AKU AKU: Ples loutek

akuAku Aku působili na přelomu osmdesátých a devadesátých let jako zjevení. Sice vystupovali na nejrůznějších polooficiálních akcích, nepřinášeli však ani underground ani divoký nebo alternativní punk, který tehdy vládl Teplicím. Jejich tvorba byla ovlivněna King Crimson z období alba Red, což bylo patrné zejména v riffech kytary i v tektonice plné zlomů. Této inspiraci zůstali věrni i poté, co v roce 2009 obnovili činnost. Dokládá to i aktuální album Ples loutek. Kdyby někdo netušil, koho Aku Aku obdivují, na závěr nechybí cover Starless. Skladba je zahraná opravdu dobře, ovšem chybí v ní cokoli vlastního osobitého. A to je problém celé desky. Postrádá posun, vzory jsou až příliš patrné na to, jak dlouho Aku Aku hrají.
Jasně je to slyšet hned v první skladbě Idealista. Vévodí jí nabroušené riffy, jaké Robert Fripp vytvářel v půlce sedmdesátých let, prudké změny i lyrické pasáže s houslemi Slávka Neuhofera, jehož hra však spíše připomíná Hrubého než Davida Crosse. Z pojetí se vymyká hýkavý zpěv, který je zřetelně ovlivněný Pražským výběrem z časů Straky v hrsti. V podobném duchu se nese i následující skladba. Punčochy jsou sice uvolněnější, ale crimsonovský vliv je také cítit, i když o něco méně. Výraznější vybočení přináší jen melodičtější Mariána, keltskými názvuky ovlivněná píseň, připomínající dost Mišíkovu tvorbu z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, jakou nabídl singl Já mám schůzku o půl páté, ovšem s mohutnějším zvukem. A pokud by někomu vzor nebyl dost jasný, následuje další cover, Gellnerova báseň Pomalu v revolver se ztrácí víra zhudebněná právě dvojicí Mišík – Hrubý. Na pomezí mezi oběma polohami je balada Být tím, která ukazuje, že Aku Aku jsou přece jen lepší v agresivnějších polohách.
Ples loutek rozhodně není špatná deska, naopak. Po hudební stránce je velmi povedená, vyrovnaná a s působivou atmosférou a vynikajícími momenty, jako je úvod Konce s gradujícím napětím. Bohužel utkvěla v minulosti, v osmdesátých letech by Ples loutek představoval výjimečný počin podobně jako debut Dunaje, i když vokál už tak povedený není. O více než čtvrtstoletí později je však jasně patrné, že Aku Aku se uzavřeli do svého světa a žijí v minulosti. Vyčítat jim to nelze, ale od tak dobré kapely bych přece jen čekal více než opakování starých postupů. Robert Fripp se sice vrací k různým obdobím King Crimson, v roce 2013 dokonce k tomu nejranějšímu, ale pokouší se starý materiál uchopit nově. Ovšem uznávám, že Fripp je jen jeden a Aku Aku bych nechtěl brát entusiasmus.

Guerilla Rec., 2015, 51:53

Přidat komentář