Nazaratehstalgia

Dan McCafferty

V dávné hardrockové minulosti byly v oblibě výrazy jako Heepsteria nebo Purpiemania. Náladu na koncertě Nazareth dne 7. 9. 91 ve Sportovní hale v Praze, pořádanou agenturou Musicvars, bych v tomto stylu jednoznačně označil jako Nazarethstalgia. Pokud bych měl srovnávat koncerty všech těchto tří hardrockových legend, které se v průběhu minulých let u nás objevily, měl tento jednu nespornou přednost v osobě zpěváka. V tomto ohledu byli Bernie Shaw jako frontman UH a Joe Lynn Turner jako frontman DP zklamáním. Zato charakteristicky chraplavý hlas Dana McCaffertyho k soundu kapely neodmyslitelně patří a dokáže skutečně evokovat tu atmosféru poloviny sedmdesátých let, kdy se ještě Nazareth vyhřívali na výsluní světové rockové scény. Kapela sama je v podstatě jakousi živou konzervou, je to zastavený čas, jenž vrací pamětníky do jejich teenagerských let a těm mladším přibližuje, jak to tehdy vlastně bylo. A je tak možná něčím, co by se dalo přirovnat k show Buffalo Billa, ovšem v mnohem upřímnější poloze. Nazareth se nesnaží o nové průboje, o objevování nepoznaných poloh, jsou to staří rockʼnʼrolloví harcovníci, které baví jezdit po světě a hrát lidem pro radost. Už dávno se vzdali boje o stěžejní pozice v gramofonovém průmyslu a jejich nové desky procházejí takřka bez povšimnutí. Stejně jako řada dalších našli nová odbytiště v rockovém třetím světě, tedy i v bývalém východním bloku. Sami tvrdí, že mladší fanoušci od nich stěží mohou přebírat jejich image, že to však dokáže čas.
Na druhou stranu mi hned úvodní skladba koncertu jasně ukázala, že na jejich hudební styl jednoznačně navazovaly kapely, které jsou dodnes na prvních místech světových žebříčků – konkrétně třeba AC/DC. Navíc skladby, jež v průběhu večera zazněly – zejména Razamanaz, Whisky Drinkin Woman a Love Hurts – patří ke klasickým rockovým evergreenům. Mělkost textů potom tvoří kompaktní součást té nostalgické éry a nějaké hluboké filozofování by skupině rozhodně neprospělo. Oproti párplům a především uriášům byl jejich projev mnohem méně okázalý a přirozenější. Mohu říct, že jsem očekával značnou vyčpělost a nudu, ale možná právě proto se dostavil zcela opačný pocit. Členové kapely, jejichž fotografie, která proběhla před koncertem v tisku a značně mě vyděsila, byli najednou na tiskovce docela sympatičtí pánové a vtipkovali na témata typu, že zpívat s opilými slovenskými rockery do tří do rána v baru je strašně úmorné, že za svoji nejlepší desku považují tu nejnovější ale že ji ještě nikdo neslyšel a oni sami, že ji slyšeli teprve předchozího večera (v říjnu už by měla být na světě), že deska Excercises je jejich nejhorší, přičemž matce jednoho se líbí nejvíc, zatímco matka druhého ji vyhodila a tak dále a tak dále.
Zkrátka a dobře. Slovenská kapela Roxana, která jim dělala předskokana, zcela propadla právě pro to, co se u Nazareth nedostavilo – pro vyčpělost (byť na ni ještě nemají věk) a pro jakési mutantní epigonství hardrocku bez šťávy a bez náboje. A nepřičítal bych to jen špatnému zvuku. Oproti tomu rockové balady, bluesové nálady i rockové šlapárny Nazareth zafungovaly. Bylo to zkrátka close enough for rockʼnʼroll. Snad jsem si jako příznivec Einstürzende Neubauten, Laibach, Rain Tree Crow a podobných formací měl odplivnout, ale zkrátka jsem té Nazarethstalgii propadl.
Prosté: Rockʼnʼroll lives on love hurts.

Foto: Tomáš Turek

Přidat komentář