Alaverdi

Jóga ještě nikdy nebyla tak nahlas,“ napsali prý o nich The Baltic Times. Litevci? V Praze? A hrají „mantra-core“? Cože? Anglismy nakažená mládež obvykle na něco podobného reaguje oblíbenou a výmluvnou zkratkou „WTF?“
Edgaras Vasilias, zpívající kytarista u nás usazeného hardcorového tria, však znovu potvrzuje dávnou historii: „Do Čech jsme přišli z lesů na litevsko-běloruské hranici z potřeby šířit do světa pozitivní vibrace, zhruba před deseti lety.“ U nás se poprvé na podiu objevili v prosinci 2007. Trojice, ve které ještě působí Edgarasův bratr Vytautas a baskytarista Marius Miškinis se tu rychle aklimatizovala. Už po půl roce zahráli v Roxy a předskakoval jim tehdy dost neznámý mladý písničkář. „Jmenoval se Xindl X, což je z dnešního pohledu vcelku kuriózní,“ směje se Edgaras.
Prostředí, kde všichni tři vyrůstali, se nicméně silně otisklo do prazvláštního prolínání meditativního přístupu k životu a veskrze energické hudby. „Inspiruje nás jóga, lesy, vzduch a makedonská kapela This Home is Prepared!
Dodnes Alaverdi postupně vydali čtyři alba – Recycle or Die! (2007), Make the Poor Rich (2010), Egle, the Queen of Serpents (2013) a nejnovější In Fermentation (2017). To aktuální, vydané v lednu na jinak vesměs folku nakloněné značce Tranzistor, se poněkud odklání od dřívější, od počátku do konce hlučné linie. „Takhle to z nás prostě tentokrát vylezlo, není v tom nějaká kalkulovaná změna žánru. Taky je asi pravda, že hrát neustálý přímý tlak, jako je třeba naše první deska Recycle or Die!, tě nemůže bavit věčně a začne to být po nějaké době těsná košile. Ale třeba taková Give Them Something to Hunt by co do razance i do té první desky dobře zapadla. Jinak nahrávání technicky vzato probíhalo podobně jako ta předchozí. Za jeden půlden jsme nahráli všechny písničky instrumentálně, spolu a naživo. Za druhý půlden jsme je pak nazpívali. To je 95 % desky. Potom už jen nějaké perkuse, ukulele, intonarumori a podobně…,“ krčí frontman rameny.
I aktuální desku z davu vyděluje originální obal. Obsahuje grafiku, masivní bukové prkénko s ručními tisky a kapsli kvasnic na výrobu domácího rýžového vína. „Přijde nám fajn, když jsou to věci, které jsou aspoň z našeho pohledu hezké, jsou to originály a mají nějakou trvalejší hodnotu. Je to dobrá protiváha čistě digitální hudby – něco jako vinyly, ale lepší. Ruční, lidský. Nějakou dobu většinou žonglujeme s nápady, jeden zvítězí, a pak už to nějak zraje a zapadává do sebe samo. Až je to hotové. Koncepty si vymýšlíme sami, ale domyslet poslední dva obaly nám pomohla i kreslířka toy_box, která pro nás dělala taky grafiku. U minulé desky Egle to byla USB paměť, kterou jsme měli zabudovanou do vyběleného říčního dřeva obaleného v ručním sítotisku.
Kromě Čech koncertovali Alaverdi i v rodné Litvě, Baskicku a Rumunsku, nahrávali s Lenkou Dusilovou, Monikou Načevou, Olgou Königovou a Emou Brabcovou a spolupracovali s univerzitními výzkumníky z Michiganu a Singapuru na sonifikaci interakce lidí a mikrobů. Letošní nahrávka tak je nejen o Estoncích, otázce času, koncentračních táborech, psích spřeženích, racích nebo polární záři, ale také o fermentování. Ke své hudbě totiž přistupují stejně pozitivně a s filozofickým nadhledem, jako ke svým životům. „Měli jsme to štěstí zažít i mimořádné koncerty. Například když jsme dělali headlinera United Islands jako kubánská disidentská punková legenda Porno Para Ricardo jen s jejich frontmanem Gorkim, protože zbytek kapely nenechaly úřady z Kuby vycestovat. Nebo koncerty v Litvě a v Baskicku, ty byly taky výborné. Jednou jsme hráli pod záštitou litevské ambasády v Praze na velké vernisáži v DOXu – dovedete si představit, jaký to byl při našem žánru kravál! Ale návštěvníci kupodivu neutekli a dodnes obdivuju odvahu diplomatky Asty Chaladauskiene, která měla nápad nás do toho zapojit. Na Petříně jsme pod širým nebem jednou vyzvali publikum ke sborovému zpěvu jogínského ÓÓM! a ve stejnou chvíli začal v dálce pestrý ohňostroj.
Letošní album otevírá poetická, posmutněle melancholická a folkově čistá skladba Vandens Vienuma, zpívaná jen dívčími hlasy. Sama kapela v ní vůbec nehraje. Právě podobná překvapení jsou pro Alaverdi charakteristická, a právě podobná neodhadnutelnost, s čím zase přijdou v příští chvíli, je nejen zábavná, ale také dokazuje, že kapela stále nemá o nápady nouzi. „Chceme zkrátka šířit pozitivní vibrace mantracorovou hudbou i jinak. Zní to jako legrace, ale fakt to myslíme vážně!

Přidat komentář