S nebem to mám dobrý aneb Naplněný život folkových rebelů

V minulých měsících krátce za sebou zemřely tři významné osobnosti amerického folku: Guy Carawan, Jean Ritchieová a Ronnie Gilbertová. Čím byli tito spolutvůrci dějin písničkářství důležití a proč bychom na ně neměli zapomenout?

UČITEL S KYTAROU
zemřeli_2Druhého května přišla z New Marketu ve státě Tennessee zpráva, že po sedmaosmdesáti letech činorodého života skonal Guy Carawan – všestranný hudebník, aktivista a muzikolog. I ti, kdo se blíže nezajímají o historii amerického hnutí za občanská práva a s ním spojeného folkového hnutí, si možná vzpomenou, že Carawanovo jméno se objevuje spolu s dalšími třemi autory u písně We Shall Overcome (česky Jednou budem dál). Hráč na banjo, kytaru a cimbál se v roce 1959 stal nástupcem Zilphie Hortonové, manželky zakladatele osvětových kursů Highlander Folk School v Monteagle v Tennessee. Hortonová na „letní škole“ v jižním cípu Apalačského pohoří vyučovala herectví a zpívání. Guy kurs převzal po její předčasné smrti (tehdy mu bylo dvaatřicet). A spolu s povinnostmi lektora zdědil i burcující písničku, kterou se Zilphia naučila o dvanáct let dříve od stávkujících dělnic továrny na tabák v Charlestonu, pozvaných do Highlander Folk School na důkaz solidarity s jejich bojem. We Shall Overcome se časem proměnila v neoficiální hymnu Highlanderu; naslouchal jí tu Martin Luther King a naučili se ji zde folkoví trubadúři Woody Guthrie a Pete Seeger. Pete přidal k textu dvě sloky (včetně slavného verše „we’ll walk hand in hand“) a spolu s Carawanem a devatenáctiletým Frankem Hamiltonem jí dal definitivní podobu po stránce melodie a tempa. S příchodem šedesátých let se píseň rozšířila po celých Státech – to když ji Guy Carawan naučil členy Studentské komise pro nenásilí (SNCC). Ti už se postarali, aby se z původně lokální záležitosti stala věc národního a (jak známo z naší Sametové revoluce) nakonec i mezinárodního významu.

ZPĚVAČKA S NOSEM PRO TRABLE
zemřeli_1S Petem Seegerem měla leccos společné i zpěvačka Ronnie Gilbertová, která zemřela 6. května v New Yorku ve věku 88 let. Někdejší členka legendární skupiny The Weavers, v níž kromě ní a Seegera účinkovali ještě Lee Hays (spoluautor Seegerova hitu If I Had A Hammer) a Fred Hellerman, disponovala krystalicky čistým kontraaltem. Její charakteristický hlas se zaskvěl v komerčně úspěšných verzích písní Goodnight Irene, Tzena, Tzena, Tzena, Kisses Sweeter Than Wine, Rock Island Line, The Midnight Special, The Wreck Of The John B. Slyšíme ho v popěvku On Top Of Old Smoky, který od The Weavers převzal Waldemar Matuška (Už koníček pádí). A zní i ve zhudebněné žádosti o výplatu Pay Me My Money Down, s níž v poslední době sklízel slušný úspěch Bruce Springsteen. Ronnie Gilbertová pocházela z Brooklynu, byla dcerou židovských přistěhovalců z východní Evropy (matka Polka, otec z Ukrajiny). Předtím, než se dala k „Tkalcům“, vystupovala s angažovanou formací The Priority Ramblers. Neohrožená politická aktivistka nepřestala provokovat ani poté, co byli levicově orientovaní The Weavers dáni na černou listinu a Pete Seeger nadlouho zmizel z amerických médií. V jednašedesátém navštívila na vlastní pěst Kubu, v osmašedesátém se účastnila pařížských protestů (do Francie zavítala na pozvání britského divadelního režiséra Petera Brooka). V sedmdesátých letech si udělala doktorát z klinické psychologie a pracovala jako terapeutka. V dalších dvou dekádách vydala čtyři alba a hrála hlavní roli v představení o spoluzakladatelce odborářského hnutí IWW Mary Harris Jonesové. V roce 1991 si zazpívala na CD Songs Of The Civil War. Roku 2006 získali The Weavers cenu Grammy za celoživotní dílo. Za těžce nemocného Seegera a zesnulého Lee Hayse ji tehdy s Fredem Hellermanem přebírala právě Ronnie Gilbertová.

LIDOVÁ VYPRAVĚČKA
zemřeli_3Poslední vzpomínka budiž věnována zpěvačce apalačských balad Jean Ritchieové, která zemřela prvního června ve věku 92 let. (Uvážíme- li, že zmíněný Pete Seeger se odebral na věčnost vloni coby čtyřiadevadesátiletý mladík, musíme konstatovat, že folkoví rebelové to „s nebem mají dobrý“.) Jean Ritchieová se narodila v malé vesničce Viper na jihovýchodě státu Kentucky v Cumberlandských horách. Její příbuzní patřili k vyhlášeným znalcům tamních nápěvů. Když přišel roku 1917 do této části Kentucky sbírat lidové písně britský muzikolog Cecil Sharp, zpívaly mu je Jeaniny starší sestry Una a May. Alan Lomax o zdejších lidech napsal, že jsou tiší, přemýšliví, žijí pro své rozsáhlé rodiny a dětem se snaží zajistit patřičné vzdělání. Kupříkladu Jeanin otec vedl venkovskou školu, vydával noviny, dal dohromady sbírku lidových písní Lovers’ Melodies a deset ze svých čtrnácti ratolestí poslal na vysokou. Jednou z nich byla i Jean, která se po ukončení studia stala sociální pracovnicí a učitelkou hudby. Přes Alana Lomaxe, jenž rád využíval její bohaté zásoby lidových melodií a často ji nahrával pro archiv Kongresové knihovny ve Washingtonu, se seznámila s tehdejšími folkovými legendami včetně Guthrieho, Seegera a Lead Bellyho. Počínaje rokem 1949 byla pravidelným hostem rozhlasového pořadu Oscara Branda Folksong Festival. Mezi lety 1952 a 1962 jí firma Elektra Records vydala tři zásadní alba: Jean Ritchie Sings, Songs Of Her Kentucky Mountain Family a A Time For Singing. Díky Fulbrightově stipendiu se mohla Ritchieová vydat na Britské ostrovy, kde pro změnu ona jako Američanka sbírala květy anglického, skotského a irského folkloru. V polovině šedesátých let byla při tom, když v newyorské Greenwich Village bujel folkový revival. Z hlediště ji tenkrát kromě mnoha jiných sledoval i mladičký Bob Dylan. Ne náhodou dostala od nastupující generace lichotivou přezdívku „matka folku“. Ona sama se zasloužila o návrat tradičních hudebních nástrojů, jako je autoharfa či dulcimer. Poslední desku Childhood Songs vydala v roce 1997.

Přidat komentář