Robert Plant and The Senasational Space Shifters: lullaby and The Ceaseless Roar
Když se roku 2007 objevil Plant na dvojalbové poctě Fatsu Dominovi pod titulem Goin‘ Home, kde výtečně a s až presleyovskou jemností zpíval dva kousky, člověk si říkal, že možná definitivně prorazí kruh, který kolem něj za léta vystavěli fanoušci hořekující po Led Zeppelin. O což se ovšem od rozpadu nejzářivější hardrockové kapely pokoušel celkem poctivě několikrát. Například propojeními s muzikanty spíš folk rockovými, a hlavně s bandem Strange Sensation z počátku minulé dekády, kde měl důležitou roli Justin Adams, kytarista s autentickou zkušeností se severoafrickou hudbou. Která Plantovi učarovala a tamním muzikantům vehementně pomáhal do světa.
Krátce po dominovské epizodě, ještě týž rok, přišla překvapivá spolupráce s moderní bluegrassistkou Alison Kraussovou a producentem T Bone Burnettem. CD Raising Sand šlo materiálem i atmosférou ke kořenům country, blues a hlavně rockabilly a mělo obrovský úspěch. I když si o Grammy můžeme myslet leccos, pět cen, včetně té nejvyšší, tedy album roku, těžko odzívnout. A Plant se bavil, jak mu přátelé po pilotním poslechu posílali vyplašené vzkazy, že je v mixu snímků potlačený a jako kdyby Američance jen sekundoval. Ale jemu šlo o jiný, lehký výraz, upomínající vokalisty dávných časů. Cítil potřebu souznít s andělským hlasem Kraussové a věděl, že v kategorii „americana“ jsou ona i Burnett mnohem víc doma. Klidně hodil za hlavu ego ječivé hvězdy a místo rockové extatičnosti sloužil empaticky celku. Na druhou desku s Alison pak nedošlo, nenašli klíč, jak dál, i když si zadní vrátka do budoucna nechali pootevřená. Plant se ovšem ještě nechal skrápět countryovou vláhou v krátkodeché kapele Band Of Joy (eponymní CD 2010), trochu připomínce vlastních začátků – stejně se jmenovala jeho první skupina, ve které bubnoval John Bonham. Než je oba k sobě povolal Jimmy Page.
V hlavě mu však zřejmě stále vrčela představa čehosi ještě jiného, v čem by se smíchala pokud možno veškerá Plantova předcházející hudební dobrodružství. Znovu se spolehl na Adamse, který dodal gambijského virtuóza na jednostrunné housle ritti Juldeha Camaru, a zároveň menší smečku britských instrumentalistů z okruhu triphopových a jinak tanečně hypnotických uskupení (např. Massive Attack). V nové kapele Sensational Space Shifters se tedy mohly začít křížit africké prvky, extasy‑groovy i zeppelinovský duch vyvěrající z bluesového bahna. Na prvý pohled je to nesloučitelné, ale Plant a Adams nejsou žádní Pejsek s Kočičkou.
Klaplo jim to až zázračně. Songy vzniklé v jednolitém kolektivu mají bohatý a stále proměnlivý zvuk, vylupují se z nich chytlavé motivy nesené jednou Plantovým hlasem, podruhé exotickými instrumenty (ritti připomínají spíš nějakou etnickou flétnu než cosi smyčcového), potřetí psychedelickými klávesami (John Baggott). V úvodní lidovce z apalačských kopců Little Maggie, nahrané koncem 40. let bluegrassovými pionýry The Stanely Brothers, slyšíme neustálý běh pikovaného banja (druhý kytarista Liam „Skin“ Tyson). Rozjeté a hustě hrané rytmické figury a breakbeaty (Billy Fuller – basa, Dave Smith – bicí) se místy zastaví a za chvíli ve stejné intenzitě opět pokračují jako na elektropárty (Rainbow). Obrovskou, málem kmenovou energii střídají zamžené okamžiky, proražené vzápětí rockově navazbenými kytarami, zjeví se hostující a velšsky zpívající Julie Murphyová (Embrace Another Fall).
Čisté dřevěné piano je hlavní v pomalé a podmanivé A Stolen Kiss, Plant připomíná skoro Roye Orbisona (na albu vícekrát), a před očima tane obraz albionského pobřeží. Turn It Up začíná zvukem čehosi jako zaseknutý kolovrátek, následné kytarové figury evokují časy Led‑ Zep, Plant polovyprávění prokládá sférickým falsetem.
K písňové hlavě Somebody There se na koncertech musí přidávat dav a kytary tu pěkně eletricky zvoní. Lídrova celoživotní láska k původním bluesmanům se ukáže v Poor Howard, tedy leadbellyovce, i když verze songu spíš přivane taneční zábavu kdesi v Horákově. A tak dále.
Plant vlastně naplňuje to, o čem byla řeč v úvodu: je to stále on, rozpoznatelný, suverénní, ale mnohem víc se dnes pokládá do tónů jakoby shůry přicházejících. Na pilu netlačí snad ani jednou. Uvidíme ale teprve, jestli i tohle není kapela na jedno použití. Zatím nicméně nechává impozantní dojem.
Nonesuch Records, 2014, 49:59
