7 pozoruhodností z Cuneiform Records v roce 2015

ARCHÍVY
Saxofonista Mike Osborne (1941–2007) byl bezesporu jedním z osobitých představitelů britské jazzové scény šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Aktivního hraní se vzdal kvůli zdravotním potížím v roce 1982. Ostruhy a povědomí získal zejména díky působení v bigbandech Mikea Westbrooka a Chrise McGregora. Podstatná byla však i jeho spolupráce se saxofonovými souputníky Johnem Surmanem a Alanem Skidmorem, již Cuneiform dokumentovali zejména raritními nahrávkami jejich tria S.O.S. na albu Looking For The Next One. Nové CD Dawn (Rune 392, 70:59) přináší jeho ranější aktivity. Kvarteto z roku 1966, spoluvedené s Johnem Surmanem, kde rytmický podklad vytvářejí kontrabasista Harry Miller a bubeník Alan Jackson má sice ještě poměrně tradiční nádech, ale eskapády tria, kde mu v roce 1970 sekundovali původem jihoafričtí muzikanti – vedle cuneiformMillera věhlasný bubeník Louis Moholo – má už avantgardnější ráz a dokumentuje Osborneův skladatelský i hráčský talent. Každopádně skvěle vyplněná mezera v diskografii tohoto umělce a adekvátní obraz dané doby. Vydáváním nejrůznějších rarit od legendárních britských Soft Machine se Cuneiform zabývají již od roku 1996. Mezi osmi předešlými tituly nechyběla ani dvě DVD se záznamy jejich performancí z let 1970 a 1971 (Grides) a 1973 (NDR Jazz Workshop – Hamburg, Germany). Tentokrát přicházejí s CD/DVD Switzerland 1974 (Rune 395/396, 1:00:43), které zachycuje vystoupení na prestižním jazzovém festivalu v Montreaux. Základním materiálem jsou zde skladby z tehdy ještě nevydaného osmého alba Bundles, kde byl dominantní skladatelskou postavou klávesista, saxofonista a hobojista Karl Jenkins, ale které zejména hráčsky ovlivnil fenomenální kytarista Allan Holdsworth. Třešinkami na dortu jsou zde sólové exhibice hráče na šestistrunnou baskytaru Roye Babbingtona a bubeníka Johna Marshalla či Marshallův duet se zakládajícím klávesistou Mikem Ratledgem.

ROCKOVÉ MUTACE
Tvorba švýcarské kapely Sonar je determinována jednak zemí jejich původu, jednak faktem, že se její kytaristé Stephan Thelen a Bernhard Wagner potkali na workshopu Roberta Frippa. Do třetice pak tím, že jsou fascinováni dílem Stevea Reicha. Opravdu to šlape jako švýcarské hodinky, jsou tu ozvěny poetiky King Crimson a výrazné post-minimalistické struktury. Sám název je zkratkou pro SONic ARchitecture. Jejich hudba je do značné míry (nikoliv komerční) kalkul, ale přesto nepostrádá určitý nadhled. Aktuální počin Black Light (Rune 413, 49:29) je ještě vycizelovanější než předchozí díla, na čemž má jistě lví podíl i účast producenta Davida Bottrilla, který se podepsal mimo jiné i na nahrávkách King Crimson či Petera Gabriela. Z relativně podobného ranku jsou i další Švýcaři Schnellertollermeier, jejichž styl bychom však mohli nazvat anarchominimalismem. Hlavní slovo tu má kytarista Manuel Troller, který je pro změnu žákem Freda Frithe a fanouškem Johna Zorna. Jeho kompozice fluktuují od zarytých repetic k až rozbluesněnému psychedelickému rozjímání po hard core. cuneiform_2Ona anarchie tu má však svůj specifický řád. Jejich novinku X (Rune 402, 43:27) otvírá titulní více než dvacetiminutová skladba, v níž najdete všechny podstatné esence. Zbytek včetně bubenické exhibice Riot od Davida Meiera jsou spíše doplňující imprese. Ovšem kromě nervní Massacre Du Printemps, která v zahuštěné formě odpovídá titulu.
Britští Guapo, kteří se etablovali jako nová generace žánru rock in opposition, oslavili svým desátým albem Obscure Knowledge (Rune 404, 42:56) dvacetiletí existence. Původně sice chtěli oproti dřívějším opusům zvolit formu kratších skladeb, ale nakonec se z toho stejně vyklubala třívětá suita. Zcela zásadní je první cca pětadvacetiminutová část, kde najdeme jisté ozvuky Henry Cow, ale i třeba ELP nebo Genesis. Vůdčí roli tu hrají klávesy Emmetta Elvina, které protkává drásavá kytara Kavuse Torabiho a vše ornamentalisticky tvrdí baskytatara Jamese Sewardse a bicí a perkuse Davida J. Smithe. Než dávné hledačství průkopníků RIO je to ovšem čistě nápaditý neoprogrock, který však stojí za poslech.

MICHAEL GIBBS A NDR
NDR není tentokrát míněno jako někdejší československá zkratka pro Východní Německo, ale jako Norddeutscher Rundfunk. Tohle rádio si postavilo svůj bigband hned v roce 1945 a posléze si získalo světové renomé a spolupracovalo s mnoha umělci, mezi nimiž nechyběl například Chet Baker, Joe Pass nebo Philip Catherine a John Surman. Pianista, trombonista, skladatel, aranžér a dirigent Michel Gibbs se narodil v roce 1937 v dnešním Zimbabwe, ale v roce 1959 odjel studovat na Berklee College of Music v Bostonu a posléze mezi jeho učitele patřili například Aaron Copland nebo Iannis Xenakis. Jeho spolupráce se severoněmeckým jazzovým orchestrem odstartovala na počátku sedmdesátých let minulého století a přizval do něj mimo jiné svého žáka, fenomenálního vibrafonistu Garyho Burtona. Spolupráci Michaela Gibbse s The NDR Bigbandem z let 1995– 2003 mapuje na Cuneiform vydané CD Back In The Days. V roce 2015 se pak objevilo další retrospektivní album In My View (Rune 401, 57:22) ze sezón 2013–2015, kde Gibbs kromě svých vlastních věcí předvádí nádherné aranže Carly Bley, Ornetta Colemana nebo Thelonia Monka. To vše ovšem zůstává přece jen v určitém zavedeném modu. Skutečným klenotem je ovšem CD Play a Bill Frisell Set List (Rune 400, 61:10), kde seznam skladeb určoval hostující zmíněný kytarista. Tady se jednoznačně projevuje Gibbsův smysl pro téměř jakoukoliv taškařici a naopak Frisell se nesnaží být dominantním. Dokonalá fúze moderního tradicionalismu či tradicionalistického modernismu a avantgardy. A Frisell do svého playlistu nedal pouze své věci, ale i perly od Gila Evanse a třeba i od Beatles. To je opravdová vychytávka non plus ultra.

P.S.: Ukázky ze zmiňovaných alb si můžete poslechnout v rámci pořadu Svět jiné hudby na stanici Vltava v pondělky 11., 18. a 25. ledna 2016 od 22:30 (přesně podle kapitol v článku)

Přidat komentář