Aran Epochal

Je to už dost dávno, kdy se uložila ke spánku noiserocková čtveřice Gnu, jedno ze zásadních jmen naší alternativní scény. A dost času uběhlo i od chvíle, kdy v UNI vyšel rozhovor s jejím baskytaristou, zpěvákem a textařem Adamem Nenadálem, který s ní hrál skoro dvacet let. Jenže tou dobou už dvoumetrový bývalý prvoligový basketbalista čile koncertoval jako sólista pod hlavičkou Aran Epochal. Ten rozhovor se jmenoval příznačně Na hlasitou hudbu teď nemám kapacitu.
V kruzích, kde se pohybuje, existuje pro přístup, který od počátku praktikuje, výstižný terminus technicus „one-man-pičus-band“. Není to ono folkové písničkářství, kde v pauzách mezi hraním dotyčný čile komunikuje s publikem a baví ho průpovídkami, ani případ moderního popového songwritera, který své skladby vytváří do počítače a na pódiu je obklopen technologiemi. Hudebně tu jsou jasné paralely s minimalismem či tvůrci meditativní hudby. Oproti kapele, proslulé svou drtící hlasitostí, však šlo skoro o protipól.
Jednou z prvních skladeb byla coververze Swastika Eyes, vzniklá na podporu Radia Wave v kauze nesmyslného osočení z propagace fašismu. To kalendář ukazoval podzim 2008. A ve stejné době začaly v rychlém sledu vycházet i autorské sedmipalcové vinylové singly. Na jedné straně měl vždy Aran Epochal svoji skladbu, a na druhou pokaždé přizval spřátelené soubory – a to nejen „domácí“ Sporto, Unkilled Worker či OTK, ale i zahraniční Paramount Styles, a později i Auxes nebo slovenského hiphopera Beneho. V té době se nechal slyšet, že nikdy nevydá tradiční album a že od něj mají být očekávány právě jen podobné splity. Souběžně a přirozeně také došlo k proměně v duo, kdy zpočátku studiová spolupráce se „sound-designérem“ a kolegou Martinem aka Bourkem vyústila ve společné koncerty. K Adamově baskytaře a občasným rytmům z metronomu tak přibyly i samplované smyčky a Bourkova citlivá kytara. „Odlehčená, vzdušnější věc, což je dáno více nástroji i vokálem, který se tentokrát nenoří tolik do hloubek,“ pochvaloval si Maxim Horowitz v recenzi singlu Neklanka inovovanou podobu. „Princip zůstává podobný, několik různých smyček nebo figur se stále opakuje, aniž by vám scházel vývoj. Jako by se kruhy na hladině dotýkaly a neustávaly, stále pulzují, když už myslíte, že je namalováno, vstoupí basa a překryjí se vícehlasy.“
Parťák Bourek ovšem souběžně pracoval na svém novém alteregu jménem Bonus. A jeho popularita brzy nabrala takové obrátky, že to přestalo být časově únosné. „S Bourkem jsem přestal hrát myslím v roce 2011 – v tý době začal bejt Bonus opravdu velkej a bylo jasný, že nemůžu po Bourkovi chtít, aby se mnou jezdil hrát, když má svoji vlastní skvělou věc.“ Stejně přirozeně, jako se objevilo duo, došlo i k návratu sólové podoby. Ale s jednou docela důležitou maličkostí: tradiční elektrickou baskytaru vystřídala akustická. V té době měl zároveň Aran Epochal načas i své dvojče. Aran Satan neměl basu a jeho hlas zněl do předem připravených smyček, pouštěných z mp3 přehrávače. Bylo to nervní, zneklidňující a řešilo se, zda jde o melodramata, alternativu k hiphopu nebo slam poetry. Přiznám se, že pro mě byl vždy Aran Satan jakýmsi panem Hydem onoho Dr. Jekylla, který dřímal v Aranu Epochalovi. Škoda, že po Satanovi nezůstaly žádné záznamy, jen sice výstižná, ale přece jen pouze jeden rozměr zachycující komiksová kniha Štěpána Adámka, nazvaná Mluvící člověk. „Vlastně nevím, nedávno jsem nad tím přemejšlel,“ uvažuje nad otázkou, jestli se ještě někdy ono dvojče, metající nepříjemné pravdy do tváří posluchačů, vrátí na podium. „Rozhodně jsem to nepohřbil, jen teď nejsem naladěnej na Satanovu vlnu.“
S koncem jara 2015 došlo k asi zatím nejzásadnějšímu zlomu ve vcelku poklidném putování Arana Epochala. Doslova vykrystalizovalo debutové album. „Sedmipalcovej koncept byl vynikající, ale postupem času jsem zjistil, že moje hudba – a zvlášť ta, kterou jsem začal dělat po odchodu Bourka – funguje MNOHEM líp na větším prostoru, než je jen singl,“ vysvětluje, co inspirovalo změnu plánů. A realisticky dodává: „Vydávat singly v současný době, je z ekonomickýho pohledu katastrofa.“ Deska Doba bronzová se tak objevila pod hlavičkou Aran Epochal & Tahle hudba. Ale nešlo ani tak o kapelu, jako spíš o množinu přátel a kooperací. Svými vklady písně ozvláštnili či k jejich vyznění přispěli kamarádi a členové spřátelených kapel, a to obdivuhodně tak, že nedošlo k narušení jejich intimity. „Písničkář-nepísničkář, folk-nefolk, tenhle týpek jen tak navozuje nálady, črtá obrazy, občas tne, zalkne se, popustí uzdu své fantazii, pohladí, zachvěje se, nenabízí se, všechno si vypije a sní sám,“ vrší nadšení recenze Jana Hocka v His Voice. „Je stejně nezařaditelný jako např. Oldřich Janota v časech, kdy s ním hráli Fidler a Richter.“ Na koncertech Aran Epochal dál drží prapor sám. A nápad zkusit ho postavit na jedno pódium se zmíněným Oldřichem Janotou, také někteří dostali. „Ta deska je ̦divnáʻ v tom nejlepším slova smyslu,“ pokusil jsem si, spíš sám pro sebe, v recenzi definovat, co mě k těm prostým, neprůbojným a přesto silným písničkám přitahuje. „Má naprosto ojedinělou atmosféru, jde o něco, co nutí se zastavit, něco, u čeho je jasné, že to skrývá tajemství, které se stejně nejspíš nepodaří rozluštit, ale přesto vše dráždí se o to pokusit.“
Poetické licenci se nebrání ani charakteristika, uvedená na webu domovských Silver Rocket. „Aran Epochal nikde nezačíná ani nekončí, Aran Epochal prostě JE: to není zas až tak málo. Mantry se převalujou v mlze mezi pískovcovejma skalama, borovicovej les nepropouští ven ani jedno jediný tajemství. Ideologie zůstává: spolupráce, kooperace, živý vlákna pod strnulým povrchem. Malý kroky, rychlej běh.“
Po dvou letech je nyní na spadnutí pokračování debutu. „Nová deska se jmenuje Konec srpna,“ komentuje autor. „Tahle hudba na ní hraje ve složení Yoz (OTK), Orel (Planety), Palma (Leto), James P. Honey (Buriers), Bene (Modré hory), Záclona (Planety) a Gurun Gurun. Písničky – tentokrát jsou některý opravdu písničky – jsou ještě víc otevřený jiný interpretaci a ještě víc se to vymyká všem souřadnicím. Jako kdyby Einstürzende Neubauten hráli etno nebo jako kdyby Daniel Higgs dělal normální hudbu, nevím… A vklad Ondřeje Ježka je ještě zásadnější než na Době bronzový.“ Už na konci srpna Aran Epochal nové skladby zahraje na tradičním festiválku SRSS, v září ho pak čeká série společných koncertů s Jamesem P. Honeym. „Vidím se mezi kamarádama – Calvera, Leto, Planety, Gurun Gurun – a dál nic nehledám. Tohle je pro mě úplně dostačující.

Přidat komentář