Philip Zoubek

Le 7ème Continent, Cruz/Witkowski/Zoubek, Alternativa, 7. a 8. 11. 2017
Pianista Philip Zoubek se narodil v roce 1978 v Tulln an der Donau  v Dolních Rakousích. Od roku 1996 studoval jazzový klavír na vídeňské konzervatoři a ve vzdělávání pokračoval od roku 2002 v německém Kolíně nad Rýnem, například pod vedením saxofonisty a klarinetisty Franka Gratkowského nebo kytaristy Marca Ducreta. Jeho spolužákem tam byl mimo jiné i basista Pascal Niggenkemper, který ho později přizval do své formace Le 7ème Continent. V té se představí také na letošní Alternativě 7. listopadu v Malostranské besedě, kde se o den později odehraje i koncert tria v němž jsou mu partnery francouzský kytarista Ivann Cruz (kterého návštěvníci Alternativy mohou znát z dřívějších ročníků coby člena psychorockového improvizačního tria TOC) a polský bubeník Marcin Witkowski.

Jeden z labelů, u kterého vydáváš, se jmenuje WhyPlayJazz. Takže: proč hrát jazz?
To je dobrá otázka, ale odhaduji, že ten název je míněn ironicky. Ale je to opravdu skvělý label s výbornou produkcí a zastoupením kapel a vůbec některými nejzajímavějšími hráči, jaké dneska můžeš najít. Jsem rád, že jsem u nich vydal dvě cédéčka. Jinak, jak už řeklo hodně lidí přede mnou: jazz je jenom jméno pro škatulku, nikdo neví, co to je, a když se to někdo snaží definovat, tak nikdy neuspěje. Moji kolegové a já se prostě snažíme najít novou hudbu – v duchovním, sociálním, technickém a intelektuálním směru. Mohl bych se o tom rozpovídat, ale to by pak celý rozhovor byl jenom o tom.

Dobrá, jaké jsi měl tedy hudební zázemí?  Byl tam nějaký ten „jazz“?
Ano, piano jsem objevil v pěti, můj otec mě učil nějaké boogie woogie a já jsem skutečně rád s tímhle materiálem improvizoval. Dokonce mě v osmi pozvali do nějaké rakouské televizní show, kde jsem hrál Merci Merci Merci. V šestnácti jsem začal navštěvovat klasické lekce, abych získal základní techniku a naučil se číst noty.

Co tě vedlo ke svobodné improvizaci? Co pro tebe vůbec znamená improvizace? A kdo tě v tomhle směru ovlivnil?
Pro mne to byl přirozený vývoj. Začínal jsem s různými jazzovými styly, pak přešel k „nové hudbě“, free jazzu, elektronice atd. V jednu chvíli jsem si uvědomil, že moje uši jsou opravdu otevřené zachytit krásu těch zvuků, rozpoznat struktury a prostory… poslouchat na jiné úrovni. Na druhé straně si pamatuji, že jsem chodil na koncerty improvizované hudby, aniž bych o té hudbě něco věděl nebo tomu rozuměl, ale bralo mě, že se na pódiu děje něco silného, i když jsem nebyl schopen zachytit tu materii, kterou hráli. Začal jsem svobodně improvizovat jako malý ještě s jedním kamarádem, který se už teď věnuje spíš standardním jazzovým postupům. Ale když jsem v jednadvaceti přesídlil do Kolína, objevil jsem mnohem víc přístupů k improvizaci a cítil jsem tam především velice silnou tradici nové hudby.  Na druhou stranu jsem se setkal s rozdílnými evropskými tradicemi improvizované hudby – holandskou, francouzskou, anglickou a samozřejmě německou scénou. Takže poslouchat tyhle věci naživo nebo na cédéčkách na mě mělo velký vliv. Ale víc než to, já jsem s těmi chlapíky začal hrát. S muzikanty jako Frank Gratkowski, Wilbert de Joode, Thomas Lehn, Michael Moore, Franz Hautzinger a spoustou dalších.

Můžeš mi prozradit něco bližšího o tvé spolupráci s Pascalem Niggenkemperem?
Pascala znám od počátků svých studií v Kolíně, tehdy jsme neměli žádnou společnou kapelu, protože jsme oba pracovali na rozdílných věcech, ale byli jsme přátelé a občas jsem se přidal k jeho kapele, která se tehdy jmenovala Super Pascal. Později, když se přestěhoval do New Yorku, tak jsme spolu hráli v různých sestavách a jsem opravdu šťastný, že teď můžu být v jeho skupině. Ale také hrajeme koncerty v duu nebo triu. Je to vždycky potěšení s ním pracovat, protože bere hudbu stejně vážně jako já. A jsme blízcí přátelé a vzájemně se respektujeme.

Hodně hraješ na preparované piano. Můžeš mi vysvětlit, jak ho preparuješ a jestli je to většinou podobné nebo se to liší projekt od projektu?
Používám šrouby – kovové, dřevěné, plastové, pryž různé tloušťky, mince a spoustu dalších věcí. Dá se říct, že mám takové základní vybavení. Podle dané věci to mohu upravit víc perkusivně, meditativně nebo agresivně. Záleží to na hudbě, jakou hrajeme, někdy potřebuji čtyři pět preparací, někdy je to téměř celé piano. Ale základní princip, co kam umístit, je docela stejný. Pochopitelně je v tom vždycky taky přítomný faktor náhody, ale vím docela dobře, co chci a jak to bude znít.

Jaký formát kapely je ti nejbližší?
Mám rád spíš menší formáty, maximálně šest nebo sedm hráčů. Dokonce opravdu rád hraju sólo. Občas může být práce ve větším souboru obtížná, protože stačí jeden hráč, který tu hudbu nedá a zničí pak celou sestavu, to je vždycky křehká záležitost. Ale opravdu miluji jako formát trio, to cítím jako nejpřirozenější a v trojúhelníku mohou probíhat skutečně komplexní energie. No a taky když dneska přemýšlíš o penězích – kdo ti zařídí šnůru se sextetem?

Jaký rozdíl je mezi tím, když komponuješ a když improvizuješ?
To záleží na daném kusu, někdy derivuji materiál z improvizace a někdy je to čistě abstraktní myšlenka.  Hranice mezi tím, co je improvizované, strukturované nebo komponované může být velice tenká. Je to jako dvě strany mince, někdy. Moje sólové programy jsou improvizované, ale můžu říct, že ten celkový zvuk může být velice blízký, když si poslechneš dva nebo tři koncerty, můžeš identifikovat určité pasáže.

Tvoje nové trio s Ivannem Cruzem a Marcinem Witkowskim vzniklo na nějakém setkání v Lille. Můžeš to přiblížit?
To začalo spoluprací mezi organizacemi Muzzix v Lille a Jazz am Rhein v Kolíně, každá vybírá jednoho hráče. A mě doporučil Hans Jürgen von Osterhausen, který řídí Jazz am Rhein. Odehráli jsme zatím jenom tři koncerty, jeden v Lille, jeden v Kolíně a jeden ve Wroclawi. Skutečně se nám líbilo, jak ta hudba přirozeně vyplynula.

Ivanna u nás známe, ale o Marcinovi jsem nenašel nic ani na webu. Můžeš mi o něm něco říct a vůbec o tom, jak probíhá ona pověstná „chemie“ v téhle sestavě?
Vlastně já taky toho o Marcinových projektech nebo zázemí moc nevím, ale je to velice neobyčejný bubeník, který se soustřeďuje na rezonanční aspekty své soupravy a rád hraje hučení a bzučení a často využívá při hře na činely smyčce. Od začátku jsme se cítili navzájem uvolněně a velice rychle jsme vypracovali zvuk kapely, který se zaměřuje na bzučení, ambientní polohy, spoustu hluku a podivné smyčky.

Proč jsi vlastně zůstal v Německu? Myslíš, že je to víc „zaslíbená země“ pro improvizovanou hudbu?
Když jsem opouštěl Vídeň, ale to je možná zcela subjektivní pohled, tak tam nebylo moc mladých hráčů mého ranku a cítil jsem se docela opuštěně ve své věkové kategorii. V Kolíně to bylo úplně jiné. Okamžitě jsem našel muzikanty svého věku, s nimiž jsem mohl hledat a rozvíjet novou hudbu a cvičit s nimi. Ale vím, že po třech čtyřech letech se situace ve Vídni změnila a že jsou tam mladí hráči, kteří založili kolektiv Jazzwerkstatt Wien. Myslím si, že je tam teď skutečně dobrá a živá scéna. Nicméně se cítím dobře v Kolíně. Myslím, že tady je hudební úroveň opravdu dobrá a v současnosti nepřemýšlím o návratu.

Máš nějaký hudební sen?
Zkrátka chci hrát tu nejlepší hudbu, kterou si dokážu představit a hrát se svými skupinami co nejvíc je to možné.  Chci pracovat, co to jde, a dávat tomu co nejvíc energie, pak se věci začnou dít samy. Takže si myslím, že snění je špatný koncept – je to víc o tom se učit, rozvíjet a investovat spoustu energie do své vlastní cesty, pak se uvidí, co z toho bude.

 

Doporučená diskografie:

Paul Hubweber / Philip Zoubek: Archiduc Concert: Dansaert Variations (Emanem 2010)
Živý dialog zkušeného trombonisty a tehdy relativního nováčka na improvizační scéně v bruselském majestátním klubu v roce 2007.

Tørn: Crespect (2nd Floor 2011)
Společné improvizace s bubeníkem Joem Hertensteinem a basistou Achimem Tangem, něco od Carly Bley a Zoubkova poměrně romanticky laděná skladba.

Shift: Songs from Aipotu (Leo Records 2011)
Záznamy ze dvou koncertů z let 2008 (muzeum v Bochumi) a 2009 (klub Loft v Kolíně) s výbušnou úderkou, v níž jsou Zoubkovi partnery ostřílení borci Frank Gratkowski (altsaxofon, klarinet, basklarinet), Thomas Lehn (analogový syntezátor), Dieter Manderscheid (kontrabas) a Martin Blume (bicí a perkuse).

Carl Ludwig Hübsch / Pierre-Yves Martel / Philip Zoubek: June 16th (Schraum 2013)
Sugestivně abstraktní improvizace s tubou, violou da gamba, pianem a nepostradatelnými objekty.

Z3: Pale Fire (WhyPlayJazz 2014)
Zoubkovy kompozice, v nichž mu sekundují klarinetista a basklarinetista Benjamin Weidekamp a basista Christian Weber.

Philip Zoubek solo: Air (WhyPlayJazz 2015)
Mistrná ukázka preparace piana.

Přidat komentář