Album měsíce října – Už jsme doma: Tři křížky

ujdTřicet let dlouhá kariéra Už jsme doma je obdivuhodná. Kapela během ní nic neztratila na své osobitosti a kvalitě, i když už její divoký rukopis s trhanými frázemi není tak překvapující jako na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Vydat výběr k takovémuto jubileu je takřka nutnost. Míra Wanek se ale nechtěl jen vracet, protože nežije pouze z úspěšné minulosti. Znovu natočil jedenáct starších skladeb, které vybrali fanoušci. Krok je to celkem pochopitelný, kvalita záznamu udělala za ta léta značný pokrok, což v tuzemsku platí dvojnásob. Jak ale ukázaly mnohé podobné pokusy, zvuková kvalita vzroste, ale často se vytratí původní drive a esprit. Wanek se tomu pokusil vyhnout tím, že se nepokoušel skladby přehrát notu po notě, což by bylo docela složité, neboť se vyměnili nejen členové, ale i obsazení – dříve typický saxofon v posledních letech nahradila trubka. Že budou písně přepracovány jinak, je patrné z toho, že jsou pozměněny i jejich názvy: z Koroze je Rez, z Uší Slechy, z Hollywoodu Slaďák apod. I tak ale jde o riskantní krok, jak ukazují výroční alba Wankem milovaných The Residents, kteří také nové verze písní přejmenovávali. Jejich nové verze totiž většinou zaostávaly za původními. Písně přece jen vznikaly v jiné době a impuls, který vedl k jejich složení, mnohdy pominul.
Už jsme doma ale dokázali proplout mezi Scyllou ztráty původní nálady a Charybdou přehnané pietnosti. Album překonalo i tradiční bestofky. Nepůsobí jako pouhý, byť pečlivě poskládaný výběr písní, jejichž sound by nesjednotil ani ten nejlepší remastering. Je konzistentní. Současně ukazuje, že kapela se po celou dobu drží svého pojetí, skoro žádná píseň nepostrádá typické znaky: zběsile se střídající přerývané riffy a nezaměnitelný vokál včetně výrazných sborů. Znalci si mohou vychutnat odlišnosti, a nejde jen o trubku místo saxofonu. V Kytovce, což je Jassica, například nahradila kytara piano. Některé úpravy jsou hodně zvláštní a ukazují šíři záběru skupiny. Třeba Maruška (pův. Mariana) je pojata jako folková balada s keltskými názvuky. Do popředí také vystupuje inspirace operními sbory a vážnou hudbou vůbec, i když obvykle nechybí nějaké shození. Ne vše však vyšlo vždy na sto procent. Osobně mám trochu výhrady ke způsobu hry trumpetisty Adama Tomáška, který si libuje v rovných tónech, což dokáže skladbám dodat na monumentálnosti, jak se ukazuje v 50%, ale málo si hraje s barvou tónu a dynamikou, chybí jazzovější přístup i hojnější dusítko, aby byl tón plastičtější. Přitom i tuto techniku zvládá, jak ukazuje v Ano či či (letité Jó nebo nebo), které si i v nové úpravě dokázalo uchovat byvší drive. Přispívá k tomu také krátká stopáž necelých dvou minut.
U dalších skladeb se však Wanek nedržel tak při zdi. Slechy mají přes devět minut, Blázen, což je přepracovaný Fíkus, skoro osm, stejně jako Obvyklý savec, v kterémžto názvu jsem zprvu neodhalil Tradiční kočku. Wanek si i tam pohrát se strukturou, ale skladby trochu ztratily tah, i když nesklouzly do pouhých stylistických cvičení a pořád je v nich co objevovat, což je třeba pouťová pasáž v Savci/Kočce. Nejšťastnější není ani využití syntezátorů, orchestrální pad nedodává Slechům na monumentálnosti, gradaci spíše ubližuje. Ani řezavý syntezátor ve Rzi není nejlepší volbou, i když aspoň nepůsobí jako ohrané klišé. Zvuk je však příliš rovný, neplastický, chybí mu modulace. Wanek je vynikající skladatel i nápaditý aranžér, jenomže rock přece jen potřebuje určitou špinavost, kterou Už jsme doma trochu postrádají, což jim ubírá na síle. Chybí tam ty zkrvavené prsty, jako když Wanek koncem osmdesátých let rval Na Petynce struny basy v jedné z nejsyrovějších verzí Uprostřed slov.
Indies MG, 2015, 68:28

Přidat komentář