Zpěvák Jack Steadman od Bombay Bicycle Club neslyšel na pódiu sebe ani kytaru, jen bušení afrických bubnů. Rytmickému nátlaku nakonec podlehl i on: vzal tamburínu a přidal se v transu k Afričanům. „Nemám nejmenší tušení, co se právě stalo,“ přiznal se zvukaři. „Vítej do Africa Expressu,“ dostalo se mu odpovědi. Opodál se usmíval Damon Albarn, mající v živé paměti, jak v podobném rozpoložení, s gumáky na nohách, udělala v malijském Bamaku americká písničkářka Martha Wainwright kdysi na podlaze provaz.
Jestli se Damon Albarn s Africa Expressem o něco nejvíc zasloužil, tak o to, že mnoha Zápaďákům možná poprvé v životě napřímo představil autentickou sílu africké hudby způsobem, jaký známe od otců učících nás plavat: hodil je do vody. Mezi západní a africké umělce dosadil rovnítko. Velké rockové hvězdy zbavil předsudků a k jejich dobru proměnil vedle neznámých Malijců a Konžanů v „obyčejné hudebníky“. Afričanům dodal sebevědomí a spoustu z nich proslavil. Zatáhl do hry evropskou africkou diasporu a Africa Express zarámoval do radostné platformy daleko přesahující měřítka běžného koncertování. Všem, kdo do toho s Albarnem šli, umožnil se po libosti navzájem inspirovat a poznávat. „Cílem Africa Expressu zůstává lidská harmonie. Zapomeňme na termín ‚africká hudba‘, pojďme ji říkat pouze hudba,“ shrnul ideu senegalský zpěvák Baaba Maal.
Smutný fotbalista a nadšený Terry Riley
Pro britskou charitativní organizaci Oxfam představoval Albarn v roce 2000 snadný i vzdálený cíl: sázku na jeho vrozenou hudební zvědavost totiž mohly zhatit hvězdné požadavky. A ejhle! Leader Blur a Gorillaz nejenže kývl na cestu do Mali, vše zafinancoval a veškeré honoráře z prodeje alba Mali Music věnoval Oxfamu. Požadavek přesto měl: aby tu mohl co nejvíc hrát a natáčet. Troufalé i sympatické: Afriku předtím nikdy nenavštívil a když ho první večer představili jako zpěváka ze země Phila Collinse, pochopil, že spoléhat se v Bamaku na jméno Blur je ztráta času. Strávil tu osm dnů nakupováním kazet, tančením v klubech a hraním s Toumanim Diabatem, Afelem Bocoumem, Lobi Traorem nebo griotskou hráčkou na ngoni jménem Ko Kan Ko Sata Doumbia. Domů přivezl čtyřicet hodin záznamů a snažil se přijít na to, jak to ti Malijci vlastně zahráli. Ve studiu základy doladil dubem, rockem a elektronikou a s výborným albem se zbavil podsouvané nálepky „domýšlivého world music blázna“. A než by hledal vydavatele, založil vlastní label Honest Jon.
„Bylo to poprvé, kdy jsem pochopil, že taková spolupráce dokáže změnit pohled na hudbu. Chvíle s těmi hudebníky bude navždy patřit k mým největším životním zážitkům,“ svěřil se Albarn a šest let nato poslal hudebníkům, u kterých předpokládal zájem, pozvánku: Afrika 2006 vás srdečně zve na výlet do Bamaka. Cena: pouze váš čas. Přihlásili se Fatboy Slim, Martha Wainwright, Martina Topley-Bird, Jesse Hackett nebo Zane Lowe, DJ Radia 1, hned po prvním večeru stráveném s Bassekou Kouyatem pouze vydechující: „Člověče, mně to změnilo život.“ Netušíc, co vyjde z jamování s Amadou and Mariam a Salifem Keitou.
Papa Mali, jak začali Albarnovi přezdívat, už věděl. A po návratu s britským novinářem Ianem Birrellem založili Africa Express: velkolepý kulturně-výměnný projekt volné spolupráce mezi západními a africkými hudebníky. „Vždycky mi připadalo, že Afrika je zvláštním způsobem futuristické místo, v němž vibrují duchové. A Africa Express je snaha, jak jejich moc přenést i do Evropy.“
Express: trefné slovo, přesto Albarn nemohl předpokládat, že se v létě 2012 probudí a napadne ho pronajmout si vlakovou soupravu ze 70. let, uvnitř upravenou na jamování i posezení, a vydá se s ní na spanilou jízdu po šesti britských městech, zakončenou na londýnském nádraží King’s Cross. Usadí do vlaku hudebníky ze čtyřiceti dvou zemí, převážně z Afriky. Každý večer galakoncert trvající několik hodin, přes den improvizovaná vystoupení na nádražích, ve školách a na ulicích, doplněná setkáními, workshopy a přednáškami. Akce hraničící podle Albarna se šílenstvím dopadla fantasticky. Nejpozitivněji pro samotné hudebníky. Amadou & Mariam, Rokia Traoré, Kano, Baloji, Fatoumata Diawara, Tony Allen, Baaba Maal, Jupiter & Okwess International nebo Afel Bocoum strávili týden s členy Franz Ferdinand a Bombay Bicycle Club, Nickem Zinnerem, Gillesem Petersonem, Peterem Hookem, a na koncertech se k nim přidali John Paul Jones s Paulem McCartneyem, abychom vyjmenovali alespoň hrstku z osmdesáti cestujících. A nezapomněli na jednoho hodně smutného: fotbalistu Ria Ferdinanda prý klub Manchester United do vlaku nepustil, tak alespoň fandil na dálku a chodil na koncerty.
„Pro mě, a myslím, že i pro mnoho dalších západních hudebníků zvyklých na týdny zkoušení před turné, bylo zpočátku divné, že Africa Express nic takového neplánoval. A to jsme každý večer měli velký koncert. Když jsme se ale ocitli na pódiu s Afričany, pochopili jsme, že by nám všechno zkoušení bylo stejně na nic. Než jsme se stačili rozkoukat, zavedli nás do hudebních sfér, které jsme si předtím nedokázali ani představit,“ napsal Jack Steadman.
Recenzi vydařeného alba Africa Express Presents: Maison Des Jeunes natáčeného v malijském Bamaku si můžete dohledat v UNI 5/2014, takže jen pro připomenutí: u jeho vzniku byl Brian Eno a odstartovalo kariéru skupiny Songhoy Blues.
„Podpořit v těchto těžkých časech malijskou hudbu je naší povinností,“ řekl v roce 2014 Damon Albarn a doslova šokoval albem Africa Express Presents… Terry Riley’s In C Mali: západoafrickou verzí kultovní minimalistické skladby Terryho Rileyho. Pod taktovkou progresivního britského dirigenta a houslisty Andre de Riddera se v Bamaku sešel ansámbl hráčů na balafony, loutny, kory, bubny a perkuse; přidali se i zpěváci a ve skladbě zazní dokonce recitace. Důvodů, proč je malijská verze In C možná nejzajímavější v její padesátileté historii – stvrzeno Rileyho nadšeným děkovným dopisem – existuje několik. Jednak do ní Malijci vpluli s vrozenou hudební intuicí a bez vynucování si pozornosti vykalkulovaným šokem: pozor, první africká verze! Za druhé, vyžadovat po nich „kompoziční a hráčskou kázeň“ se rovná ztracenému času, takže se s podporou Riddera, Briana Ena nebo Albarna občas volně vydávají vlastní cestou, se sympatickým odstupem od rad, jak s třiapadesáti danými frázemi správně nakládat. Volně lze shlédnout na You Tube.
Pomoc Sýrii stylem Blues Brothers
K dobru lze Albarnovi také přičíst, že i v těžkých časech dokáže probudit z letargie: koncerty padesátičlenného The Orchestra of Syrian Musicians s Africa Expressem patřily k nejemotivnějším událostem roku 2016.
Důsledky nelidsky krvavé války v Sýrii s milióny uprchlíků mají už dávno globální dopad a orientovat se v syrském dění, ústící často v situace, kdy proti sobě stojí dva rozdílné názorové tábory, dá hodně zabrat. Vztaženo i na členy orchestru Syrian National Orchestra for Arabic Music: patří mezi ně jak ti, co před režimem Bašára al-Asada v hrůze utekli do zahraničí, tak jeho podporovatelé. Stmeleni shodou na ukončení občanské války, ve které přišli o příbuzné, čelili bombardování, únosům, nepředstavitelnému strádání, viděli umírat lidi na ulicích.
„Začal jsem ztrácet rozum. Musel jsem se z toho pekla dostat pryč,“ uvedl v rozhovoru syrský raper Munir Bu Kolthoum, žijící dnes v Libanonu a vítající příležitost ukázat s Africa Expressem světu i druhou stranu syrského příběhu: úžasnou hudbu a kulturu.
Členové se přitom neviděli pět let. „Nedokážu popsat, jaké to bylo, když jsme se konečně znovu setkali. Spousta slz, objímání a štěstí, ale i smutku, protože po deseti společně strávených dnech se znovu rozejdeme a nikdo neví, kdy se zase uvidíme,“ popsala dojemné chvíle zpěvačka a sboristka Mais Harb z Damašku.
„Sledoval jsem válku v Sýrii z dálky a cítil naprostou bezmoc, když jsem vzpomínal na své přátele z orchestru. Pořád jsem si říkal, co pro ně můžu udělat a tak jsem se rozhodl dát hudebníky znovu dohromady. Stylem Blues Brothers,“ řekl Damon Albarn. A jak se s nimi seznámil? Do Sýrie ho kdysi vzal libanonsko-syrský raper Eslam Jawaad (Wu-Tang Clan, Gorillaz), aniž by ho musel přemlouvat: Albarnův otec byl profesorem arabských studií a islámského umění a o syrsko-arabské hudbě napsal dvě knihy. Jawaad Albarna také zkontaktoval s dirigentem a hráčem na loutnu oud Issamem Rafeou. Jím vedený syrský orchestr fanoušci Gorillaz jistě zaznamenali na albu Plastic Beach ve skladbě White Flag: Albarn se pak v roce 2010 rozhodl vzít jeho část sebou na světové turné, zahrnující koncert v Damašku. Gorillaz (včetně Micka Jonese a Paula Simonona od Clash) se tak stali první hvězdnou západní kapelou, jež tu vystoupila. Bohužel i poslední. Za rok se rozhořela válka a hudebníci se rozutekli po světě. Třeba Issam Rafea požádal o azyl ve Spojených státech, kde vyučuje na univerzitě v Chicagu.
Když mu Albarn sdělil nápad shromáždit z původně devadesátičlenného orchestru co nejvíc členů a přivézt je do Evropy, skákal radostí. Ale pouze chvíli. Sám byl rád, že ho americké úřady pustily. Ale co kolegové pobývající se statusem uprchlíka v Německu, Holandsku nebo Libanonu? O Syřanech, kteří přišli o veškeré doklady, ani nemluvě. Takřka nadlidský úkol pro Iana Birrella: zatímco dopravní logistiku vyřešil najmutím Boeingu 737, s britskými celníky do poslední hodiny nevěděl, na čem je. Nicméně se podařilo a do Amsterdamu, kde proběhly zkoušky, zvládl přivézt padesát syrských hudebníků a zpěváků. Přidali se zpěvačka Noura Mint Seymali z Mauretánie, Rachid Taha, senegalský hráč na koru Seckou Keita, Bassekou Kouyate z Mali, americká zpěvačka Julia Holter, MC Malikah z Libanonu, Faia Younan ze Sýrie, Paul Weller a další.
„Důvod k radosti? OK. Neprší,“ utrousil jízlivě s černou páskou na ruce Albarn před koncertem v Glastonbury. Byl pátek 24. června, pár hodin po Brexitu, „chvíli, kdy nás špatně informovaná demokracie zklamala“, a na pódiu se s Albarnem chystal The Orchestra of Syrian Musicians se spoustou hostů k vystoupení, řadícímu se v dějinách festivalu k nezapomenutelným okamžikům. Den nato společně odehráli koncert v londýnské Royal Festival Hall přenášený přes kanál You Tube do celého světa, včetně Sýrie a uprchlického tábora Zaatari v Jordánsku. Představili se také v Amsterdamu, Istanbulu a slavnostně otevřeli festival v dánském Roskilde.
Čtrnáctiskladbové živé album Africa Express Presents… The Orchestra of Syrian Musicians & Guests zachycuje intenzivní napojení aktérů, nepřehlušené egy a tlačením na manifestačně empatickou pilu. I tak se dojetí neubráníte. Ostatně, co nejsnadněji spojuje, než soucit? Daleko víc ale obdivujete aranžérsky dokonalé sloučení mohutného orchestrálního arabského zvuku podpořeného sborem se strunami kory, loutny ngoni, citery qanun, perkusemi a flétnou ney. Úžasně to vyznělo v dramaticky napnuté skladbě Wild Wood s Paulem Wellerem, beatlesácké Blackbird s Albarnem za klavírem a v grandiózním společném finále s imigrantským nářkem Ya Rayeh, kdy se s Rachidem Tahou za mikrofonem vystřídá většina zpěváků a sál propadá do taneční euforie.
Přesvědčte se sami, na You Tube stačí málo: Africa Express Presents… The Orchestra of Syrian Musicians & Guests.