Pandoo

Loňský rok se pro elektronického producenta a houslistu, který si říká Pandoo a věkem se teprve nedávno přehoupl přes dvacítku, odehrával ve stylu „přišel-viděl-zvítězil“. Ostatně o tom, že byl prvním, komu se zároveň podařilo uspět u porotců talentové soutěže 1Band2Play i v dalším ročníku soutěže Radia Wave Startér, dvou místech, kde se v posledních letech objevuje nejvíce toho nejzajímavějšího z čerstvé hudby, toho bylo popsáno celkem dost. A kolik znáte těch, kteří vystoupí na United Islands, Colours of Ostrava i slovenské Pohodě rok předtím, než jim vyjde debutová deska?

Pro ty starší může být poněkud kuriózní fakt, že pod občanským jménem Jan Hrubý si asi představí úplně jiného houslistu, ale mezi mladší generací posluchačů popularita tvůrce, pohrávajícího si invenčně se zvuky, samply, ale i popovými melodiemi a šansonovou melancholií, stále stoupá. Na začátku dráhy mladého hudebníka, žijícího v Paříži, kde studuje na Sorbonně filozofii, bylo tradiční hudební vzdělání. „S hudbou jsem začínal jakožto klasický houslista, od určité doby mne však přestalo bavit pouze interpretovat skladby, cítil jsem potřebu dělat vlastní. Navíc jsem začal poslouchat hodně současné hudby, takže všechny tyhle vlivy tak nějak přirozeně vyústily v sólový hudební projekt,“ vysvětluje Pandoo. „Kapelu nemám z jednoduchého důvodu: že jsem zatím nepotkal nikoho, kdo by mne hudebně zaujal ve vztahu k mé vlastní tvorbě a zároveň měl chuť, čas a prostor se mnou pracovat. Do budoucna se tomu nebráním, určitě však v rámci jiného projektu než Pandoo, ten zůstane sólový.“

Pro upřesnění je třeba dodat, že na koncertech bylo už možné vidět spolu s ním i další, proměňující se spoluhráče, většinou dalšího houslistu s cellistou. Podobně volně a zcela přirozeně se vyvíjí i vybavení, které používá. Jestliže v počátcích byly dominantní housle ve spojení s looperem, v současnosti už od looperu ustupuje a na YouTube lze nalézt i čistě elektronické skladby. Sám navíc dává přednost studiové práci. „Nahrávka je pro mne vždy to nejdůležitější, koncerty jsou víc dílem náhody, atmosféry, celkového rozpoložení. Tahle nepředvídatelnost je to, co mne na živém hraní baví nejvíc, nikdy to nezní úplně tak, jak bych chtěl, což je fajn, protože i já můžu být ve finále překvapen. Pozitivně i negativně.“

Je zajímavé i jen zpovzdáli sledovat, jak se Pandoo vyvíjí. Jeho soundcloudový profil nabízí starší miniatury Les mains libres z roku 2014, kde dominuje francouzština a akustický zvuk houslí, ve vypjatých polohách ne nepodobný Ivě Bittové. V září vydané oficiální debutové minialbum Multitudes už je náladou i tvůrčím přístupem úplně jinde: „Myslím si, že Pandoo je nyní mnohem profesionálnější projekt, než byl třeba před rokem, což byl určitě cíl. Oslovil jsem Tomáše Havlena, což je jeden z nejlepších místních producentů, celkově jsem se snažil, aby už to nebyly jen songy z ložnice, ale něco víc. Aby to zvukově, producentsky i co se skladby týče bylo komplexnější, riskantnější, aktuálnější. To se mi snad z větší části povedlo.“ Přes všechnu produkční hravost a invenci ve vrstvení zvuků, jde především o vkusný a příjemný dream pop, experimenty se odehrávají více ve skladatelské a produkční rovině než v hudbě samotné. Zajímavé také je, že se do nahrávky prakticky neotiskl autorův pobyt v Paříži, alespoň prý ne vědomě. „V současné době jsem na semestr v Londýně, je ale fakt, že album vznikalo z větší části v Paříži. Studium filozofie se s mou hudbou moc neprolíná, jsou to dva odlišné světy, které se můžou občas potkat, například v textech, žádná speciální interakce však u mne mezi nimi neprobíhá.“

Debut Multitudes, který je eklektický a zvukově pestrý, něžný i optimistický zároveň, každopádně sklízí jednu chválu za druhou. Je cítit, že mladého hudebníka hodně ovlivňuje současné zahraniční dění – Bonobo, James Blake, Beach House, ale i křehké písničkářství Sufjana Stevense či intimně pojatý vokální projev Josého Gonzálese. Možná už se díky nahrávce konečně zbaví věčného přirovnávání ke kanadskému kolegovi.

„Nálepky rád nemám, i když ‚českého Owena Palleta‘ beru jako poctu. Necítím se být součástí žádného konkrétního žánru, naopak se snažím, aby se to, co dělám, nějakým škatulkám co nejvíce vyhýbalo. Když už musím, tak svoji hudbu popisuju jako „experimentální pop“, právě proto, že si pod tím může člověk představit skoro cokoliv. Zároveň to vyjadřuje možnou kompatibilitu mezi experimentálním přístupem a popovou strukturou skladeb. K tomuhle přístupu se určitě hlásím.“

Sám Pandoo přiznává, že jakkoli už se o něm mezi okruhem podobně naladěných posluchačů dobře ví, je vlastně ještě stále na úplném začátku. Nicméně je také patrná jeho pracovitost, soustředěnost a zájem o to nesetrvávat na místě. Vedle koncertování na francouzské klubové scéně a již téměř jistému místu v programech českých festivalů, se nijak netají svými ambicemi: „Rád bych se trochu prosadil v zahraničí, ať už ve Francii nebo jinde, to je asi moje hlavní ambice. Teď teprve mám víc času na to, začít to různě rozesílat, získávat kontakty apod. Uvidíme, zda se něco podaří.“

 

 

 

Přidat komentář