Být spolupracovníkem frontmana Nine Inch Nails dříve obnášelo vedle hudební erudice strpět od Trenta Reznora i řadu despotických příkoří ve studiu, zkušebně nebo přímo na pódiu. Dnes už sice spoluhráči nepadají do prvních řad diváků, přesto vysokým nárokům, kladeným na spoluhráče, dostojí málokdo. Jedním z mála spoluhráčů, kteří s industriální legendou spolupracují více než dekádu, je elektronik a experimentátor Alessandro Cortini. Troufám si tvrdit, že právě díky jeho analogově elektronickému hledačství (a samozřejmě spojenectví s podobně laděným Atticusem Rossem) vypadávají v dnešní době z Reznorovy ruky soundtracky plné analogové atmosférické nálady. Alessandro vedle práce s „devítipalcovými hřebíky“ (i bočního projektu How To Destroy Angels) pracuje kontinuálně na svých sólových projektech, které se míjí s rockovým světem, a plně přináleží do elektronicky experimentální rodiny. Spouštěcím momentem pro vznik kolekce Avanti bylo objevení dědečkova filmového archivu, který zachytil momenty z historie širší rodiny v rozmezí tří generací. Tedy včetně prvních let samotného Alessandra. Ten se rozhodl po zhlédnutí více než tří hodin němého materiálu natočeného převážně na 8mm celuloidový pás k vizuálním vzpomínkám dotočit hudbu. Jako už několikrát v minulosti, znovu na sebe upletl bič omezení jediného použitého nástroje. Po několika deskách postavených na hře poměrně raritního nástroje Buchla 200, tentokrát dostal přednost modulární analogový syntezátor EMS Synthi AKS. Výsledkem jsou psychedelií napuštěné ambientní instrumentálky, které mají schopnosti nás transportovat do vlastního dětství. Už první vteřiny s monologem v italštině naznačují, jak osobní nahrávkou Avanti je. Melodická kolekce je postavena na minimalistické melodické lince postupně se rozvíjející, jak květ lotosu. V něžných chvílích se blížíme křehkým polohám ambientně melodického rukopisu Briana Ena, ve skladbách postavených na hrubších, intenzivnějších linkách zase velkým gestům Benjamina Johna Powera a jeho Blanck Mass. Původním záměrem autora bylo opatřit veškerý materiál z archivu hudební složkou. Výsledné rozhodnutí, zhutnit veškeré hudební inspirace do necelých 45 minut považuji za rozumné. Když sledujeme vizuální doprovod prvních dvou singlů opatřených archivními výseky vybranými právě z dotyčného dědečkova filmového archivu, které autor umístil na svůj YouTube kanál, je nám jasné, že pozadí většiny emocí zůstane navždy pouze v autorově mysli, přesto skladby i bez vizuálního doprovodu (spouštěče autorovy hudební imaginace) obstojí samy o sobě. Vhodné i pro příznivce melancholických nápadů Mogwai, Boards Of Canada nebo Sigur Rós.
The Point Of Departure Rec./PIAS, 2017, 44:36