AKB: Marianergraven

Lamour Rec., 2020, 48:12

Švédský nováček, elektronička Anna-Karin Berglund, se po singlových, EPčkových a live pokusech, po letech osmělila prezentovat svou tvorbu na ploše dlouhohrající desky. Inspiraci pro debut našla Anna-Karin na dně nejhlubší prolákliny na Zemi – Mariánského příkopu. Odvěká fascinace oceánem a jeho tajemstvím jí vnukla otázku: jak může „znít“ tlak a temnota hlubin společně s tajemstvím neprobádaných končin tichomořské propasti? Místo toho, aby se vypravila v batyskafu na dotyčné místo, zavřela se doma ve studiu a začala zhmotňovat představy čistě podle vlastní imaginace. Její ambientní vize mají, pochopitelně, temnější, neustále se drobně proměňující podobu.

 

Temnota mariánského příkopu v autorce vyvolává na jednu stranu klid povětšinou statického prostředí, na druhou stranu AKB do kompozic zapracovává pohnutky návštěvníka, pocit bezedného klesání do temnoty nebo reakci tělesné schránky na extrémní prostředí, kterému je zde křehké lidské tělo vystaveno. Na Marianergraven nečekejme žádné hororové lekačky, ale ani esoterické rozpouštění v prostoru. Temně ambientní vize jednou minimalisticky budují atmosféru, podruhé bloudí prostorem. Elektronické linky jsou neustále poháněny neviditelnými proudy a jsou posluchači průvodcem, který se neustále rozhlíží kolem sebe podobně jako například Michael Stearns nebo Rudy Adrian.

To znamená elektronici, kteří se drželi i přes minimalistický rukopis spíše melodických postupů, než budování atmosféry nahrávek skrze field recordings. Celá kolekce tak sice zní částečně archaicky, na druhou stranu právě díky zvolenému postupu skvěle zprostředkovává „hlubokomořské vize“, které jsou vytknuté před závorku veškerého snažení. Zajímavostí je krátký bonusový apendix Saktmodet, který prozrazuje, že autorka vedle minimalistického ambientu také tíhne k čitelným strukturovaným skladbám postaveným na klavírní lince, elektronice a přihrávkách klarinetu.

 

 

Přidat komentář