Album měsíce prosince

x-defaultBulisovi: Hommage à Jiří Bulis
S tribute alby se letos roztrhl pytel: své pocty mají Filip Topol i Vladimír Mišík, pozoruhodných nových verzí v duchu německé elektroniky se dočkali i Plastic People. Pocta mnohem intimnější a komornější tvorbě s divadlem spojeného a předčasně tragicky zemřelého Jiřího Bulise, je však trochu jiného druhu. Dobré pro srovnání by bylo, kdyby někdo natočil podobně pojaté nahrávky, vzpomínající na slovenské legendy Deža Ursínyho nebo Jaro Filipa. A v každém případě je u nového alba dobré připomenout před pár lety vzniklou ozvěnu tvorby Suchého a Šlitra For Semafor. A zdaleka nejen proto, že nemalá část zúčastněných je podepsaná i pod novinkou.
Sedmnáct oživených verzí (kromě dua dvojskladeb je tu i na obalu neuvedený bonus) prý vzniklo úplně náhodou: na počátku byla skladba Hosté na zemi, kterou jen pro svou radost nahrál Martin Kyšperský. Pustil ji ale Lucii Dlabola Bulisové, dceři Jiřího Bulise, a nápad na vznik alba byl na světě. Podpořila ho sbírka na hithit.cz a zvukově vše ošetřil osvědčený Ondřej Ježek. Vše sice nasvědčuje tomu, že s popularitou nové kolekce to bude stejné jako s popularitou skromného a mediálně nezviditelněného skladatele, ale na výjimečnosti celého projektu to nic nemění.
bulisovi_2Spektrum zúčastněných je široké a stejně bez stop omezení jsou i použité prostředky a přístupy. Pracuje se tu s elektronickými rytmy, stylizovaným zpěvem i autentickou recitací, výhodami domácího nahrávání, náladami známými z folku i šansonu i hudebními prostředky, které by zřejmě sám Bulis nikdy nepoužil. Přesto je tu zjevná jednotící linie, spojení něžné melancholie, zamyšlenosti i smutku, který nemusí být vždy depresivní. Je až pozoruhodné, jak některé ze zúčastněných vybraný materiál ponoukl k tomu sáhnout si do rezerv a vytáhnout nezvyklé a nečekané polohy. Nikola Mucha zahodila protentokrát sarkasmus i femi-agresivní slupku a vzbuzuje dojem meziválečné barové zpěvačky, ze které je slyšet životní trpká zkušenost. OTK se představují jako netypicky civilní hospodská kapela, autentičtější víc než jindy. DVA se vzdali obvyklé rozvernosti ve prospěch klezmerové smířenosti s osudem a „jejich“ kousek zní jak soundtrack k filmům na motivy děl Ivana Olbrachta. Modrý balon Marty Svobodové je zas digitální šanson, vlévající naději tam, kde už ji nikdo nečeká, a Bratři Orffové se s Bulisovou melodií i textem potkávají s až odzbrojující upřímností, beze stop patosu, se kterým jinak tak rádi pracují. Podobně tak Hm… nebo Bára Zmeková s citem potvrzují svou schopnost interpretační i aranžérskou. Příjemným místem nahrávky je to, kde Biorchestr rozbíjejí za pomoci Vodňanského textu jinde ponurou atmosféru a docilují vřelosti i stejného efektu, jaký provází skladby nezastoupených Bratří Ebenů. Představa, jak to bude nejspíš hipstery a pozéry (které k albu sestava zúčastněných jistě přitáhne) rozčilovat či znechucovat, je zábavná už předem. Na opačném pólu pak stojí chladný elektronický, ale emotivně funkční minimalismus dívčího dua Audiofenky, který poetiku víceméně ignoruje, aniž by to naštěstí jejich příspěvku ubralo na přesvědčivosti.
Album ovšem dokazuje i neutuchající inspirativnost Bulisových písní. U těch v podání Martina Kyšperského, Bonuse, Cermaque nebo Zrní by sotva někdo nezasvěcený hádal, že nejsou z jejich autorské dílny. Zvukově i náladou textu z jejich ostatního repertoáru nevyčnívají, citlivě s ním souznějí a až fatalisticky se ptají na stejné otázky. Finále, které spojuje Bulisův hlas z minulosti a spojuje ho do duetu s hlasem jeho dcery s podkladem elektronické koláže, je pak nejlepším důkazem autorské výjimečnosti i nadčasovosti materiálu.
Alba coververzí mají někdy tendenci sklouzávat k sportovnímu klání, kde se oslovení předhánějí v konfrontaci, kdo lépe a kdo jinak a celek pak často míří různými směry. Poctu Jiřímu Bulisovi to nepotkalo, a jde o desku, ze které je jasně patrné, že na ni nikdo nepřispěl s potřebou se prostřednictvím původního materiálu zviditelňovat. Vyrovnanost kvality prvotního materiálu i pečlivý producentský výběr oslovených, ze kterých nikdo nepadá pod laťku průměru, dělá z alba výjimečnou událost. Emotivní nahrávku, u které čas nehraje roli, a i s odstupem se u ní nebude vytrácet smysluplnost.

Bulisovi, 2015, 49:03

Přidat komentář