Algiers: Noční můra je být anihilován v syrské Ghútě

V rozhovoru s Ryanem Mahanem, baskytaristou Algiers, bylo logické odpíchnout se od politických názorů, které o téhle kapele vypovídají. Rétorika rozhněvaných rockerů může působit třeba i jako opakování černobílých frází. Jenže jak je vidět všude kolem, Algiers mají důvod ta hesla křičet a o upřímnosti jejich sociálního cítění není pochyb. Našince navíc potěší, když má muzikant povědomí o historii země, kam jezdí hrát. Třeba o násilně zlikvidovaných ideálech Pražského jara 1968. Ovšem také v hudbě, respektive především v ní, mají Algiers jasno. Na Colours Of Ostrava přijede kapela „s poselstvím“ i originálním soundem.

 

Algiers jsou často popisováni jako politická kapela, i když sami říkáte, že to není celá pravda. Je ale vůbec v dnešní době možné hrát opravdovou rockovou hudbu a zůstat apolitický? Vždyť většina nebanálních témat se týče polis.

To opravdu záleží na tom, koho se ptáte. Rocková hudba, sama o sobě, je podle mého názoru a také z historického hlediska mnohem více propojena s dekadencí, primární ventilací nahromaděné energie a s hudebním průmyslem, než s nějakým nezbytným politickým impulsem, zaměřeným proti establishmentu. Ve skutečnosti je rock, dokonce punk rock, mnohem častěji vlkem establishmentu, oblečeným v protistátním ovčím kožíšku.

Když člověk sleduje historii rocku až k jeho prvním chvilkám, musí najít i jedno fundamentální téma naší muziky: Přivlastňování si. Přestože někdo jako Chuck Berry získal svojí hudbou určitou pozornost, ti, kteří s ní uspěli a, což je důležitější, zbohatli díky ní, byli běloši. Černí umělci, jejichž hudební formy tvoří základy moderní populární hudby, ale i umělci z řad gayů, dokonce ženy v umění, všichni ti lidé, kteří bývali utlačováni otroctvím, kolonialismem nebo nerovnoprávností s bílým mužem, byli v lepším případě odstaveni od kontroly plodů svojí práce. V horším úplně zničeni v procesu šoubyznysu.

Ale abych odpověděl konkrétně: Je zcela možné a také důležité hrát rock a nezavazovat se politicky. A naším úkolem je přinejmenším začít vyvracet problematickou historii rocku.

 

V aktuálních rozhovorech s vámi bývají hlavním tématem Trump a Brexit. U nás jste možná získali tolik příznivců i proto, že zdejší situace je dost podobná. Politici ve volbách snadno dokáží využít třeba iracionální strach části populace z údajného „nepřítele“ a sklony ke xenofobii. A jedna polovina lidí je pak rozčarovaná, jak na to ta druhá mohla skočit, jak jí mohou chybět humanistické ideály a empatie. Stejný mustr, že?

 

Jsem moc rád, když říkáte, že si posluchači všímají téhle stránky naší tvorby, vykreslení podobných situací. Většinou nás lidé vnímají prostě jen prostřednictvím hudby, jejíž kořeny jsou na americkém Jihu. A díky zaměření na bankrot americké politiky, o které mluvíme, protože se nás prostě týká. Ale my se chceme vyjadřovat mnohem obecněji. Kosmopolitně, napříč hranicemi, prostřednictvím společného smyslu pro humanitu. Stavět se proti všem silám, které se snaží lidi rozdělovat.

Proto jsme si zvolili i název Algiers. Město Alžír bývalo ve fyzickém i obrazném smyslu jakýmsi hlavním městem třetího světa. Prostorem, kde se setkávaly liberální, neutrální, solidární, protifašistické síly. Dnešní realita ovšem působí mnohem hrozivěji a nenávistněji. Je skličující pozorovat, jak svět upadá zpátky do podobných nálad, jaké předcházely druhé světové válce. Naprosto sdílím rozčarování, které jste zmínil v otázce. Nechceme žít ve světě, kde jsou xenofobie, netolerance a různé druhy násilí normou, standardem.

 

Když jste zmínil název skupiny, podle rozhovoru pro Billboard vás inspiroval také Albert Camus, konkrétně román Mor z roku 1947. Poselství románu je ovšem do jisté míry i optimistické, lidé se dokáží postavit temnotám různého druhu.

Ano, přesně podle představy odvozené z knihy jsme chtěli do názvu zahrnout i onu představu světla na konci tunelu. Jde nám přesně o tenhle existenciální prvek, určitou naději navzdory okolnostem. I když naději vzhledem k novodobým dějinám absurdní a naprosto nedosažitelnou. Jenže snaha dosáhnout nemožného je přece životně důležitá.

Máme tendenci dívat se na pokrok z hlediska historických zlomů nebo událostí, ale pokrokem je spíše posun v myšlení. Od roku 1968 v Praze, od událostí v Paříži, Chicagu nebo Alžíru nás dělí půl století, ale to znamená také pět dekád dalšího přemýšlení a zvažování, co bylo do našich životů „naturalizováno“ kapitalismem nebo státním komunismem. Samozřejmě, že řada nadějí vzala za své a řada životů byla zničena státní mocí, ale i neúspěch položil základ pro nějakou budoucí změnu k lepšímu, třebaže sebemenší. I když otrokářství a kolonialismus jenom přijaly nové podoby, ať už vězeňsko-průmyslového komplexu v Americe nebo na zadlužování postavené „rozvojové pomoci“ chudým zemím v Africe či Asii, pořád věříme, že k nějakému pokroku může dojít. V minulosti bylo také překonáno otroctví ve formě vlastnění lidí, poražen fašismus. Něco podobného může proběhnout znovu.

 

Co se týče hudby, jednou z krásných inspirací se vám stal gospel. Jak jste k němu došli?

Každý z nás má ke gospelu jiný vztah. Role gospelu bývala ve vytvoření moderní hudby ignorována nebo dokonce vymazána z povědomí. Proto může někomu připadat zvláštní, že si ho dovolujeme spojovat s kytarovým rockem i syntezátory. Ale on patří i sem.

Na osobní rovině, gospel vyjadřuje smysl pro následování svojí víry a melancholii, která s tímto pojetím souvisí. Nebo, jak jsme o tom před chvíli diskutovali, světlo na konci času. A z další perspektivy, je hluboce ponuré si představit, že řada dnešních lidí má asi tak podobné životní naděje jako ti, kteří vytvořili gospel, blues nebo hip hop v podmínkách otrokářství, nevolnictví nebo lynčování.

Navíc je pro nás důležité složit poklonu téhle formě hudebního boje a protestu. Dlužíme tvůrcům gospelu mnoho za dnešní smysl pro svobodu. Vzpomeňme si třeba na Ninu Simone, která vzala gospel a pracovní písně a využila je jako akt odporu proti znevažování Afroameričanů a zákonům Jima Crowa. (Kuba Vrána byla posměšná přezdívka Afromaričanů a slangový výraz Jim Crow Law označoval segregační zákony, pozn. aut.) Zkrátka, gospel a afroamerická lidová hudba definovala zmíněné koncepty boje za rovnoprávnost mnohem lépe a výstižněji, než bychom to kdy mohli dokázat my.

 

V jednom rozhovoru jste prohlásili o nahrávání alba The Underside Of Power, že šlo o „učiněnou noční můru“. Proč?

Šlo o subjektivní pocit, a nikoliv můj. Čtyři členové kapely se v názorech samozřejmě do určité míry rozcházejí. Noční můra je být anihilován v syrské Ghútě nebo sledovat, jak vás navždy odtrhávají od rodiny. Ale úspěšně dokončit nahrávání, to pro nás představovalo spíše výzvu. Hlavně proto, že jsme byli nepřipravení. Vše zcela na naši zodpovědnost. Do příštího alba vkládám oprávněně vysoké naděje, protože díky tomu předchozímu jsme se hodně naučili.

 

Jaké bylo spolupracovat s Adrianem Utleym z Portishead, který navzdory zmíněným porodním bolestem výborné a také kritikou vesměs kladně hodnocené album The Underside Of Power koprodukoval?

Adrian je úžasný. Je to kamarád. Nechal nás doslova nastěhovat k sobě domů. Dal nám k dispozici všechno svoje vybavení, nechal nás hrát na svoje syntezátory. Sdílel s námi svůj kousavý smysl pro humor. Doufám, že na naši spolupráci někdy v budoucnu navážeme.

 

A jaké bylo vystupovat v roli předkapely Depeche Mode?

Musím říci, že nádherné. Nějací přátelé z Ruska nám vyčetli, že jsme se hraním s Depeche Mode zaprodali. Nesouhlasíme. Určitá popularita, kterou jsme tím získali, nám umožňuje být ještě nezávislejší a mít v budoucnu ještě větší kontrolu nad svou tvorbou. A jestli je „zaprodání se“ to, že je vám přes třicet, žijete pohromadě se členy kapely a spíte po autobusech na přejezdech mezi koncerty, tak to jsme se definitivně zaprodali.

Samotní Depeche Mode se k nám během turné chovali velmi mile a jejich tým nám hodně pomáhal. Já sám mám hodně rád některé jejich desky, konkrétně ViolatorBlack Celebration. I když nikdo z nás na jejich hudbě nevyrůstal. Mnohem víc nás ovlivnila hudba labelů jako Touch And Go Records, Dischord Records či SST, případně noise, hip hop, electro nebo jazz.

 

V Česku jste poprvé vystupovali loni, v klubu 007 na Strahově. Vzpomenete na tehdejší dojmy?

Byl to bezpochyby jeden z nejlepších večerů, jaké jsme zažili. Jsme si zcela vědomi historie klubu a ctíme jeho punkrockovou estetiku. Mám pocit, že GBH hráli pár dní po nás… Přijel s námi naše kamarádka Hiro Kone… Už přivítání bylo neuvěřitelné, Holler a Givinar a Barbora a všichni naši přátelé z Prahy. Až přijedeme příště, doufám, že si v klubu 007 zase zahrajeme, klidně dva večery po sobě! Může nám to někdo pomoci zařídit? (smích)

 

Na Colours Of Ostrava budete hrát na mnohem větší scéně. Liší se festivalový program od klubového?

Na všem záleží. Větší scény poskytují větší jistotu, protože vybavení má tendenci lépe fungovat. Nemáte problémy dosáhnout takového soundu, jaký chcete. Festivaly bývají nádherné i co do atmosféry. Ale energie malého klubu je také nenapodobitelná.

 

 

Algiers ve zkratce

Ač Američané se sídlem v Atlantě, jako kapela se dali dohromady v Londýně v roce 2007. Jméno zvolili podle města Alžír jako symbolu někdejšího boje proti kolonialismu. Původními členy jsou zpěvák a multiinstrumentalista (klávesy, kytara, violoncello, bicí, samplování) Franklin James Fisher, podobně všestranný Ryan Mahan (především baskytarista, ale i klávesista a kytarista) a Lee Tesche (kytara, piano, programování, perkuse). V roce 2015 se přidal ke stálé sestavě britský bubeník Matthew Chee Hung Tong, původně člen indie rockové kapely Bloc Party.

Za svoje inspirační zdroje označují Algiers post-punkovou scénu, Birthday Party a Nicka Cavea, ale stejně tak industrial, afrobeat, soul, blues, gospel nebo free jazz. První singl Blood vydali v roce 2012. Následovala dvě ceněná alba, eponymní v roce 2015 a loňské The Underside Of Power.

Přidat komentář