Album měsíce prosince

vertigo-nononononinininiVertigo: Nononononininini
Dodnes si vzpomínám na své první setkání se skupinou Vertigo. Bylo to zřejmě v brněnském klubu Alterna, někdy v roce 2005 a do kolen mě tenkrát dostala především skladba Vojtěcha Procházky Rozprávka. Dokonalý souzvuk saxofonu (Marcel Bárta) a trubky (Oskar Török) pro mne zůstává emblémem tehdy se rodící skutečně silné jazzové generace, o které dnes už nelze tak úplně mluvit jako o „mladé“. Vertigo jedenáct let poté je skupina, která se zocelila hudebním a osobním vývojem jednotlivých svých členů i jejich dalšími projekty. Vertigo je totiž superskupina – šestice osobností, z nichž každá má řadu dalších projektů, a to nejen jazzových. Vojta Procházka se věnuje indické hudbě, Marcel Bárta píše skladby pro divadlo, Dano Šoltis bubnuje s -123minut, Rasťo Uhrík doprovází Janu Kirschner, Oskar Török exceluje v kapele Sato-San To a Dorka Barová (která původní kvinteto poprvé obohatila na albu z roku 2007) dělí svůj čas mezi Tara Fuki, Kuzmich Orchestra a další projekty.
Samotné Vertigo se postupně vyvíjelo od sevřenější formy se silným důrazem na melodii k rozvolněnému tvaru na pomezí moderního jazzu, ambientu, elektronické hudby a – snad lze říct i – punku na albu Metamorphosis (2010) či minimalistických ploch na desce Taj (2013). Jestliže však novinka Nononononininini představuje návrat ke kompaktní, dokonce až písňové tvorbě, není to v žádném případě couvání na startovní čáru. Vertigo se k posluchačsky vstřícnějším tvarům vrací poučené celou svou dosavadní historií a ani o kousek nesnižuje laťku, kterou si před lety nastavilo.
vertigoTřebaže je už od alba Metamorphosis hlavním skladatelem Vertiga Marcel Bárta, největší autorské překvapení tentokrát posluchačům připravil Oskar Török. Ten už sice na mnoha různých projektech dokázal, že vedle mistrovsky zvládnuté hry na trubku ovládá i klávesové nástroje (od akustického piana po elektronické mašinky), ale tentokrát se snad poprvé představuje jako sólový zpěvák. Pro album Vertiga zhudebnil dvě básně Ivana Kraska a zvláště Je nutné je jasný hit kráčející ve stopách třeba Deža Ursinyho. Mimochodem, Uhríkova basa je v této písni naprosto skvostná. Ve druhé písni Hej (která je kratší, ale paradoxně má menší spád) exceluje Dorka Barová jako zpěvačka i jako cellistka.
Překvapením je však také Rosa morta, tentokrát jediný autorský příspěvek Vojty Procházky. Zatímco na minulém albu se jeho dvě skladby s norskými názvy nesly v klidnějším, až minimalistickém duchu, tentokrát dal Vojtěch své kompozici jméno portugalské a pojal ji jako rytmickou záležitost, která se blíží například už zmíněné skupině Sato-San To.
Marcel Bárta se sice tentokrát podepsal pod osm nových skladeb, ale při poslechu mám pocit, že jde o kompozici jedinou, respektive o dlouhou suitu, kterou na albu pouze na chvíli přeruší výše zmíněné tracky Bártových kolegů. Ne že by si skladby jako Kuljeskeleva, Křik nebo Pevný bod byly až tak podobné. Na to je Vertigo příliš dobrá skupina a Marcel invenční skladatel. Nicméně od začátku do konce desky se vynořují a vracejí drobné detaily, které pomáhají celek udržet pohromadě. Ke konci úvodní veselé skladby Kuljeskeleva se tak například objeví náznak motivu, který kapela naplno rozvine v závěrečné, neméně roztančené, titulní „písni“ zpěvem ústředního sloganu „Nononononininini“. Tomu předchází a s tím ladí v pomalejším kusu s názvem Pevný bod autorův zasněný zpěv na slabiku „ná ná ná“, doprovázený tak trochu ve stylu „staršího Vertiga“. Skladba Old Lover sice rytmicky předjímá Procházkovu Rosa morta, nicméně harmonicky opět souvisí s ústředním motivem alba.
Je to vlastně zajímavý paradox. I když nové album Vertiga přináší nejhitovější píseň v historii skupiny, hráči na něm současně rozvíjejí a stupňují postupy abstraktní a absolutní hudby, a vytvářejí tak téměř hodinový celek s jasnou myšlenkou. Nerad vynáším soudy krátce po vydání, ale zde mám neodbytný pocit, že v mé osobní hitparádě bude Nononononininini českou jazzovou deskou roku, ne-li delšího časového období.

Animal Music, 2016, 55:34

Přidat komentář