The Creatures

Nejen při příležitosti koncertu legendární Siouxsie v Praze (Lucerna, 1. 11. 1991) předkládáme výňatky z nevšedního rozhovoru Melody Makeru s paralelní skupinou The Banshees, která si říká THE CREATURES (Bytosti, Tvorové). Tvoří ji pouze dva členové Banshees – temná zpěvačka Siouxsie a mlčenlivý bubeník Budgie. Netradičně pojatý rozhovor se netýkal ani tak muzikantských otázek, ale spíše některých obecných životních postojů a názorů obou hudebníků, které částečně vysvětlují jak smysl existence The Creatures, tak do jisté míry i změnu image skupiny Siouxsie And The Banshees.
Bitva pohlaví (Melody Maker, 24. února 1990, str. 14–15, D. Ridgers) Společně s hodnocením alba „Boomerang“, které se objevilo v roce 1989, Siouxsie a Budgie našli nový smysl života. Povídáme si se Siouxsie o problémech a o dalších věcech, které se jí týkají. O polekaném muži, o silné ženě a o rozdílech mezi nimi. The Creatures jsou v Nomis, aby nacvičili své následující turné. Bude to jen Siouxsie, Budgie a množství složité techniky. Budgie to má moc rád: „Muzikanti hovoří jeden s druhým. Stroje to dělají také, ale neodmlouvají.“
Album „Boomerang“ je mlhavá a nejasná záležitost a trochu připomíná poslech básně čtené cizím jazykem. Všechno je tak, jak by mělo být, ale nic není jisté.
Musíte být na něj asi velmi pyšná?
„Jsem na to hrdá,“ odpovídá Siouxsie, „protože jsem překvapená způsobem, jakým to šlo. Z nějakých důvodů jsme to udělali na nejtěžší možné cestě do Španělska, do zcela nekontrolovatelné situace, bez kontroly nad vybavením. Bylo to něco jako jet poprvé na dovolenou do kempu a uvědomit si, jak vypadá život bez koupelny.“
Nejhezčí moment „Boomerangu“ je Standing There, atak proti nesporné zpustlosti mužů. To co nás ale zajímá víc, je, jak moc může osoba tak odmítavá jako Siouxsie utrpět rukou muže. Trpěla jste?
„V každodenním smyslu ano. Víc než profesionálně.“
Je těžké uvěřit, že mnohá z přídavných jmen aplikovaných na ženy mohou být aplikována i na vás.
Vaše celkové způsoby chování a vůbec všechno ostatní říká, že jste velmi svá, nezranitelná.
„To je dobře, že se to tak zdá, hlavně když se cítíte být zraněn.“
Mají muži nervy na to, aby vás zranili?
„Hm, když jich je dost. Vždycky si myslím, že když projdu nějakou situací osamělá nebo něco takového, tak nevíte nic o tom, co se děje. Ale víte, že takový zmítající se jedinec s několika dalšími jako je on se bude cítit silnější. A to je jen proto, že cítí, že této síly, lze použít a zneužít.
Myslíte si, že takoví muži diskriminují ženy?
„Ne. Řekla bych, že před dvěma generacemi mělo mnohem víc mužů vymyté mozky a diskriminovali ženy. Teď si myslím, že oddělení pohlaví je méně přísné, lidé už nechtějí sexuální stereotyp.“
Všichni muži diskriminují ženy, Budgie?
„Právě přemýšlím o mužích a ženách dohromady, co se zdá být příznačné pro muže, je způsob jakým jsou žoviální a veselí, a najednou jak se rychle změní v něco úplně opačného. Úsměvy, šťouchání a pohledy se mohou náhle změnit v hrubost.“
Budgie pokračuje: „Mám ale na mysli i to, že existují také agresivní ženy. V Liverpoolu jsou agresivní ženy, které chodí ve skupinách a jsou velmi hrubé.“
„Možná jsem považována za agresivní,“ říká Siouxsie, „agresivnější, než mnozí muži, ale záleží to na určité situaci. Mám na mysli to, když stojíte na rohu – tak co kdo udělá? Buď roh zaoblíte anebo do něj kopnete.“
Myslíte si, že děsíte muže?
„Možná,“ odpovídá Siouxsie.
Těší vás to?
„Ano.“
Mohla byste definovat sílu, kterou zneklidňujete lidi?
„Ne. Nikdy jsem nebyla analytik vlastního já.“
Myslíte si, že se muži děsí silných žen?
„Jenom slabí muži, jenom opravdu nejistí muži. Také si myslím, že silné ženy nejsou silné ve smyslu agresivity. Jen nezůstávají na dně a ani se na dno nenechají dostat.“
Jsou tedy definovány rozdíly mezi mužem a ženou?
„Myslím si, že muži mohou mnohem víc pít. Muži inklinují k práci se stroji, ženy se krásně bojí techniky. Ale opět nevíte, zda to není jenom podmínkami a prostředím.“
„Domnívám se,“ říká Budgie, „že jak ženy, tak muži jsou v pozici síly, a mohou zneužít svého postavení stejným způsobem. Žena ve vedení společnosti může zneužít své moci a často muži ve stejné korporaci budou uplatňovat názor, že nediskriminují ženy právě proto, že žena je šéfem této korporace…“
Myslíte si o sobě, že jste dobří při odhadu a posouzení charakteru? „Jo, je to hezké když zjistíte, že jste se moc nezmýlili,“ říká Budgie.
„Nevím“, přemýšlí Siouxsie, „stane se, že když posuzujete člověka, můžete sám sebe šokovat větou: Nenávidím toho člověka‘ , ale nemáte k tomu důvod a téměř sám sebe tělesně ztrestáte, že jste takhle neférový. A čas může plynout a vy objevíte, že jste měl pravdu. Je to forma instinktu, ten pocit je velmi primitivní a stává se, že někdy zůstanete úplně mimo, když se spolehnete pouze na tento instinkt.“
„Myslíš si, že jste vy ženy v tomhle lepší?“ ptá se Budgie.
„Ano,“ říká Siouxsie. „Když se držíš toho instinktu, pak směřuješ k tomu, abys ho přenesl i do své činnosti.“
Máte určitý druh přátel, jsou si v něčem podobní?
„Ano a předpokládám, že hlavní v čem si jsou podobní je, že je opravdu zajímá a baví to, co dělají. Nezajímají mě lidé, kteří jen dělají něco proto, aby vyplnili čas. Fakt nenávidím lidi, jejichž přístup je: ‚ Myslím si, že je to lepší, než nedělat nic.‘ „
Vy dva máte ovšem schopnosti, ale většina lidí projde životem, aniž by věděli, co mají na světě dělat…
„Nevím,“ říká Siouxsie. „Nejsem si jistá, zda věřím, že je to pravda.“
„Myslím,“ uvažuje Budgie, „že starší hůře rozumí lidské motivaci. Jsem si jist, že ostatní lidé nerozumí naší motivaci, nechápou proč to děláme. Předpokládám, že většina si musí myslet, že je to skutečně kouzelně magické.“
Hrozně se staráte o způsob, jakým se prezentujete…
„Ano,“ připouští Siouxsie. „Ale je to hlavně vědomí image, kterou máte… I neformální oblečení může být image, může to být zamýšlený image. Já osobně se ráda převlékám, užívám si tento rituál, zatímco idea některých lidí je trávit příjemný čas v džínách a nedělat nic.“
„Myslím, že celá věc, kterou děláme“, říká Budgie, „to co jsme vždy dělali, privilegia, která jsme měli, mají vytvářet vzácné, skvostné chvíle.“

Překlad: Pavla Kučerová, foto: archiv

Přidat komentář