Alan Stivell Bretaň a Kelty proslavil po celém světě. Díky němu opět nad zemí vlaje Francouzi staletí zakazovaná národní vlajka a na školách se vyučuje bretonština. To pro Stivellovu hudební genialitu, zdravý nacionalismus a nebojácnost, s jakou vstoupil do Paříže a přinutil nenáviděné Francouze sklonit se před krásou bretaňské tradiční hudby. Nikdy si před nimi nebral servítky a stejně mu stavěli slavobrány a čekali na Stivellovo nové album se stejnou netrpělivostí jako lidé u něho doma.
Pro Bretaňce představuje tudíž Boha. Nediskutují s ním, respektují ho, věří mu, že bretaňskou hudbu neznetvoří do té míry, že by se v ní nenašli. A i když to Stivellovi občas ujelo a svou harfovou new age je uspával, cihličku k cihličce monumentální sochy národního hrdiny přikládat nepřestávali. S hip hopem ani s dubem na ně ale ještě nikdy nevyrukoval, takže pro ty nejstarší Stivellovy posluchače půjde tentokrát o křest ohněm, vždyť jeho dvaadvacáté album EXPLORE (Keltia III., 2006, 52:47) místy doslova probíjí, kolik je v něm elektroniky a naprogramovaných bicích. Víc než kdy jindy se totiž slavný Bretaněc nechal pohltit objevitelskou komunikací s moderními technologiemi. Vyznívá to ale přirozeně nenásilně, i když kuriózně, to když do ní vkládá osobité vnímání blues, jazzu, Balkánu a pochopitelně vlastních hudebních kořenů. Nezapomněl přitom na svou starou dobrou harfu, romantickou jemnocitnost, melodickou rozpínavost a smysl pro mohutné vygradování – viz skladba Menez s nasamplovaným Bagadem Bleimor. Se zvukovým inženýrem Sebastienem Guérivem nad elektronikou nelevitují, jako autor se v ní neutápí, nestává se z něho její pouhý a nepřesvědčivý sluha omámený kybernetickými rytmy. Na předchozích albech k tomu pozvolna směřoval, takže žádné velké divení. Navíc Stivell dosud každý svůj krok do neznáma dokázal bez problémů ustát. Ani ve svých dvaašedesáti letech nemá ambice zůstat věčně mladým, umí si udržet odstup od prvoplánového módního pobláznění. Důvěrně známým vemlouvavým hlasem a ve třech jazycích (bretonštině, francouzštině a angličtině) nadále předkládá své břitké soudy, radikální i mírumilovné rady, jak vylepšit svět. Ve skladbě Té přímo potlačuje vztek nad mizérií bezdomovců, s nimiž se setkal na svých cestách po Evropě a Africe, v úvodní Miz Tu zase v rytmu reggae rapuje o ztrátě identity jedince v globální době i o zklamání z politiků. A kupodivu ani tolik nenadává na Francouze.
