Tata Bojs: A / B
„Minulost je past, přítomnost je present,“ začíná nová nahrávka kapely, která na minulém albu sarkasticky přesvědčovala, že její „jediný přání je opakování“. Dvojsmyslné slovní
hříčky Tata Bojs vždycky šly, ale mnohem příjemnější je zjištění, že u nich nemusí zůstat, a že i tentokrát vedou k postřehům, které v sobě nejen skrývají životně důležité věci, ale i naši současnost vystihují lépe, než všechna hlubokomyslná a rádoby filozofická zamyšlení. S nadhledem a lehkostí. Čechy-chi-chi-chi.
Podobně obdivuhodná je cesta, kterou kapela urazila od školních hrátek, přes alternativní období, okouzlení taneční scénou až po pop-rockovou současnost. Současnost, která vedle nápaditých písniček a optimistického pohledu na svět dokáže znovu zaujmout i aranžérskou důkladností a (přinejmenším na české poměry nadprůměrně) propracovanou produkcí, plnou zvukové neotřelosti. Teprve až s opakovanými poslechy vystupuje na povrch, jak tu má vše své místo, kde náladu posilují smyčce, a proč by bylo škoda, kdyby ten sampl zrovna tady nebyl. Napoprvé to totiž všechno zní tak samozřejmě a zdánlivě obyčejně, že to jen těžko lze ocenit. Jestliže u jiných nahrávek se tak vnucuje při konstatování, že vznikaly třeba půl roku, otázka: „Proč tak dlouho?“, tady vědomí i více než dvouleté práce ústí v myšlenku „jak to všechno mohli stihnout?“. A za nápady, jako je spojení tanečního spodku a až acidjazzově rozevláté trubky Oskara Töröka ve finále písně Noční linky, by se měly dávat nějaké producentské ceny. A kolik je u nás kapel, které dokáží překvapit jen takovou maličkostí, jako je výběr hostů? Jestliže minule účast Vladimira 518 působila vcelku logicky a standardně, pozvat si do jediné písničky dvojici Jan Burian a Marek Eben, je v hudbě, kterou kapela hraje, odvážné, vtipné, občerstvující i nápadité zároveň. Sympatické jsou i drobné odkazy k minulosti: vedle skladby, která už ji má ve svém názvu (Rubik a Kubrick) je tu i ta vlastní: Mardoša v rozverné rýmovačce Kamarádky znovu neodolatelně deklamuje jako kdysi ve skladbě Poslední dobou, nezanedbatelně opět vypomohl bývalý kytarista Marek 
Doubrava, ale jsou tu i zvuková retro ohlédnutí z dob, kdy kapela začínala. I kontrast mezi tím, že tehdy byly často považovány za „umělé“ a „hnusné“ a dnes jsou často „sexy“ svou nenapodobitelností, novinka obrací ve svůj prospěch.
Na albu Kluci kde ste Tata Bojs ovládla trochu poraženecká nálada, vycházející z dospělost provázejících uvědomění si limitů, a občasných melancholií středního věku; už minule na Ležaté osmičce se ale kapela otřepala a získala znovu sebevědomí. A tady je znovu v plné síle. Ať už si ze sebe dělá legraci („Sushi s colou – to byl teda nápad! V žaludku se míchá východ a západ“) nebo hledá své místo („Jsem do dnešních dnů vypuštěná sonda / musím rychle podat zprávu, než mě někdo sundá“). Když se k tomu připočte lehký ústup kytar a návrat k popové tanečnosti, lze lehce zapomenout na to, že dnes pětice rozvádí to, co dobře umí, a nepouští se nikam, kde je to pro ni cizí. Což není ani v nejmenším rezignace ani pohodlnost. Protože dělat pop na úrovni, bez kompromisů, a mít přitom svou jasně rozpoznatelnou tvář, vůbec není málo.
Loňský singl Strana A byl přijat jako příslib. Na albu ovšem Antikvariát dostal nové aranžmá a navíc přichází zjištění, že jakkoli je povedený, deska může nabídnout hned několik lepších kousků. Vyloženě hitový potenciál má tak přinejmenším dvě třetiny skladeb. A jestli by v něčem ostatním nahrávka mohla jít příkladem, pak je to rozhodně v tom, jak tu samou věc dělat po tisící znovu a přesto čerstvě a nápaditě. Deváté album Tata Bojs je jako setkání s dávným dobrým přítelem. Zjišťujete, že sice trošku zestárl, ale pořád vypadá dobře a neopustil ho vtip ani nápady, které jste na něm už kdysi obdivovali. Vedle charismatu má i dobře padnoucí oblek a zjevně se mu dobře daří. A necítíte u toho závist, ale spíš obdiv a trochu uspokojení, že jste se v něm nemýlili. Mimochodem – být na albu hostem v závěrečné písni spolu s možná deseti tisíci dalšími „sboristy“, vůbec není špatný pocit.
Supraphon, 2015, 53:40