledali muzikanty pro založení nového dosavadních aktivit jeho kariéry. O hlavní barvu nového kvarteta se postaral tenorsaxofonista něžného tónu Ernie Watts, výborně jej doplňují pianista Alan Broadbent a bubeník Larance Marable. Charlie Haden u kontrabasu může být spokojen a čtveřici pojmenuje Quartet West. Haden při sestavování repertoáru samozřejmě opět nemůže pominout Colemanovy skladby, ale najednou se objevují standardy ze studnice swingových muzikálů a revuí, Duke Ellington, pionýři moderního jazzu Charlie Parker, Bud Powell, Lennie Tristano, Lee Konitz, ke konci série přibude Rachmaninov, Ravel, ze současníků je autorsky přizván Pat Metheny. Okteto nahrávek Quartet West je rámováno lety 1987 a 2010, kdy je závěrečný opus věnován hlasům Diany Krallové, Melody Gardotové, Norah Jonesové, Cassandry Wilsonové, Renee Flemingové a Hadenovy ženy Ruth Cameronové.
Album In Angel City (1988) Haden věnoval všem umělcům, kteří se postarali o romantiku a sílu kultury Los Angeles ve čtyřicátých a padesátých letech, neboť jak přiznává „čas v Los Angeles mě obzvláště fascinoval“. Patřilo k tomu i dávné setkání s Ornettem Colemanem, jemuž věnoval úvodní skladbu Sunday At The Hillcrest. Hudebně i programově je krásné a melancholické album Now Is The Hour (1995), uváděné písní na rozloučenou maorské autorky Maewy Kaihau, která ji složila v roce 1913, a bývala zpívána vojákům americké armády odplouvajícím v roce 1917 do Evropy bojovat v první světové válce. Pro dobarvení atmosféry ve většině skladeb je kvarteto provázeno ještě velkým smyčcovým orchestrem. Komorní orchestr doprovází Quartet West také na The Art of The Song, kde dělají hudebně honosný doprovod vokalistům Shirley Hornové a Billu Hendersonovi (1999). Když Quartet West vystoupil na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze 1992, mnozí posluchači byli zaraženi – tak to je ten freejazzový souputník Ornetta Colemana?
Barvy oblohy nad Missouri
Dueta kontrabasu s kytarou jsou barvou svého zvuku posluchačsky vděčná. Navzájem doplňují strunný rejstřík lubových nástrojů od hlubokých tónů až po ty nejvyšší na hmatníku kytary či flažolety. Charlie Haden sice hrál s McLaughlinovým oktetem na My Goal’s Beyond (1970), s Joem Passem a kapelou The Folkswingers nahrál pop-jazzovou instrumentální desku 12-string Guitar Movie Themes (1964), na nichž zaznělo i osm skladeb stounské dvojice Jagger/Richads, ale opravdová komorní dueta nám zanechal s Jimem Hallem (Live at Montréal 1990, 2014), a zejména s Patem Methenym na albu Beyond the Missouri Sky (1997).
S Patem Methenym se Haden poprvé setkal už v roce 1973, když s Colemanem hrál v Miami na Floridě. Patovi bylo devatenáct let. V květnu 1980 si Metheny pozval Hadena k nahrávání 2LP 80/81 s převážně vlastními skladbami. Ale vřadil sem Colemanovu skladbu Turnaround (z Tomorrow Is The Question, 1959) jako vyznání autorovi. Na albu si střídavě zahráli saxofonisté Michael Brecker a Dewey Redman, bubnoval Jack DeJohnette. V roce 1981 pak podnikli s tímto programem turné po Evropě a oba letopočty daly název tomuto dvojalbu. Od té doby Metheny i Haden pomýšleli na duetní nahrávku. Avantgardního basistu spojeného s počátky free jazzu lákaly, jak sám říká, Methenyho hudební vize – unikátní melodie, harmonie a zpěvnost. Slyšel v tom i vliv Methenyho rodného kraje Missouri, nejen s jeho country zpěváky, králem ragtimu Scottem Joplinem žijícím v St. Louis, s bluesmany a rock’n’rollovým pionýry Chuckem Berrym či Stevem Walshem, ale také s celou suitou jazzových hudebníků od dixielandu až po moderní jazzmany v čele s Charliem Parkerem. A to vše zní za velmi chladných a zasněžených zimních dnů i často příliš horkých letních nocí měst Středozápadu. Skladby, z nichž je album poskládané, však vznikly v jiných souvislostech a náladu hudby ovlivněnou Methenym Haden označuje současným americkým impresionismem. Odpovídá tomu zdánlivý jam melodií: Haden přispěl vlastními, často hranými skladbami věnovanými jeho ženě Ruth – Waltz for Ruth, First song (for Ruth), rovněž to platí pro Our Spanish Love Song. Metheny přispěl jen dvěma skladbami a ostatní je výběrem standardů, včetně filmových melodií Manciniho (Two For The Road) a Morriconeho (Love Theme z Cinema Paradise). Tříčtvrteční Spiritual převzali z tvorby syna Joshe Hadena, který jej napsal pro své album The Blue Moods of Spain (1995). A atmosféru všech těchto krásných opusů spojuje muzikantská spřízněnost obou protagonistů, zvuk, jež dokázali stvořit.
S Jarrettem až k poslednímu tanci
Charlie Haden s bubeníkem Paulem Motianem se ocitli na prvním albu pianisty Keithe Jarretta v květnu 1967, těsně před rozchodem fenomenálního kvarteta Charlese Lloyda. Po úvodním albu Life Between The Exit Signs, následovaly ještě další dvě (Somewhere Before, 1969, The Mourning Of Star, 1971) v triu. Pak přibyl tenorsaxofonista Dewey Redman (a hru na sopránku si vzal na starost sám Jarrett). Tak vzniklo kvarteto označované jako Jarrettův American Quartet, aby se odlišilo od později u ECM vzniklého kvarteta s Janem Garbarkem a dalšími Skandinávci. Úvodním albem bylo El Juicio (The Judgement), nahrané v červenci 1971. Kvarteto hrávalo až do roku 1977, kdy vyšlo jejich LP Be-bop. V diskografii je rozlišení Jarrettových kvartetů snadné – americké nahrávalo pro klasické americké značky Atlantic, Columbia a především Impulse! a evropské pro ECM – s výjimkou triového CD Hamburk ’72, které však vyšlo až v roce 2014. Jarrett své americké kvarteto často rozšiřoval o perkusisty, obvykle o Brazilce Guilherma Franca, někdy o kytaristu Sama Browna. Závěrečná nahrávka Be-bop je však nahrána v základní sestavě.
Švýcarský filmový producent a režisér Reto Caduff (1969) v roce 2007 připravoval dokument o Charliem Hadenovi, který dostal titul Rambling Boy. Počátkem toho roku Caduff vyzval Keithe Jarretta, aby filmu také přispěl pár vzpomínkami. To vedlo Jarretta k neformálnímu nápadu s Hadenem si po letech zase zahrát. Pozval Hadena do svého domácího studia, kde spolu v březnu 2007 po čtyři dny hráli, a samozřejmě svou hudbu nahrávali. Z nahrávek pak sestavili alba Jasmine (2010) a Last Dance (2014). Film měl premiéru roku 2009 a z Hadenových blízkých se v něm objeví z rodiny jeho žena Ruth Cameronová a syn Josh Haden, dále výběrově slovutní muzikanti, s nimiž hrával – Kenny Barron, Carla Bleyová, Ravi Coltrane, Keith Jarrett, Pat Metheny, Steve Swallow, ale také přátelé z bluegrassové scény, kytarista a zpěvák Ricky Skaggs se svým klávesovým spoluhráčem Brucem Hornsbym. Někdy shody náhod působí osudově. 13. 6. 2014 ECM vypustilo CD Last Dance do světa a nejenže nechtěně nahrávku nazvalo Posledním tancem, ale ještě ke všemu na závěr alba zařadilo skladby Everytime We Say Goodbay Colea Portera a jako tečku Goodbay Gordona Jenkinse. Zřejmě nechtěné vnuknutí jazzumilného Boha producentovi Manfredu Eicherovi, protože Charlie Haden zemřel 11. července 2014 na zdravotní komplikace v městě jemu tak osudovém, v Los Angeles. Obě alba jsou zaplněna výhradně standardy, vděčným harmonickým a melodickým materiálem pro nekonečný improvizační důvtip velkých jazzových mistrů.
Charlie Haden je považován za završitele emancipace kontrabasu v souhře jazzové kapely. O tom se mluví počínaje stylotvůrcovstvím Ellingtonova kontrabasisty Jimmyho Blantona, pak hlavně v souvislosti s hrou Scotta LaFaro, s nímž se Haden „utkal“ na proslulém Colemanově albu Free Jazz. Melodicky je Haden ovlivněn lidovou hudbou amerického středozápadu, také iberoamerickou muzikálností. Hudbu vnímá zpěvně. Bylo mu blízké lidové blues, takže si s chutí zahrál i na albu zpěváka a harmonikáře Jamese Cottona Deep In The Blues (1995), na němž má krásnou vlastní sólovou skladbu Ozark Mountain Railroad, v duchu hillbilly, což je fúze country music, bluegrassu a gospelu horských oblastí Apalače a Ozarku. Zvukově, technicky a rytmicky zbavil hru na kontrabas jakéhokoli hráčského purismu – jeho muzikantská fantazie mu to umožnila. Charlie Haden je jazzmanem, který svou hudbu dokáže vysvětlovat slovně, neboť o ní přemýšlí, dává ji do souvislostí mimohudebních, jež jeho hru ovlivňují. Proto svá alba vybavuje vlastními průvodními texty, často velmi obsáhlými, v nichž vysvětluje nejen výběr a zdůvodnění spoluhráčů, ale také jednotlivých skladeb, případně jejich genezi. Haden je filozofem své vlastní hudby, což je dáno jen významným osobnostem jazzové scény.
Kdysi o něm Ornette Coleman pronesl: „On nehraje doprovod, on hudbu tvoří.“