AGNES HVIZDALEK – Stejné příběhy v různých jazycích

Svět extrémně potřebuje novou hudbu především od mladých lidí, kteří se opovažují překračovat dané hranice a přicházet s konstruktivními myšlenkami, jak  by se věci daly v budoucnu rozvíjet.

 

Rakouská vokalistka AGNES HVIZDALEK u nás vystoupila v roce 2017 dvakrát. Poprvé to bylo v únoru na křtu kazety Strictly Akustik formace Krekso, jejíž základní kádr tvoří Petr Vrba, Tomáš Procházka a Vojtěch Procházka (viz recenze v UNI 4/2017) a podruhé v květnu s norskou kapelou Nakama, jejímiž zakládajícími členy jsou houslista Adrian Løseth Waade, pianistka Ayumi Tanaka, bubeník Andreas Wildhagen a basista Christian Meaas Svendsen. Do Prahy se chystá 1. března, aby opět obohatila elektronické kejkle „striktně akustických“ Krekso a ve fázi posledních dokončovacích prací je i album Pražského improvizačního orchestru, na němž se podílela. Loni stihla ještě vydat sólové album Index natočené na dně šedesátimetrového komínu v São Paulu a kooperační album Juxtaposition, kde jsou jejími partnery bubeník a elektronik Utku Tavil, basista a elektronik Magnus Skavhaug Nergaard (ten vystoupil loni v rámci Vrstev Alternativy se svou kapelou Monkey Plot) a zpěvačka a elektronička Natali Abrahamsen Garner.

 

Kdy a proč ses rozhodla stát zpěvačkou?

Nikdy jsem se nerozhodla stát zpěvačkou, ale vždycky jsem milovala hudbu a byla jsem fascinována hlasem jako hudebním nástrojem. Ve čtyřech letech jsem se ve školce začala učit na zobcovou flétnu, od pěti jsem navštěvovala hodiny základního hudebního vzdělání, v sedmi jsem začala hrát na housle, když mi bylo šestnáct, navštěvovala jsem nějaké lekce na piano a sama se učila hrát na kytaru a trubku. Taky jsem zpívala v mnoha rozdílných sborech. Dělala jsem všechno od klasického repertoáru až po jazz, gospel, pop a také jsem napsala pár vlastních písniček. Pak jsem začala pracovat pro Jeunesse, největší koncertní agenturu v Rakousku, což mi přineslo zkušenosti se špičkovými koncerty v nejlepších vídeňských sálech, jako jsou Musikverein, Konzerthaus, Porgy + Bess, Birdland a tak dále – každý týden. Trvalo to pár let. Často jsem měla možnost se setkat s umělci v zákulisí. Byla jsem velice šťastná, že mám tyhle možnosti a myslím, že mě to dost ovlivnilo. Velice záhy jsem věděla, že chci dělat novou hudbu a po ukončení střední školy jsem v osmnácti začala navštěvovat kurzy improvizace na Univerzitě hudebních a dramatických umění ve Vídni. Všechny možné předměty, které se týkaly improvizace a současné hudby, ale také kompozice, aranžování, strukturální analýzy, didaktiky a dirigování. Paralelně jsem také navštěvovala hodiny jazzového zpěvu, ale nikdy jsem nestudovala hudbu pořádně. Na jednu stranu jsem byla velice striktní v tom, že chci dělat jenom hudbu, kterou chci dělat a všechno ostatní hodit za hlavu. Ale byly to docela těžké časy, protože jsem nebyla technicky schopna dělat, co jsem chtěla dělat a také jsem nebyla schopna přesně vyjádřit, co chci. Ale věděla jsem, co nechci dělat. Takže zpočátku byl můj repertoár dost omezený. Teď už přes deset let dělám svou vlastní hudbu a stále se vyvíjím a doufám, že se budu vyvíjet i nadále.

 

Co tě přivedlo právě k improvizaci a avantgardě?

Vždycky jsem chtěla dělat novou hudbu a zajímali mě lidé, kteří si uvědomují svou dobu a myslí dopředu. Improvizace je pro mne dobrý způsob, jak dělat hudbu jakou já chci. Nikdo mi neříká, co mám dělat. To mě nutí, abych se vypořádala s nedokonalostí jako něčím konstruktivním a pozitivním, co také definuje lidské bytosti na rozdíl od strojů.

 

Co ti přinesly lekce na univerzitě?

Přínosné pro mne byly především dílny s Franzem Hautzingerem. V jeho improvizačním ansámblu jsem se potkala mimo jiné s Jakobem Schneidewindem. Dlouho jsme mluvili o tom, že bychom spolu měli dát dohromady kapelu. Ale v roce 2008 jsem přesídlila do Norska a on hodně koncertoval se svou techno kapelou Elektro Guzzi. Začali jsme spolu hrát a nahrávat až v roce 2014 a následující rok vydali po hlavičkou Demi Broxa naše první album Zakeri. Oba nás baví experimentovat se zvukem nejrůznějšími způsoby. Práci s ním mám ráda, protože je otevřený zkoumat nové věci, s ním je možno načít cokoliv. Zkoušeli jsme hodně rozdílné věci a pak se jednoduše rozhodovali, co vybrat. Vždycky spolu souhlasíme v tom, co se nám líbí a jak mají věci znít.

 

Jak ses dala dohromady s chlapci z Krekso?

Vojtěcha Procházku znám spoustu let od doby, co jsem přesídlila do Osla. Studoval tam na hudební akademii a já jsem organizovala výměnný projekt s mladými českými hudebníky. Spousta kolegů mi doporučila, abych ho do toho zapojila, ale nakonec jsme si spolu zahráli poprvé až po několika letech. Když Krekso nahráli svůj materiál, Vojtěch navrhl, že bych do toho mohla něco dozpívat. Byla to velká legrace. Poprvé jsme spolu hráli na křtu kazety v únoru v Praze.

 

Ten projekt byl ÖNCZ?

ÖNCZkekvist byl mezinárodní výměnný projekt a spolupráce mladých hudebníků z Norska, Rakouska a České republiky, který následoval po ÖNskekvist, který se odehrál v roce 2009 v Oslu a měl pouze norské a rakouské účastníky. Jeho organizace byla součástí mé dobrovolnické práce v mládežnickém centru v Oslu. Chtěli jsme v tom pokračovat, ale víc se zaměřit na improvizaci v orchestru. George Cremaschi nabídl, abychom se setkali v jeho tehdejším působišti, což bylo jihočeské residenční centrum CESTA v Táboře. Tam vznikl orchestr ÖNCZkekvist. Po zkouškách a workshopech jsme měli koncert v ORF RadioKulturhaus ve Vídni, kde jsme měli možnost také nahrát album díky stipendiu, které jsme dostali od Ske. Byla to velice speciální zkušenost pro všech třicet zúčastněných a měla docela dopad na uměleckou kariéru každého z nás. Všichni se zajímali o experimentální hudbu a všichni se v tom cítili trochu osamoceni. Udělat takovou věc společně a být podporováninadacemi z Evropské unie nás velice posílilo.

 

S Vojtěchem Procházkou máte i jiné projekty…

On měl být původně součástí ÖNCZkekvist, ale neměl čas. Studoval v Oslu a pořád tam hodně pracuje a máme spoustu společných přátel a kolegů. On slyšel hrát mě a já jeho. Jemu se moje věci líbily, tak jsem se ho zeptala, jestli se mnou nechce vystupovat. Všechno se od začátku vyvíjelo velice hladce, a tak spolu pořád hrajeme.

 

Proč jsi vůbec přesídlila do Norska?

Chtěla jsem na chvilku vypadnout z Vídně. Nejdřív jsem měla v plánu navštěvovat školu improvizované hudby, o níž jsem se dozvěděla díky kolegům, které jsem potkala na mezinárodním výměnném projektu, který jsem organizovala v devatenácti. Začala jsem se kvůli tomu učit norsky a dostala jsem roční stipendium na studia v Norsku. Ale chtěli, abych chodila do jiné školy, která byla víc orientovaná na pop music. Udělala jsem velkou party, abych to stipendium oslavila a druhý den jsem jim zavolala a řekla, že to není pro mne. O rok a půl později se stalo, že jsem dostala šanci pracovat v mládežnickém Oslu v rámci Evropské dobrovolné služby, a tak jsem tam v září 2008 odjela. Již koncem roku jsem byla plně zaneprázdněna organizací projektu ÖN a pak ÖNCZkekvist, a tak už jsem tam zůstala a později tam začala i studovat.

 

Tam jsi potkala i lidi ze souručenství Nakama….

To je dlouhodobý vztah. Nakama je kapela, která provozuje svůj vlastní label. Vydali mi mé sólové album Index a také novou kooperaci Juxtaposition. Letos na jaře jsme spolu natočili ve Vídni také naše první společné album Worst Generation. Na rok 2018 chystáme také trojdílnou nahrávku se zenbuddhistickým pěveckým sborem, máme naplánováno několik turné a pak uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet.

 

Můžeš nějak přiblížit vznik alba Index?

To je kus, který jsem měla v hlavě řadu let. Vystupovala jsem s ním a nahrávala v posledních letech různé verze. Je to určité resumé mé sólové práce. Nikdy jsem nevydala předchozí nahrávky, které jsem natočila v různých studiích, protože mi to přišlo nepřirozené. Nahrávala jsem v nejlepších studiích ve Vídni i Oslu, ale nikdy jsem s výsledkem nebyla spokojena. Když jsem pak byla předloni v létě v São Paulu, všechno se najednou nějak odehrálo bez velkého plánování. Pomohla mi spousta skvělých lidí, kteří mi umožnili přístup do továrny, kde jsem nahrávala, chlapci z netlabelu Al revés se postarali o záznam. Byl to skvělý tým a zamilovala jsem si to zvláštní místo. Zní to tam skvěle samo o sobě a zároveň můžeš slyšet okolní svět – věci, které se dějí ve vedlejší budově, dopravu a helikoptéry létající okolo komínu, kde se nahrávalo.

 

Juxtaposition je ovšem týmová práce, kde má hlavní slovo elektronika… Je to projekt nebo kapela?

Dá se říct, že Juxtaposition je projekt, možná při otevřenější definici kapela. Ještě nevíme. Co se týče mého hlasu, ten není nikdy prohnán elektronikou. Někdy zní zkresleně, ale to je díky tomu, že proznívá skrz Utkův kontaktní mikrofon. Je to nahrávací session, kde jsme všichni společně improvizovali. Večer předtím jsme měli všichni velký mejdan a možná tam ta pospolitost je stále slyšet.

 

Když mluvíš o tom zkreslení hlasu… Studovala jsi nebo používáš takzvané rozšířené hlasové techniky?

Studovala jsem mnoho druhů pěveckých technik, když jsem byla hodně mladá. Zajímalo mě všechno, nejen muzika. Zpívala jsem ve sborech a s různými kapelami a navštěvovala hodiny jazzového zpěvu. Ale když mi bylo okolo dvaceti, tak jsem to všechno stopla a systematicky jsem se soustředila na to, co mě nejvíc fascinovalo. Některé zvuky zkouším hodně, některé jsem našla zcela náhodně.

 

Máš ve vokální sféře nějakého guru?

Ne. Když jsem začala improvizovat s ostatními, většinou jsem spolupracovala s instrumentalisty a elektroniky. Musela jsem se snažit nevědět a neučit se od ostatních experimentálních vokalistů. Je hodně, hodně skvělých kolegů na tomhle poli, kterých si nesmírně vážím. Ale stále se cítím zodpovědná za to dělat věci, které jiní nedělají a ne mít v tomto smyslu modelovou roli.

 

Zpívala jsi také s Philem Mintonem…

Phil je skvělý. Vystupovat s ním mi připadá jako vyprávění stejných příběhů v různých jazycích.

 

Nedávno jsi dostala stipendium od Norwegian Jazz Forum. Co to pro tebe znamená?

Jsem za to velice šťastná. Peníze pochopitelně pomůžou, ale fakt, že si jazzová scéna natolik cení mé práce, je švanda a hodně mě to motivuje. Není moc lidí, kteří mají možnost skutečně vytvářet svou hudbu a mít to jako své zaměstnání a žít z toho. Zvlášť když děláš divnou hudbu, kterou jsi sama vymyslela a nenásleduješ v ní žádná institucionalizovaná pravidla, například jazzové hudby. Zvlášť, když jsi mladá. Zvlášť, když jsi žena. Zvlášť, když uvažuješ, že budeš mít jednou rodinu. Hudba je jedním z nejúžasnějších vynálezů lidského druhu – ale jako zaměstnání je to na nic. Protože je to životní styl, který je extrémně obtížné kombinovat s tím, co ostatní nazývají „normální život“. Vezmi si neustálé cestování a nestálý příjem jako dva důležité příklady. Myslím si, že je skvělé dělat hudbu a proto to miluji, i když za to nejsem pořádně placena – to mi neplatí nájemné a moje rostliny se samy nezalijí, když jsem několik týdnů pryč. To je důvod, proč jsem nikdy nechtěla být muzikantkou, nikdy jsem o tom reálně nepřemýšlela. Ale teď ano. Můj kalendář je plný hudebních aktivit a nedělám nic kromě hudby – nějaké kšefty jsou zaplacené dobře, jiné dostatečně, některé trochu – ale většina práce, kterou dělám, zůstane navždy nezaplacena. Protože to miluji. A je to možné jenom díky spoustě podpory. Podpory jako jsou stipendia, pozornost médií, dobře placené kšefty a duchovní podpora mých přátel a kolegů, která mi připomíná, že tuhle věc musím dělat, protože mám tu možnost. Protože pokud to neudělám já, tak to neudělá nikdo jiný. A svět extrémně potřebuje novou hudbu. Především hudbu od mladých lidí, kteří se opovažují překračovat dané hranice a přicházet s konstruktivními myšlenkami, jak by se věci daly v budoucnu rozvíjet. A zvláště hudbu od žen. Protože je tu – v roce 2017 – stále tak málo profesionálních hudebnic.

 

Myslíš, že je tvoje hudba vůbec nějak propojená s jazzem?

Nějak ano a nějak ne. Nepřemýšlím o ní jako o jazzové hudbě a nestudovala jsem jazz natolik, abych se nazývala jazzovou hudebnicí. Ale zvlášť v Norsku mám pocit, že definice jazzu je dnes velice otevřená. Zahrnují tu do toho různé druhy improvizované hudby a tím pádem mě vidí jako součást téhle scény. To mi umožňuje spolupracovat s mnoha skvělými muzikanty, kteří mají mnohem víc jazzové zázemí než já, ale zajímá je spousta stejných věcí a díky tomu se tu děje tolik báječné hudby.

 

Přidat komentář