Výsledky výročních anket world music představují stále víc pokus o inventuru hudebního ekosystému, jehož vývoj díky digitalizaci už nemáme šanci souhrnně sledovat. S mnohými nominovanými alby se ke všemu ocitáme na místech, kam se předtím ještě nikdo neodvážil vstoupit nebo jsme o nich neměli ani tušení. A to je na world music, ať už si o této žánrově nedefinovatelné hudbě myslíme, co chceme, asi pořád to nejzajímavější.
Čtyři nejsledovanější ankety (WMCE, TWMC, fRoots a Songlines) se po dlouhých letech shodly na jasném vítězi: album Ladilikan, spolupráce malijského Tria Da Kali a Kronos Quartetu, totiž nese opravdu všechny rysy impozantního přesahového díla. Vysoce zabodovali také senegalský Orchestra Baobab a malijská zpěvačka Oumou Sangaré, za čímž nehledejme neodeznívající popularitu africké hudby nebo stranění legendám, nýbrž zaručenou hudební kvalitu. Dál už se ankety v pořadí alb liší a ze stovek nominovaných budete nejspíš hodně znát, smiřte se však s tím, že většina z nich pro vás bude jeden velký otazník.
Vždyť nahrávací studio už není podmínkou: k zanesení zděděných tradic do moderního globálního prostředí dnes mladým i v těch nejzapadlejších koutech planety stačí laptop, a když je nejhůř, vystačí si s mobilem. Dokážou se už také – dříve nemyslitelně – vzepřít náboženským a politickým autoritám. A s heslem „kde nic není, ani smrt nebere“ se za nimi navíc vydávají inspiračně vyprahlí, po dobrodružstvích toužící západní alternativci a rockeři, jestli je tedy už dávno nepředběhli jazzmani. Všichni jsou společně zaklínění v hudbě, jakou stačilo před pár lety jen nastínit a dočkali jste se nepochopení. Příkladem mohou být následující alba.
Ifriqiyya Electrique: Na duchy se zkreslenou elektrickou kytarou
Postindustriální nářez skupiny Ifriqiyya Electrique mísí súfijský trans léčebného rituálu černošské komunity Banga z jihu Tuniska s elektro-rockem intenzity Nine Inch Nails. U alba Rûwâhîne (vyd. Glitterbeat Records) si možná nebudete dopředu jistí, jestli vás pohltí. Nabídka transcendentálního zážitku působí zpočátku iracionálně, vypnout ho přesto nedokážete. I na koncertu se zprvu ošíváte a odmítáte zaujmout jakékoliv stanovisko, pak se propadnete do hlubiny znepokojující katarze a nastalé závěrečné ticho nakonec vlastně nenávidíte. Ohromující přesvědčivost – o tom fakt žádná – umocňuje koncepce synchronizace hudebníků s promítaným dokumentárním záznamem autentického rituálu banga z města Tozeur. Živé hlasy se prolínají s těmi z filmu, a podobně se násobí také extatičtí perkusisté. Když baskytaristka Gianna Greco hrábne do strun, vyjeknete, jako by do vás vrazil vlak, a stejně neúprosně vás atakují elektronické beaty s kytarou Françoise Cambuzata prohnanou efektovými krabičkami.
Originální nápad zesílený stereozvukem nesupluje duchovní transovní tradici, nabízí pouze její postindustriální výklad za přímé účasti tří súfijských aktérů: Tarek Sultan, Yahya Chouchen a Youssef Ghazala s kovovými kastanětami karkabus a bubnem. Tvoří ústřední rytmickou linku a zpívají verše z koránu prolínané vyvoláváním léčivých duchů (rûwâhîne). Uvedení do transu je podmínkou, ostatně jako u všech súfijských rituálů. Černošská komunita Banga z pouštního regionu Djerid, vyznávající kult súfijského světce Sidiho Marzuqa, patří, podobně jako Gnawové, k potomkům černých otroků zavlečených do Maghrebu ze subsaharské Afriky. Zatímco jiný tuniský léčebný rituál stambeli (UNI 4/17, skupina Bargou 08) se těší zájmu etnomuzikologů a turistů, banga si zachovává patinu dobře střeženého lokálního tajemství a když se Cambuzat vytasil s kamerami a záznamovou technikou, tvrdě narazil. Dokumentární film je proto výsledkem tříletého nenápadného natáčení na mobily.
Françoise Cambuzata a Giannu Greco znají příznivci postpunkové avantgardní dvojice Putan Club, rozšířené občas o americkou zpěvačku Lydii Lunch. Už první koncerty Ifriqiyya Electrique v Tunisku přitáhly pozornost Chrise Eckmana z labelu Glitterbeat, u něhož nakonec debut Rûwâhîne vyšel; současně s vystoupením na evropských festivalech a loňském veletrhu Womex. Mezitím si skupina odbyla českou premiéru na festivalu Colour Meeting v Poličce a rituál s Ifriqiyya Electrique si budete moci znovu prožít na letošních Colours of Ostrava.
Lankum: Co si počneme bez peněz?
Není irská hudba jako irská hudba. Obvykle ve světě budí pozornost teatrálními folkrockovými show nebo klasickými dupárnami The Dubliners, The Pogues a Sharon Shannon. Existuje v ní ale důležitý meziprostor: anonymní muzicírování z dublinských pubů a ulic. „To co posloucháte na koncertech a z desek, představuje jen špičku ledovce. Nejlepší hudba se hraje v dublinském undergroundu,“ tvrdí dudák Ian Lynch z akustické skupiny Lankum, donedávna známé pod názvem Lynched. A zmiňuje paradox: prosperovat začala během ekonomické krize, jež Irsko postihla roku 2008. Namísto toho, aby frustrovaní lidé bez práce seděli doma, přicházeli do hospod hrát hudbu, která je prý „víc punk než tradice“. Na debutu Cold Old Fire (2014) Lankum k tématu společenských proměn nabídli eponymní hymnu: „Víme, že srdce Dublinu pořád tluče. Ani beton, sklo a všudypřítomné kamery neodradily lidi od křiku.“
Jedním z nezamýšlených důsledků vzedmutí oblíbenosti hospodského jamování je u skupiny start k odvážnějšímu soundu: za poznávací znamení druhého alba Between the Earth and Sky (Rough Trade), v anketě fRoots umístěného na druhém místě, berme důraz kladený na drone – úchvatně mrazivý, minimalistický a uvnitř hlavy rezonující souzvuk irských dud uilleann pipes, concertiny a houslí natáčený v několika kostelech. Stopové prvky punku, krautrocku nebo rocku zaznamenáte, nicméně ten drone, ten téměř zlověstně meandrující drone! Třeba ve dvanáctiminutové skladbě The Turkish Reveille, vyloženě avantgardní „akustické elektronice“. Podtrženo hlasem akordeonistky a zpěvačky Radie Peat a sborovými vokálními harmoniemi, u kterých, klidně i o půlnoci, myslíte na legendární The Watersons.
Kvarteto – ještě kytarista Daragh Lynch a houslista Cormac MacDiarmada – zní jako z jiného století a nezapře v sobě irskou vlastnost ostře komentovat a zároveň v táhlých lamentech dojímat. Tradice pro ně nepředstavuje žánr, nýbrž neustálý proces odrážející současnost: staré písně předělávají po svém a nové skládají v přesvědčení, že dnešek je výsledkem včerejška. Protiválečný song o britském vojenském náboráři Sergeant William Bailey upravili Lankum do sarkastického protibritského popíchnutí a epická balada Déanta In Éireann vypráví o nejbolestnějším irském tématu: emigraci. Na dlouho nezapomenutelné drone přemítání What Will We Do When We Have No Money si vypůjčili od irské travellerky Mary Delaney a už název napovídá, o čem se v ní ironicky zpívá.
Když na letošním Womexu Lankum dozpívali Peat Bog Soldiers, atmosféra se dala krájet a tytéž pocity máte o samotě: jednu z nejznámějších a nejpřejímanějších evropských protestních skladeb varujících před nebezpečím národního socialismu, složili v německém koncentračním táboře Börgermoor v roce 1933 političtí vězňové a v Irsku jí novodobou platnost dodali The Dubliners s Luke Kellym. A teď, ještě naléhavější, Lankum, po návratu z Trumpových Spojených států, kdy zároveň zavrhli dosavadní název Lynched. Pro ně spojený s rasistickým násilím a alarmujícím vzedmutím extrémního pravičáctví.
TootArd: Metaforický tanec jako lék
Přítomný kytarový tuarežský sound přecházející do reggae u rockové skupiny TootArd neberte jako zeměpisnou nápovědu: pochází z Golanských výšin, Izraelem okupovaného území, do roku 1967 patřícího Sýrii a „vypůjčenou“ hudbu vnímá v mnohem důležitějším ohledu: jim, lidem bez státní příslušnosti a práva na vlastní zemi, umožňuje vytvořit si alespoň nějakou identitu, což v beznadějné situaci, v jaké se obyvatelé Golan nacházejí, není zase tak málo. Existuje u nich pochopitelný důvod, proč by měli reflektovat politická témata, vždyť politika se už dávno stala faktem života na Golanech, takže proč by se do toho TootArd nemohli obout. Oni to ale za dobrý důvod nepovažují. Už takhle mají v Evropě problémy: od skupiny z Golan se politické prohlášení očekává a TooArd namísto toho vybídli „jenom“ k optimistickému tanci. Jenom? Jak se to vezme, už volbou názvu alba Laissez Passer (vyd. Glitterbeat Records) dokazují vnímání reality: úřední doklad opravňující Syřany žít v Izraeli a zároveň jim nepřiznávající status právoplatných občanů, lze přeložit jako „nechte je projít“. A neoficiálně: buďte za to rádi.
Možná někdy Jahody (arabsky TootArd) na důrazu přidají, jenomže to by museli začít hrát docela jinou hudbu, než uvolněné, dost radostné, saxofonem podpořené „mountain rock reggae“ přecházející do pouštního blues s arabskými vlivy. „Kladení otázek a představám o lepší budoucnost se nebráníme, nechceme ale vypadat jako smutná skupina pocházející z okupovaného území,“ říká zpěvák a kytarista Hasan Nakhleh a doporučuje přečíst si do angličtiny převedené texty opěvující ptáka svobodně přelétávajícího hranice a přírodní krásy okolí rodné vesnice Majdal Shams. Dodejme, že hodně, hodně metaforické.
Kapela Maliszów: Nehrajeme tradici, to my jsme tradice
Silně frekventovaným slovem zůstává slovo zjevení: osobní, i společně sdílené ustrnutí nad dosud ukrytou hudbou. Ankety WMCE a TWMC totiž souběžně fungují jako platformy na předávání zážitků. Korespondence přes sociální sítě třeba zahrnuje častý stesk nad preferencí známých jmen a soustředěním se na blízké okolí; přitom, jak dokládají tipy členů z Jižní Ameriky, Asie nebo Indonésie, skvělá hudba vzniká i tam a je často volně přístupná ke stažení. Vydavatelé i sami umělci jen postrádají sílu urvat si v globálním světě kus zasloužené pozornosti. Komunikační platformy tedy umožňují dát hlas lidem s přednostní touhou ukázat na nové zjevení.
„Romantikou nasáklé valčíky, pro které by vraždil i Tom Waits,“ napsal britský publicista Tim Cumming v recenzi na debut Mazurki Niepojęte rodinného tria Kapela Maliszów z polských Nízkých Beskyd, pro něho – a vzápětí se přidali i další, včetně autora těchto řádků – čerstvého zjevení. Došlo k tomu před třemi lety, kdy trio oslnilo doslova ručně, na koleně dělaným, dřeni archaického muzikanství se dotýkajícím syrovým výkladem karpatské tradiční hudby. A také neuvěřitelným mládím dětí, jejichž technicky brilantní hraní se vymyká běžnému chápání. Houslistovi Kacperovi je dnes teprve devatenáct let a zpívající violoncellistce a bubenici Zuzanně čtrnáct. „Prýští z nich touha po nové kvalitě, na jedné straně nalezené v neotřelých harmoniích a progresivnější, někdy i radikální improvizaci, na straně druhé – v hlubokém ponoření do tradiční vesnické hudby,“ píše o nich progresivní polská agentura Siaba Music, pod kterou patří a zastupující i další současný polský fenomén – ženské trio Sutari.
Maliszovci žijí daleko od centra, v malé vesnici Męcina Mała, kde otec Jan Malisz staví nábytek a vyrábí hudební nástroje. Akordeon a housle zdědil po tátovi, vesnickém muzikantovi: proto své hudbě říkají „father’s notes“. Zatímco autorské skladby z debutu ještě odpovídaly představám o tradiční hudbě, pro nové, převážně instrumentální album Wiejski dżez (vyd. Unzipped Fly Records), uzemňující extrémně rychlou, transu (ve smyslu hudebním, nikoliv duchovním) se blížící verzí mazurků, srovnávací měřítka hledáme těžko. A název alba – Vesnický jazz – víc mate, než pomáhá. Pouze dvě lidové zpívané písně svědčí o pokračování zdravého pnutí v rodině: vedle nejasné dohody nad tím, co je a co není tradice, tátovi děti nejvíc oponují ambiciózní potřebou hrát hudbu, v níž by dokázaly svou dovednost. „Nehrajeme tradici, to my jsme tradice,“ tvrdí přitom Kacper a Zuzanna o nic méně sebevědomě dodává: „Pokud ne dnes, tak za sto let budeme.“