Jako byste vyhráli balík v loterii a šli vrátit tiket. Miliony prodaného debutu Tribalistas ani pět nominací na Grammy nepřinutily brazilské trio v roce 2002 koncertovat, tlačit se do médií natož pokračovat: bez ambicí na trvale fungující skupinu se Marisa Monte, Arnaldo Antunes a Carlinhos Brown od Tribalistas ze dne na den odstřihli a na dalších patnáct let vrátili k vlastním kariérám jedněch z nejvýraznějších osobností moderní brazilské hudby. Loni se spontánně sešli, napsali několik skladeb, vydali nové album a jako by pracovali s předpokladem, že nic asi znovu nebude trvat věčně, s názvem si hlavu nelámali: Tribalistas.
Dávné nominace na Grammy a BBC World Music Awards vypovídají o povaze té víceméně akustické hudby: hladivě baví a zároveň přesahově dráždí; má komerční i umělecký potenciál. Ale nejen tím se měří legenda tria považujícího za svou největší přednost fakt, že nikdy nic neplánuje a když to přijde, tak to prý přijde: antihvězdný přístup, kdy nejsou nikomu zavázáni, jim tudíž dává naprostou tvůrčí a názorovou svobodu. Na prvním albu například zpívali: „Tribalistas nepotřebují mít pravdu.“ Teď akcentují sílu kolektivu: „Jsme tři, od lůzy k vrchnosti, ale když jsme spolu, měníme se v jednoho.“
MPB (Música popular brasileira) má tu výhodu, že čerpá z mnoha zdrojů: samby, bossa novy, tropicalia, mangue beatu, choro, rocku a stovek regionálních rytmů a příchutí. Tajemství „soundu tribalistas“, braného za nenapodobitelný originál, spočívá navíc v rozdílnostech členů: každý pochází z jiného státu, což v Brazílii znamená výrazně odlišnou kulturu, a zatímco zpěvačka Marisa z Rio de Janeira se skladatelem a básníkem Arnaldem žijícím v São Paulu platí za hvězdy MPB, zpěvák, perkusista a nástrojový všeuměl Carlinhos z nejafričtějšího státu Bahia proslul se samba-reggae a karnevalovým bubnováním.
Tribalistas zestárli, době se však přizpůsobit dokázali: pro album nechali vyvinout speciální mobilní aplikaci přístupnou ze Smartphonu a Facebooku, umožňující zhlédnout videoklipy, profily, fotoarchív a přístup na Spotify. Obzvlášť videa se čtyřmi skladbami natočenými ve studiu a zveřejněnými před vydáním alba poodhalují instrumentální tajemství Tribalistas: se stejnou sestavou najatých hudebníků jako minule, plus několik navíc, si přehazují nejrůznější nástroje od klavíru k akustické a elektrické kytaře, Carlinhos dokáže proměnit v perkuse cokoliv, nebojí se ani elektroniky a na uvolněné muzicírování nadýchané závratnými melodiemi a skvostným zpěvem přistoupil také nečekaný host: portugalská zpěvačka fado Carminho si s nimi rozpustile zacinká na dětský xylofon ve skladbě Trabalivre a Os Peixinhos s jinotajným textem o vodě a rybách dokonce pomáhala složit.
Před patnácti lety některá témata byla tabu nebo vůbec neexistovala: odraz dnešní doby, na kterou nelze než nějak reagovat, proto ovlivnil nové texty Tribalistas. Diaspora například otevřeně mluví o uprchlících a cituje protiotrokářské verše brazilských básníků Castra Alvese a Joaquima de Sousândradeho a Lutar e Vencer se opírá do školského systému a vyjadřuje podporu studentským protivládním demonstracím. Tanečně hitová Aliança vypráví o spojenectví, které nemusí nutně vycházet z kompromisu a duet Marisy s Arnaldem Ânima předkládá tajemně znějící příběh kohosi z jiné dimenze: „Odtud odkud jsem přišel jsem nic nepřinesl – jen svou duši.“
Tribalistas se prý ale společně neprosadili se záměrem věnovat se závažnějším tématům: „Přišlo to naráz, protože jsme zažili a viděli věci, které nás intuitivně pohltily. Stále však zůstáváme nestrannými. Politika pro nás není.“
Trio nevykročilo z území vykolíkovaného debutem, zůstávají vlastně stejní – tedy nezaměnitelní a báječní. Pokud je neznáte, nejvyšší čas to napravit. Odměna stojí za to.
Phonomotor Records, 2017, 43:17