SVARTE GREINER: Knive; SVARTE GREINER, Apart

Nor Erik Skodvin vpadl v polovině první dekády 21. století na komorně avantgardní scénu jako velká voda. Nejprve s parťákem Otto Totlandem jako Deaf Center zaujali debutem Pale Ravine, aby pak Erik následující rok potvrdil pověst velké žánrové naděje první deskou sólového projektu Svarte Greiner. Jeho vlastní label nám teď dává jedinečnou příležitost porovnat, jakou cestu za více než dekádu ušel vydáním dvou nosičů – vinylové reedice sólového debutu a zcela nového sólového EP. Začneme samozřejmě debutem Knive. Zatímco první deska dvojice Deaf Center se s odstupem doby příliš přimkla tehdy populárnímu manipulování symfonického zvuku s click’n’cut moderními výdobytky (viz desky projektů Murcof nebo Marsen Jules), sólový rukopis Svarte Greiner se rozpřáhl mnohem velkoryseji. Ano, i na debutu projektu máme co do činění s kooperací ambientních nálad, střípků melodií a hlukovými manipulacemi, Erik se ale na Knive rozhodně neomezil šíří použitých instrumentů. Úvodní The Boat Was My Friend postavil na kooperaci cella s elektronickou kytarou, zatímco Easy On The Bones záhrobní tahy cella doplňuje i bezeslovný zpěv. Během reprodukce vezme autor ještě do ruky harmonium (The Black Dress), perkuse (The Dining Table), aby následné čekání na Godota s neustále nervní atmosférou nakonec vyřešil v závěrečné Final Sleep. Ta bere veškeré použité ingredience, ale obrací je do vyrovnané konejšivé kody, jak od Lisy Gerrard z Dead Can Dance.

S čerstvým EP se dostáváme skokem na loňský ročník festivalu Rebirth do švýcarského Bernu. Organizátoři zde umožnili Erikovi strávit celý týden s neomezeným přístupem do opuštěné továrny, kde festival přes den probíhal. Zde se Nor pokoušel pouze se samotným cellem zachytit genius loci rozsáhlých betonových prostor zaplněných vystavovanými exponáty, v noci osvětlenými pouze jednou slabou lampou. Žádné další instrumenty, žádné následné dotáčky ve studiu. I v těchto podmínkách se snaží Skodvin držet komorně nervní rukopis načrtnutý už debutem. Problém je ve skutečnosti, že se protiklad jednoduchých melodických kroků i avantgardních efektů snaží řešit jediným nástrojem. Erik s cellem tedy střídá něžné, niterné okamžiky s avantgardními nervními tahy, z cella navíc doluje zvuky nestandardním rozezvučováním nástroje. To, že nahrávka má pouhých dvacet minut dává smysl. Nakonec totiž slouží především jako deníkový zápis, který pro širší veřejnost může fungovat pouze ve zhuštěné podobě. Jako úkrok stranou, výsledek jedné horské festivalové výzvy.

 

Type/Miasmah, 2006/2017, 43:29; Miasmah, 2017, 20:56

Přidat komentář