Albert Romanutti: Hudba, která zní jako maršmeloun

Text: Pavla Veverková

Oblíbená popová kapela Bert & Friends v antickém dramatu? S frontmanem Albertem Romanuttim jsme si povídali o párty na prknech Národního divadla, která nedopadne dobře. 

Jak se stalo, že kapela s tak osobitou muzikou a estetikou hraje v Bakchantkách?
Tvůrčí tým dlouho hledal tu pravou kapelku, která by do jejich díla zapadla. Říkali, že když poslouchali a hledali hudebníky, které by mohli oslovit, tak se pořád dokola vraceli k nám. Nakonec nás oslovili a my byli nadšeni. Navíc se kluci z kapely už s režisérem Janem Fričem i skladatelem Jakubem Kudláčem znali z jiného představení, takže bylo rozhodnuto.

Pro tebe je to první zkušenost s Národním divadlem. Překvapilo tě něco?
Je to instituce, kde je všechno zařízené, každý ví, co má dělat, každý má svoji roli, a je to kolektivní dílo. Vlastně mi to připomíná školní výlet. Ale co jsem fakt nečekal – že budu milovat Dionýsa.

Co je náročnější – koncerty nebo divadlo?
Koncerty jsou asi náročnější fyzicky, protože se člověk spousty hodin přemísťuje v dodávce, pak hraje, vrací se nad ránem domů anebo cestuje dál. Hraní koncertů je jako cestování s baterkou v noční džungli, člověk je na to sám, dobrodružně… Hraní v divadle je, jako bys byla pod slunečníkem na poušti, s vychlazeným ovocným mokem po ruce. V Bakchantkách je to tak, že když právě nehrajeme písničky, hrajeme, že nic neděláme. Trošku to vypadá, že jsme omámeni, protože Bakchantky jsou vlastně jedna velká oslava. Očima dokořán hypnotizujeme i publikum.

Co všechno je vymyšlené předem? Jsou některé momenty otevřené improvizaci?
Dost mě překvapilo, jaké detaily měli tvůrci promyšlené už dopředu. I scénografie – do jak dalekého surrealistického světa jsme se dostali. Už od první zkoušky jsem byl totálně nadšený. Je zajímavé pozorovat, jak režisér Jan Frič pracuje. Celkově dává sobě i ostatním kolegům prostor pro hru. Mám ho rád. Strejda Friky je hodný a taky mi někdy dá i dobrou radu. Ještě během zkoušek vymýšlel různé skryté symboly, které možná zůstanou skryté navždy. Je dobré vidět, že i instituce, ze zvyku tak vážná, jako je Stavovské divadlo, povolí uzdy klasické opony a nadechne se čerstvým vánkem.

Měl jsi při představení trému? Míváš ji i na koncertech? 

Je to vždy spíš euforie. On i koncert je trošku divadlo, vlastně mi připadá, že jsem zase doma. Zároveň jsem si z divadla odnesl plno vizuálních nápadů pro naše koncerty nebo videa. Je to podobné řemeslo, tady je naše role hrát koncert. Hodně mě baví pozorovat herce, jak drží tu roli, i když jsou třeba zády k divákům. No a když se na konci klaníme, tak se role vypne… a začíná oslava.

Na co myslíš, když se koukáš do hlediště? 

Je to takový zlatavý včelí úl. Když na konci utichnem, hlediště se rozezní jako obrácená strana zrcadla.

Jaké publikum představení navštěvuje? Předpokládám, že je to jiný zážitek než na vašich koncertech.

Je to jiné publikum. Ale část je i stejná, protože v hledišti občas zahlídnu i fanoušky, kteří chodí na naše koncerty. To mi vždycky udělá radost.

Na svůj Facebook jsi pár dní před premiérou napsal: „Pravděpodobně poprask, že lidi budou odcházet během představení. Opravdu ses toho bál?

No, popravdě jsem to spíš ze srandy přehnal, ale taky jsem to myslel jako plus – když někdo odchází během představení, může to být známka nějaké kontroverznosti, ale to je dobré. Je ale pravda, že jsme netušili, jak na to budou lidi reagovat. To je vždy jen na úrovni věštění. Když se publikum začalo smát po prvních sekundách premiéry, byli jsme šťastni. A vůbec, je to teď čím dál uvolněnější. Třeba se už stává, že když Petr Vančura, který hraje Dionýsa, přijde poprvé na scénu, na úvodní scénu celého představení, stačí, že řekne: „Jsem tady,“ a lidi začnou pískat a nadšeně tleskat. Ale zároveň je tam třeba místo, kdy si tvůrci hrají s divákem. Totiž – v jedné části Bakchantek chybí text, asi se ztratil a nikdo neví, co se má hrát. A tam najednou řízeně spadne řemen. Herci přestanou hrát, začnou mluvit civilně… a pak nastane ticho. Několik minut se nic neděje a trapno se dá krájet. I já jsem se nechal nachytat. Někdy se to natahuje víc, někdy míň. A to se mi líbí, je to drzé, odvážné.

Přiznám se, že jsem představení zhlédla až do konce, přesvědčená o tom, že jsi hudbu napsal ty. Jak to s ní bylo? 

Muziku napsal Jakub Kudláč přímo nám na míru. Skládal ji v našem žánru Bert & Friends. Překvapilo mě, že se tak trefil. Používá harmonie nebo harmonické postupy, které jsou mi blízké. Když jsme se to učili z not, tak jsem měl pocit, jako kdybych to psal já. Asi se nám do cesty připletla stejná múza.

 

Oblíbená popová kapela Bert & Friends v antickém . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář