John Russell / Phil Durrant / John Butcher: Conceits (1987/1992)
Kytarista John Russell a houslista (a příležitostně trombonista) Phil Durrant hráli od počátku osmdesátých let minulého století u Johna doma společně se saxofonistou Markem Pickworthem a jen tak si zkoušeli možnosti vzájemné souhry a jejího tříbení. Když se první dva v roce 1984 rozhodli, že by chtěli s tímto projektem vystoupit na veřejnosti, Pickworth tím nebyl zrovna nadšen, a tak si začali hledat nové spoluhráče. Ačkoliv nebylo předem dáno, že by novým členem měl být opět saxofonista, ani že by museli nutně zůstat triem, poté co objevili tehdy víceméně začínajícího Johna Butchera, bylo jasné, že formát 
zůstane zachován. Jejich první vystoupení nebyla vždy přijímána s nadšením a na jakémsi odpoledním koncertu na ně podle Russellových vzpomínek kdosi pokřikoval, ať raději zahrají nějakého Mozarta, ale posléze se dostali do programu Jazz Today na BBC a v roce 1987 nahráli svůj debut Conceits, který vyšel následujícího roku coby první titul labelu ACTA. Teď se tento skvost opět připomíná díky firmě Emanem v reedici, na níž je jako bonus cca čtvrthodinový záznam z jejich vystoupení ve Stockholmu v roce 1992, který pořídil jeho organizátor Mats Gustafsson, jenž také vytvořil krásně poetické sleevenote na vnitřní obal, kde básnickou formou trefně definuje, jak tohle trio umělo precizně a přitom spontánně nakládat s detaily a citlivou telepatií. Studiová nahrávka skutečně pracuje s převážně krátkými útvary nabitými eruptivními nápady a nesmírnou lehkostí. Hned první čtyři kousky se stopáží od necelých dvou do dvou a půl minuty v sobě mísí impresivní a expresivní elementy v hravých kotrmelcích, dynamických změnách. Strunné nástroje tu drnčí a skřípají ostošest a saxofon štěká, profukuje, pufá, vířivě vruní i zurčí v jakémsi symbiotickém protikladu. Najdeme tu však i minimalističtější, ale stejně filigránské polohy jako je protoplazmické Rough s větrným úpěním saxofonu a nervním drhnutím a hoblováním strun nebo zpočátku zádumčivější částečně repetitivní poryvové From Eggs To The Apples, které však v průběhu zaznamená opět řadu dramatických zvratů od bučivé zběsilosti a kejhavosti až ke konejšivějším prvkům. Perlou je pak Liberal Dose (Audi Alteram Partem), kde všichni zúčastnění předvádějí na ploše o málo delší šesti minut opravdu nepřebernou plejádu nejrůznějších kousků a kejklů. Dříve nevydaná živá nahrávka působí na první poslech překvapivě možná trochu akademičtěji a sofistikovaněji, detaily se více kondenzují, překrývají a prolínají, přibývá perkusních momentů i jakoby souvislejších mnohdy drsně zvrásněných ploch. Ale ve finále pochopíte, že to není příklon k akademismu, nýbrž zkrátka jiné milieu, což právě dokazuje, že tohle trio mělo schopnost vytvářet různé podoby a nálady a netěžit z nějakých nacvičených modelů.
Emanem, 2015, 53:51
Fred Frith and John Butcher: The Natural Order
Album The Natural Order má vskutku jakýsi přirozený řád. Elektrická kytara Freda Frithe a saxofony Johna Butchera se zde parádně doplňují, občas se do sebe navzájem zakousnou, jindy se pošťuchují, tančí okolo sebe či vedou dialog. Každý z jedenácti kusů má svou specifickou atmosféru, čemuž leckdy napovídají i názvy. Tak například Delirium Perhaps je opravdu rozjitřené psycho na kvadrát, Dance First, Think Later skotačivá štěbetavá hříčka vhodná k tanci svatého Víta nebo Be Again, Be Again jakási vývěva, v níž se opakovaně tříští vrzání a nejrůznější perkusní zvuky. Ve Fault of His Feet saxofon místy kukačkuje a cvrliká na podkladu rozvibrovaných i táhlých tónů a The Welts, the Squeaks, the Belts, the Shrieks začíná frenetickým metalovým kytarovým sólem, do něhož teprve po chvíli začne šňabat a frkat saxofon, aby se oba nástroje posléze patřičně poškorpily. Středobodem je třináctiapůlminutový elektrizující hypnoticko-neurotický monolit Colors of an Eye Half Seen, z něhož až běhá mráz po zádech. A zvláštní třešinkou je nostalgizující až romanticky ponurý kousek Turning Away in Time. Všechno je protknuto jiskřivou magií, ale také drobnými humornými špílci.
Northern Spy Records, 2014, 55:00
John Butcher: Nigemizu
Čistě sólové Butcherovo CD Nigemizu bylo nahráno v průběhu extrémně horkého léta 2013 v rámci turné po Japonsku. Názvy všech tří kusů i celého opusu jsou vybrány z příručky pro psaní veršů haiku. Hudebně nejbohatší je dramaticky postupně budovaný šestadvacetiminutový Enrai (vzdálený hrom), nahraný v kostele v Osace, nejkompaktnější a nejhravější pouze cca šestiminutový Hamon (vlnky na povrchu vodní hladiny), jenž zazněl na venkovské vaječné farmě, kterou vlastní bigotní fanynka současné hudby a svobodné improvizace Kazuko Saito. Celkově album nabízí bezprostřední možnost vychutnat si do nejmenších podrobností Butcherovu expresivní techniku, práci s dechem a imaginaci. Vše plyne tak nějak samovolně, není to předvádění se ani kalkul, ale prostě síla okamžiku, naprostá přirozenost, která vychází z genia loci. Titul sám znamená fatu morganu – konkrétně vodní hladinu, která se vám zjevuje na cestě za horkých dnů – a stejně jako fata morgana je tohle album odrazem koncertů, které musely mít úžasnou atmosféru, což rozpoznáte i bez reakcí publika.
Uchimizu Records, 2015, 51:31