AKKAJEE: Lastenkerääjä

Eclipse Music, 2021, 41:25

Ve finské mytologii je Akka manželkou boha nebes Ukka a když spolu mají sex, létají hromy a blesky. Dole na zemi se tak ale říká tvrdohlavým ženským s prořízlým jazykem. Po našem zkrátka herdekbáby, kterým je dobré se v pravý čas vyhnout a pokud jde o hudbu, nepředpokládat, že by si do ní daly kecat. Iida Savolainen a Meriheini Luoto už tuplem ne: album natáčely sedm let a rozhodně ne pro posluchače s poruchou pozornosti nebo věřícím, že když se mluví o tradiční hudbě, musí se nutně jednat o tradiční hudbu, protože zrovna ta jejich vyrostla na shnilých kořenech. Tudíž zvlášť folkloristé by neměli podléhat dojmu, že by je s albem čekal bůhvíjaký zážitek. Ledaže by na sebe předtím navlékli koňský postroj a vypili alkoholický lektvar říznutý koňským potem, což je ale procedura doporučovaná finským ženám při porodních bolestech, takže u folkloristů ne nutně účinná. Ti určitě ocení nevšední hru na violu a nyckelharpu, a snad i zpěv; pravděpodobně ale jen do okamžiku, kdy se přes sebe začne vrstvit, zpěvačky přejdou do chrčení a mrazivého šepotu. Nástroje promění v perkuse a přidají vlastnoručně vyrobená cinkátka, vrůstající do nepředvídatelné zvukové skrumáže se stopovými prvky art rocku, neoklasiky a mysticismu, kterou se necháváme povznášet třeba od Arvo Pärta.

Album se opravdu velmi těžce popisuje, i s ohledem na délku skladeb, kdy žádná neskončí dřív, než za šest minut, což na druhou stranu představuje ideální prostor v nich třeba i několikrát provést náladové a rytmické veletoče a v Hys hys hymylään dokonce po úvodním hlazení šokovat strunným noise závěrem.

Záchytný bod v tak pohlcující hudbě, i když by se dalo říct, že pro současnou severskou generaci žánrově neohraničených tvůrců dost typické, hledejme v názvu alba Child Collector. Uvozuje téma dětí a dětství provázeného pohádkami, starými legendami a fantazií.

 

Přidat komentář