Album měsíce května

willson_1Cassandra Wilson: Coming Forth by Day
Krásnou přezdívku Lady Day udělil druhdy Billie Holidayové její oddaný přítel a častý hudební partner, stylotvorný tenorák  Lester Young. Ona jemu zase začala říkat Prez, od slova president. Což se rovněž ujalo. Titul alba Cassandry Wilsonové tedy napovídá, že Přicházející se dnem (Dnem, Billie, angličtina holt na rody netrpí) je poklonou legendami opředené zpěvačce. Ale pozor! Hieroglyfy v pravém horním rohu čelní strany obalu odkazují na anglický překlad jména Egyptské knihy mrtvých. Ramsesovi současníci ji ale nazývali poněkud komplikovaněji Kapitoly o vycházení z hmotného světa do Bezbřehé záře. Uff. Zapomeňme na to, držme se Holidayové. Která se narodila před sto roky. Což si jazzový svět celý letošek připomíná. I Cassandra. Imhotep sem Imhotep tam.
A přihlásila se ve velkém stylu. Kolekce songů proslavených Lady Day zní naprosto originálně, současně, místy až futuristicky. A zároveň se slyšitelnou úctou k velké předchůdkyni. Která byla nejen jedinečnou interpretkou songů především v nalehávě pomalejším tempu (stejně jako Wilsonová), ale také svéráznou personou, čnějící nad své okolí. A důvěrnou znalkyní snad veškerých sladkostí i hořkostí života. Třebaže ten její trval pouhých 44 let.
Překvapivý je výběr producenta. Brita Nicka Launaye znají fanoušci desek Caveových The Bad Seeds, odkud do studia přivedl rytmiku Thomas Wydler – Martyn P. Casey, nebo Yeah Yeah Yeahs, z nichž je kytarista Nick Zinner. Další jména už jsou čekanější. Kytaristů T-Bone Burnetta, který Wilsonové produkoval CD Thunderbird (2006), pro leckoho její poslední brilantní, i Kevina Breita, jenž hrává a nahrává pro Cassandru s přestávkami drahnou dobu. Klávesisty Jona Cowherda (např. kapela Fellowship Briana Bladea) i autora smyčcových aranžmá, veterána americké scény jménem Van Dyke Parks. A když saxofonista Robby Marshall vezme v Good Morning Heartache do pusy klarinet, vzpomeneme si, jak obarvil nahrávku After Youʼve Gone Dr. Johna při svém hostování na debutové desce Hugha Laurieho. A uvědomíme si, že důležitou etapou byly pro Billie roky s bandem klarinetisty Artieho Shawa.
Launayova práce s prostorem, hally a noisy v lecčems připomíná principy produkcí Burnettových nebo Joea Henryho. Jenže ti užívají versatilnější muzikanty do spodku. Tady je rytmická sekce po rockersku rovná. Na holdu jazzové královně se nešustí činely a basa nekráčí. Ale ze hry Marshalla i tentokrát až minimalistického Cowherda vane atmosféra jazzového věku. A ten se skrze album tu a tam připomíná i momenty ne přímo hudebními. Když zpěvačka kupříkladu vyzve saxofonistu k dalšímu chorusu jako v klubu kolem druhé v noci (Donʼt Explain). Úžasně působivé jsou rozeseté, a přitom celek tmelící smyčcové orchestrace. You Go To My Head má díky nim nástup jak muzika z raných filmů s Jamesem Bondem. A závěr zase skoro jako od Bernarda Herrmanna, Hitchcockova dvorního skladatele. Přičemž to samozřejmě zároveň evokuje známou historku, jak si Billie v momentu počínající velké slávy furiantsky poručila do studia velký ansámbl, a když přišla natáčet a ti četní pánové s kalafunami po kapsách tam skutečně seděli před notovými pulty, vychrupla takřka na ex flašku tvrdého.
willson_2A jak se tu zachází se svatými standardy! Billieʼs Blues má vrchol v kvasi unisono tenorsaxu a klouzavých kytar, znějících jak velryby v poslením tažení. All Of Me, notoricky odsýpaná záležitost, se úplně převaluje ve stojatých zvukových mlhách. Za nimiž velryby tentokrát pláčou. Zřejmě proto, že jim dal kvinde saxofon. Ve výčtu úžasností by se dalo pokračovat dlouho. Spokojme se s konstatováním, že těžko narazíme na silnější, vkusnější a vynalézavější kombinaci staré hudby s naprosto novou. Až z toho jde mráz po zádech.
Cassandra, mimochodem autorka závěrečného tracku Last Song (For Lester), povzdechem za něžným vztahem Billie a Younga ke konečnému zázraku ovšem přispěla velkým dílem. Ačkoliv to pro ni na prvý pohled vlastně bylo snadné. Miluje Holidayovou, to bylo, i když o ní dřív moc nemluvívala, vždycky jasné. Její výraz, poloospalé frázování za dobou, zastřený témbr, toužebný mňoukot, umění vyjádřit natrženou duši. Ale i nezlomnou energii. Nikdy nepodlehla vábení ji zkoušet napodobovat. Proč také? Jsou to vzdálené sestry. A Launay pro ni s maximálně citlivými muzikanty uchystal optimum: barevně proměnlivou hmotu s jí tak důvěrnými zvuky přilétajících a zase mizejících naefektovaných kytar. Hudbu jak nekonečně uhrančivý příboj, z něhož náhle udeří prudká vlna. A to je pro Wilsonovou, na obalu staršího alba New Moon Daughter stylizovanou do mořské panny, živel přirozený.

Legacy, 2015, 58:12

PS: Cassandru Wilson s programem, vycházejícím z tohoto alba, uvidíme naživo ve velkém sále pražské Lucerny 18. listopadu na závěrečném koncertě 20. ročníku festivalu Struny podzimu.

Přidat komentář