BJÖRK: Vulnicura
Jev sice smutný, ale tak obecně rozšířený jako rozchod, určitě patří v pomyslné hitparádě inspirací uměleckých děl minimálně do Top 10. Vyprovokoval také vznik deváté řadové desky Björk, která rok po rozpadu partnerství s výtvarníkem a filmařem Matthewem Barneym „s překvapením našla ve svém laptopu kompletní srdcelamné album“, jak se svěřila příznivcům prostřednictvím planetární drbací pavlače facebook: „Udivilo mě, jak důkladně jsem to všechno zdokumentovala do skoro přesné emocionální chronologie. Tři písně předcházející rozchodu a tři napsané po něm. Vplížilo se do mě myšlení antropologa a rozhodla jsem se podělit o prožitky jako takové. Nejdříve jsem se bála, že bych k sobě mohla být příliš shovívavá, ale pak jsem vycítila, že mohu celou věc pojmout obecně. Snad písně pomohou jako určitá berlička ostatním v podobné situaci, ukáží, jak biologický tenhle proces je. Vznik rány a její hojení, psychologické i fyzické.“
Z citátu vyplývá, že v případě Björk nejde o afektovaný výlev zraněné duše, i když i takové výkřiky se samozřejmě mohou přetavit v opravdové umění, ale spíše o zpětnou sebereflexi. O promyšlenou analýzu prožitých emocí jedincem již racionálně uvažujícím. O praní prádla, nikoliv nutně špinavého, ale spíše zatuchajícího na dně skříně, formou „dialogů, které si přehráváme v hlavě a srdci jako součást procesu léčení“.
Stejně promyšlené ohlédnutí zvolila Björk i v hudbě. Co se týče zvuku, navazuje jednak na předchozí titul Biophilia (2011) a turné k němu, protože „pro projekt Biophilia byla navržena řada nových zvukových programových aplikací a nástrojů, pokud vím možná nejlepších na světě, takže bylo jen přirozené pokračovat v práci s těmito nástroji, když nemám další tři roky na přípravu,“ jak zpěvačka prohlásila v rozhovoru pro The Independent. A jednak na album Homogenic (1997), kde kombinovala elektroniku se smyčcovým ansámblem.
Hříčky s elektronicky generovanými zvuky působí opravdu neoposlouchaně. Koproducenti Arca (teprve čtyřiadvacetiletý industrial hip hopový DJ Alejandro Ghersi původem z Venezuely) a The Haxan Cloak (vlastním jménem Bobby Krlic, britský elektronický hudebník zaměřený na dark ambient a drone) odvedli originální práci, včetně skladatelské. Jsou to ovšem především smyčce, využití pěveckého sboru (hle, další reminiscence, tentokrát na téměř a capella nahrávky Medúlla z roku 2004) a trochu tradičnější, přístupnější, i když rozhodně ne konvenční forma písní, které činí z poslechu koncepčního titulu Vulnicura povznášející a zároveň přístupný zážitek. „Rozhodla jsem se stát houslovým šprtem a zaranžovat všechno pro patnáct smyčců,“ vtipkovala Björk v rozhovoru pro server Pitchfork. Našprtala aranžování na jedničku.
Vítané zpestření zmíněných vnitřních dialogů pak představuje rozhovor skutečný, duet Atom Dance s Antonym Hegartym z Antony And The Johnsons. Elektronicky upravený zpěv Antonyho přitom působí překvapivě mužně a beze stop patosu. Dokud neuslyšíte, možná byste nevěřili, jak mohou rezonovat dva, pojetím pěvců i samotnou barvou, tak odlišné vokály.
Mimochodem, album Vulnicura mělo původně vyjít až v březnu, načasováno k výstavě v prestižním newyorském MoMA (Muzeu moderního umění), mapující zpěvaččinu kariéru. Proláknutí kompletní nahrávky na síť ovšem vynutilo urychlení oficiálního elektronického publikování nahrávky. Možná je to dobře, nálada písní o jizvách a postupném odplavování smutku se hodí spíš k zimnímu útlumu, lednovým mlhám a olověné obloze. Což neznamená, že se k Vulnicura nebudou příznivci Björk rádi vracet kdykoliv.
Nápaditost písní i síla pěveckého prožitku doslova vnucuje pisateli parafrázi bonmotu z jisté lehce pokleslé české komedie: Jen ji nechte, ať si trpí. Udělala tím svému publiku ohromnou službu. Ale dost, nelze přece přát komukoliv cokoliv zlého. Raději ať Björk příště tvoří ve šťastném vytržení. Vždyť ona zatím nenatočila nic špatného za žádných životních okolností. To však nic nemění na pocitu, že Vulnicura patří k jejím nejzdařilejším a nejsdělnějším nahrávkám. I pro posluchače, kteří si zrovna nelížou milostné rány a tudíž nepotřebují onu zpěvačkou nabízenou „berličku“.
One Little Indian, 2015, 58:36
