Album měsíce února

Mick Harvey: Intoxicated Womenalbum
Mick Harvey je dnes především spolupracovníkem PJ Harvey, má za sebou produkční i muzikantskou kolaboraci s celou řadou interpretů a osobností, kapelou Crime and The City Solution počínaje, Johnem Parishem zdaleka nekonče, ale nejznámější zůstává především svým už ukončeným, nicméně šestatřicetiletým hudebním partnerstvím s Nickem Cavem. Není však tajemstvím, že je i velkým příznivcem francouzské legendy Serge Gainsbourga, který ho provází značnou část jeho sólové kariéry. Album Intoxicated Women je už čtvrtou poctou jeho písním, svěží a nápaditou kolekcí inovativních coververzí. A nač to odkládat – i tou nejzdařilejší.
Harvey se ke Gainsbourgovi vrátil po letech na konci roku 2015, a možná se projevilo i to, že si k nahrávání vybral Melbourne, na jehož předměstí vyrůstal, a Berlín, se kterým spojil značnou část své kariéry. Tři předchozí série, tedy Intoxicated Man (1995), která byla zároveň jeho sólovou prvotinou, nejslabší Pink Elephants (1997) a po delší době vydaná Delirium Tremens (2016), bohužel většinou trpěly nevyrovnaností, a vedle opravdu silných míst vždy vykazovaly i patrné propady. Závěrečná porce, která původně měla vyjít už loni v listopadu, ale nakonec si na ni všichni museli počkat až do ledna, jako by se z toho poučila.
Na vrub to jde především faktu, že Harvey pěvecky ustoupil do pozadí a většinu prostoru poskytl v souladu s názvem hned šesti zpěvačkám, se kterými se povětšinou spojuje jen v duetech a často nechává volné pole jen jim. A podle všeho tím získal větší odstup a nadhled.
Ve velkém stylu už probíhá úvod alba: slavná Je T’aime… (Moi non plus), kterou Gainsbourg nazpíval s neodolatelně vzdychající Jane Birkin, je podána v německé verzi jako Ich Liebe Dich… (Ich Dich Auch Nicht) spolu s Andreou Schroeder, kterou německý tisk rád přirovnává k Nico i Marlene Dietrich, a kterou mimochodem při jejím sólovém vystupování doprovází Dave Allen a Chris Hughes – tedy stejní muzikanti jací doplňují Phila Shoenfelta v kapele Dim Locator. Harvey tu také výjimečně mimořádně důkladně ctí původní verzi, a je to sexy ohromujícím způsobem: jakkoli to zní odvážně, možná i víc než originál.
Postupem času ovšem album vytahuje na světlo i písně, u kterých i sám Harvey přiznal, že mu byly dosud neznámé. Často funguje už jen spojení mladistvého ženského hlasu se zkušeností poznamenaným a sametově zralým projevem protagonisty. Harvey je přesvědčivý, dokáže být klidně vyrovnaný i intenzivně procítěný. U písní, které z podstaty nemají daleko k barovému kýči, ho dokáže hravě rozbít s nadhledem, v jakém probleskují i stopy ironie, s jakou se nové podání suverénně přesouvá do kategorie ,guilty pleasureʻ. V té se pak snoubí krása a něžnost s odérem historie v sympatickém retro župánku. Pološero s hořícím krbem a se stíny od stařičké pokojové lampy, která snad měla být pokusem o art deco, si už každý posluchač snadno domyslí.
Intoxicated Women je z nahrávek, u kterých není těžké propadnout okouzlení, vedoucí až k závislosti, způsobující, že na konci alba nemáte dost a musíte si ho prostě pustit znovu. Původně naivitou nabitou Poupée De Cire, Poupée De Son z repertoáru zpěvačky France Gall kupříkladu Harvey proměňuje v temnou, altercountryovou jízdu, kterou kdyby převzala namátkou Adele, byl by z toho jasný hitparádový top. Dieu Fumeur De Havanes, v originále zpívaná Catherine Deneuve, byla naopak zvolněna do intimní podoby jak ze zakouřeného baru ve tři ráno, kde dvojice těch, kteří se ještě večer předtím neznali, řeší už jen to, zda půjdou „k ní“ nebo „k němu“. Někde se aranžérsky skladby proměnily opravdu hodně – taková En Relisant Ta Lettre už dnes v originále zní jako zaprášený relikt, ale v podání Sophie Brous je z ní melancholická pohlednice něčeho, která snadno probouzí stesk. A fakt, že si v Dents de Lait, Dents de Loup Mick Harvey namísto partnerky přizval k duetu svého syna Solomona, dokazuje, že namísto zkostnatělé úcty ke klasikovi, se tu ve vzduchu vznášela radost a chuť ty skladby přenést do současnosti a ukázat, co v nich nezestárlo.
Mick Harvey na závěr „gainsbourgovského seriálu“ vytáhl trumf, kterým nechal zapomenout na většinu toho, co mu předcházelo. Desku, kterou si klidně i současné dvojice mladých mohou pustit jako doprovod k romantické noci ve dvou, ale která zároveň ty starší snadno inspiruje k návratu k původním verzím. Navzdory tomu, že to jsou „jen“ předělávky tu zkrátka máme první skvělou nahrávku tohoto roku.

Mute, 2017, 47:18

Přidat komentář