JAN BURIAN & BIZARRE BAND: Jihotaje

Nikoliv, Jan Burian nám nenabízí písničkový cestopis o tajích jižních krajů, třeba svého oblíbeného Portugalska. Jde o leckdy dosti tísnivý cestopis niterný, byť zrovnaúvodní a titulní píseň je spíše eroticky rozverná. A nikoliv jinotajná, naopak celkem přímočará. Podle samotného autora je první deska dvojalba „do značné míry monotematická – tématem je tu to, co přináší můj pokročilý střední věk a určitá snaha vypořádat se s jeho nejistotami“. Burian vždy dokázal být pod určitou, stále řidčeji používanou maskou vkusného humoru velmi nemilosrdný, k okolí i k sobě. „Kolem je šero/a uvnitř také samá šera,“ zpívá v písni Staré dopisy, „není to lehké být mnou“ v Není to lehké. A ne, nezní to sebestředně, podobně postižení posluchači se mohou do těch chmur (ne)vesele vcítit: „V žilách mi tuhne vyjetej olej/chci zůstat ve svým vagónu spacím/odtáhněte mě na slepou klej“ (Na slepou kolej). Ani protivně fatalisticky. Pořád tu jde o proces vyzpívávání se z chmur, nikoliv jejich násobení pustým „nimráním se“ v nich.

Burianovo rozhodnutí oslovit Bizarre Band se ukázalo jako mimořádně dobré. Samotný oktet označuje svůj styl jako folk-šanson, nicméně velmi funkčně dokáže využívat třeba latinské rytmy, stejně jako zabrousit až k prvkům hudby soudobé (např. minimalistické postupy v písni Na slepou kolej). Burianovy výpovědi hudba výtečně vypichuje, byť někdy až zbytečně polopaticky. Třeba když se v závěru skladby Beze snů po nečekaném a o to působivějším vulgarismu ozve bujarý valčík.

Album nového repertoáru doplňuje disk kompozic starších, pochopitelně nově zaranžovaných a natočených spolu s Bizarre Bandem. Jakkoliv nejsem příznivcem recyklací, tentokrát dávají dobrý smysl. Především si kapela naprosto svobodně vybrala kusy, které jí nejvíce sedí. Včetně písně Podivný Hamlet, zhudebněné Vladimírem Mišíkem. Například balada Napočtvrtý, podkreslená opět lehkou „minimalistickou inspirací, získala správnou zvukovou hloubku. Možná vůbec nejpůsobivější je na druhém disku Jak zestárnout. Nebo Nejtišší s gradujícím finále? Zcela podle vkusu. Nic bizarního, vše do sebe hladce a přirozeně zapadá.

 

Galén, 2017, 42:19 + 38:30

 

Přidat komentář