Dunajská vlna: Jednou
Návrat Vladimíra Václavka a Josefa Ostřanského k písním Dunaje bylo jedním z největších letošních překvapení. Když v roce 1998 umřel Jiří Kolšovský, skupina se rozešla, protože nahradit zpěváka s velmi expresivním a naléhavým vokálem by bylo velmi těžké. Samozřejmě, že mnozí uvažovali, kdo by ho mohl zastoupit, ale bylo jasné, že nikomu se nechce v takovéto situaci přicházet do Dunaje, protože Kolšovský byl integrální součástí kapely. V Dunajské vlně to oba zbylí protagonisté vyřešili jednoduše: zpěváka nehledali a vokálních partů se chopili sami, i když rozhodně nejsou tak výrazní pěvci. Dunajská vlna se však neobjevuje jen na pódiích, ale na podzim vydala album Jednou. Nepřináší nový materiál, o němž se tiše spekuluje, v novém obsazení s bubenicí Michaelou Antalovou znovu natočili patnáct písní z pěti alb kapely, co skupina stihla vydat. A nacházejí se tam i tak slavné skladby jako Kobylky, Na jih, Až zahřmí nebo Cassiniho dělení.
Srovnání s originálem se přirozeně nelze vyhnout. Zatímco u hudby není žádný problém, byť je ztvárnění jednotlivých skladeb mírně odlišné, malinko méně rockové, na vokál si je potřena zvyknout. Je až moc uhlazený a místy trochu vadí snaha o příliš přesnou výslovnost, což je slyšet hned v prvním Prší, ale také v Poslední noc nebo v Any Sight. Přesvědčivé nejsou ani táhlé pasáže v Nekňubovi. Na jih, známější jako Pták, ale ukazuje, že skupina dokázala najít adekvátní polohu vokálu a ještě závěr písně okořenit táhlou zvukově pokroucenou kytarou. Dobré je, že si odpustila klávesovou mezihru, která působila jak ze soft rocku osmdesátých let. Povedený je i zpěv v Tak se neboj a ještě lépe vyznělo In The Flesh, zejména v místě, kde je zpěv místy jakoby šeptaný. Materiálu prostě lépe svědčí ležérnější projev. Občas by stačilo, kdyby zpěv zůstal v malinko v pozadí, i když takto více vynikají texty a člověk si lépe uvědomuje jejich kvality.
Velmi se povedly i dramatické Kobylky, které obstojí i ve srovnání s dramatickou originální nahrávkou, zejména kombinace dvou hlasů a šíleného smíchu nad šustěním činelů i vpád crimsonovského riffu po sóle jsou takřka dokonalé a neméně působivé než temnější originál. Znalci starého materiálu se mohou bavit tím, jak se proměnil, aniž by se vytratil základ písně. Změny nejsou až tak výrazné, ale jistý posun tu je. Do popředí více vystoupila poklidnější poloha minimalistického písničkářství, jež se pod náporem energie za Kolšovského trochu ztrácela. Dříve trochu opomíjené skladby jako Wahoo, která už není postavena na překrývajících se kolečkách, více vystupují do popředí a ukazují, jak mnohostranný Dunaj byl.
Ocenit je také potřeba přínos bubenice Michaely Antalové, které má nejen potřebný drive, ale dokázala citlivě dotvořit právě ony lyričtější písně, na které Fajtovi trochu chyběla úspornost a na něž byl Pavel Koudelka příliš rockový. Album rozhodně není zbytečné, není pouhou recyklací ve snaze ještě něco z Dunaje vytřískat – což by u takovéto přece jen úzce vyhraněné kapely stejně bylo iluzorní. Ukazuje, jak je tvorba Dunaje nadčasová. I když jsou písně staré přes dvacet let, působí zcela současně. Dunaj se tak postavil vedle takových velikánů, jako jsou King Crimson. I jejich pětatřicet let staré riffy jsou stále aktuální.
Polí 5, 2015, 53:14
Album k poslechu zde: https://poli5.bandcamp.com/album/jednou