Název Alenina druhého alba a samotné slovo Tma, které se vloudilo hned do několika textů, zní poněkud… ehm, temnotářsky. Ona také moravská písničkářka nezpívá žádné selanky. Například Antilovesong je sugestivní výpovědí o vytrácení se citu. Ale nejde ani o nic nihilistického, i když některé obrazy, vytržené z kontextu, mohou působit (ne)pěkně drsně: „Rozpouštím se v červech podzemí / do všech lidí, co tam hnijou“ (Leknín). V celkovém vyznění alba nevidíme (nebo neslyšíme) Tmu ponurou a děsivou, skrývající ošklivé či nebezpečné věci, zmar a zánik, ale spíše tu milosrdnou, konejšivou, zklidňující až ke spánku, a nakonec vždy mizející v novém světle. Jako když Alen „zapálí na starých uhlících nový oheň“ (Město mlhy, dolů a komínů). Vše slibné, co naznačila prvotina Až se řeky vylijí z břehů (2020), se ve Tmě elegantně rozvinulo.
Což platí i pro samotnou hudbu, členitější a citlivě aranžovanou. Zatímco Alenin debut zachycoval písničkářku za klavírem, jehož zvuk jen občas dobarvovaly perkuse či elektronické „mlhy“, druhá kolekce písní využívá v podstatě kapelový doprovod. Martin E. Kyšperský a Aleš Pilgr, kteří byli shodou či spíše logikou okolností kmotry na křtu prvotiny, druhému albu rovnou pomohli na svět. Pilgr jako jeden z epizodních hostů, ale Kyšperský zásadně, coby producent, aranžér, spoluautor a hráč na celou řadu nástrojů včetně kontrabasu či citery. Přidané nástroje ovšem onen klavírní a vokální základ neválcují, navzdory bohatosti soundu vlastně zůstala zachována podobná intimita jako na debutu. Stejně jako Kyšperského textařská výpomoc ve třech písních nijak neovlivňuje originalitu básnického slovníku Alen. Jinými slovy, z veršů netrčí poetika Květů, ale Alenina.
Poslouchejme potmě. Protože, jak říká autorka, „tmu vnímám jako nevědomost, kdy člověk něco nevidí a ani nedokáže vidět, a současně jako hluboký kontakt s nevědomím“. Z oné Tmy tak vytane pestré poetické svědectví o niterných cestách k úsvitu a ránu.